Výsledky vyhledávání v sekci Zaujalo nás na dotaz císař augustus

Tetování v kulturách – Polynésie a Nový Zéland

access_time18.leden 2020personRadka Eliášková

Není asi známější kultury v oblasti tetování, než kultura Polynésie a Nového Zélandu, jejíž slovo tatau dalo za vznik slovu tattoo a to našemu slovu tetování. Toto slovo objevili evropští námořníci a z jihu ho přivezli k nám. Tak začala ona slavná éra ještě slavnější kultury, o kterou jste si hojně psali v e-mailech. Tedy, naše loď do Polynésie dnes vypluje a plavba to bude velice dlouhá. Zabere nám celých čtrnáct dní, protože se touto kulturou budeme zabývat dva pondělky po sobě. Na jednu plavbu ve formě jednoho článku by toho bylo moc, zkrátit to a ubrat vám některé informace, na to nemám srdce a ani si to netroufnu.Tedy v tomto článku se podíváme na historii tetování z Polynésie a Nového Zélandu, v dalším pak na význam jejich tetování, na nástroje, rituály a na současný stav. Loď na ostrov Samoa a další ostrovy právě vyplouvá, kdo se nebojí, má možnost plout s námi, bude to velice naučné, zajímavé a překvapivé.Polynéské tetování, tak jak vypadalo původně, před zásahem Evropanů, patřilo k nejnáročnějším, ale také na motivy k nejbohatším bodyartovým stylům zdobení na celém starém světě. Není divu, že jeho odkaz stále žije a tetování v tomto stylu je i v moderním světě žádané a jen tak neupadne do zapomnění. Jeho vývoj se datuje na staletí, složité geometrické motivy jsou jako kronika, vypráví příběh a každá značka má své místo. Tetování byl běh na dlouhou trať a často se během života několikrát obnovovalo a doplňovalo, než pokrylo celé tělo a zaznamenalo celý život. Nejranější rozvoj tetování sledujeme na ostrovech Tonga a Samoa, proto se také někdy polynéskému tetování říká tetování Samoa, právě podle tohoto ostrova. K samotnému vzniku tetování na ostrově Samoa se váže legenda, která říká, že tetování na tento ostrov přinesly dvě tetované sestry, které připlavaly z Fidži a které vzniklo tak, že sestry během plavání zpívaly památné tetovací písně a začaly na ostrově provozovat své řemeslo. Avšak udělaly ve svém textu chybu a místo tetujme ženy, zpívaly, tetujme muže. Původně totiž byla tradice zcela opačná než dnes a velkoplošné tetování se týkalo výhradně žen. Ovšem legend se vypráví více. Údajně prý možná také vzešlo z malování na kůži, když domorodci přišli na to, že obnovování na každý další rituál je náročné a naučili se barvu vpichovat do kůže, aby se nedala smýt. Mezi tetováním na ostrovech Tonga a Samoa byl velký rozdíl, zatímco Samoa se s tím nepárala a muži se tetovali komplet, na ostrově Tonga pouze od pasu ke kolenům a to pouze bojovníci. Nový Zéland se pak lišil úplně, jak formou linií, tak místy. Vždy šlo ale o geometrické tvary. Tato tetování domorodců se proslavila v Evropě díky mořeplavcům a námořníkům a obrázky tetovaných Markézanů a jiných Polynésanů se staly vývozním artefaktem a v Evropě se tyto kresby či malby prodávaly jako hodnotný suvenýr. Proto i dnes najdeme na mnoha zámcích v Evropě suvenýry z Polynésie a malované obrazy tamních, geometricky potetovaných obyvatel. Kolem roku 1800 zažívala Polynésie obrovskou éru misí a objevitelských cest z Evropy.                          Tatérem v Polynésii nemohl být každý, tuto činnost mohli totiž vykonávat pouze kněží, protože tetováž byla výhradně duchovní a rituální záležitostí. Při práci se musela dodržovat předem daná pravidla a dodržování bylo přísně střeženo, kněží také musel absolvovat dlouhé učení. Tetování mělo na ostrovech Tonga a Samoa hluboký magický význam, kulturní, společenský a někdy náboženský charakter. Jak tetování probíhalo, jaké se používaly nástroje a slova textů, které se zpívaly, si přiblížíme v druhém díle o tetování Polynésie. To se podíváme také na motivy a přesné názvy této tématiky. Nyní zpátky do historie. Postavení tatéra bylo dědičné, nešlo tedy získat jinak, než z rodinné větve a pak teprve projít učením. Kněží, který měl umožněno tetovat, byl silně privilegovaná a uznávaná osoba. Tradiční tetování probíhalo skupinově, tetovalo se několik, nejčastěji 6 – 8 mladíků, protože celou tetováž provázel náročný rituál a sborové zpěvy. Celého obřadu tetování se vždy účastnila celá rodina a příbuzenstvo, včetně nejvyšších členů kmene. První tetování mělo charakter přijímání, mladý muž se přijímal mezi dospělé muže a válečníky. Každá další tetování pak byla jakýsi zápis do kroniky jeho života. Toto tetování je totiž známé tím, že funguje jako rodinná kronika a na tělo se tetují znaky, které ukazují, co člověk v životě prožil. Celé tetování je pak jakýmsi bohatstvím daného muže a jeho rodinným dědictvím. Vždy se začínalo tetovat v pase, pokračovalo se dolů přes stehna a na kolena. U žen se pak jednalo o série jemných květinových vzorů na trup a ruce, ovšem ženské tetováži postupně nebyla přikládána důležitost a toto tetování ztratilo i duchovní a rituální charakter.                        Pokud bychom měli mapovat historii, je velice obtížná, jelikož se míchají vlivy z ostrovů Samoa, Tonga a z Markéz, kde se kolem roku 200 usadily kolonie z okolních ostrovů, stejně jako kolonisté ze Samoi. Historie na Novém Zélandu se pak vyvíjela samostatnou větví. K té se ještě dostaneme. Právě na Markézách se v průběhu více než tisíce let zformovala ona známá kultura, jejíž odkazy my známe. Takže nikoliv Samoa, tam to pouze začalo, ale Markézy jsou tím místem, kde vzniklo geometrické tribalové tetování v podobě, v jaké ho známe. Právě tetování z Markéz patří k nejsložitějším na celém světě, protože když uděláte chybu v geometrických znacích, může celé tetování ztratit význam, nebo může dojít k jeho pozměnění. Každý z ostrovů má trochu odlišnou symboliku, proto je celkově polynéské tetování složité a přichází z různých zdrojů a často se výklady motivů mohou lišit, jde o to, z jaké ono tetování pochází větve. Tradiční tetování pe´a, které vznikalo při rituálu marai, je však tak rozsáhlé a složité, že i kdyby bylo z jedné větve, nic by to na jeho náročnosti neměnilo.  My za seznámení se s Polynésií a jejím tetováním vděčíme zejména objevitelům, ale mám – li jmenovat, uvedu Sira Josepha Bankse, to byl přírodovědec, který vyslovil otázku, proč se Polynésané tetují? Nad touto otázkou si lámal hlavu a bádal, až se vypravil sám za domorodci, aby vyslovil důvody. S kapitánem Cookem vyrazil roku 1769 na plavbu na Tahiti a zkoumal tetování tam, stejné důvody předpokládal u všech domorodých kmenů. Vyslovil myšlenku, že mu není jasné, proč podstupovat tolik bolesti, že ani jeden z indiánů nedokázal mu důvod udat a že jediné rozumné vysvětlení jest snad magie, pověrčivost a duchovní moc, jinak jakýkoliv jiný důvod byl by prý absurdní. To by se pan Banks dnes asi divil, jaké důvody by mu lidé řekli dnes. Ačkoliv jejich bolest a dnešní bolest, to se nedá srovnávat.  Důležité je, že se členové Cookovy posádky nechali jako jedni z prvních Evropanů tetovat a tento zvyk přenesli do Británie, kde se okamžitě tetování stalo kultem v námořnictvu. Za tetování však museli Evropané platit, posléze za něj platili i místní. Cena se pohybovala kolem 500 až 700 jemných rohoží! A pak že dnes je tetování drahé. Námořníci se pak u domorodců učili tetovat a díky nim dnes známe tribal v lineární i geometrické podobě. Takže už víte, odkud vítr vane. Avšak toto přátelství nebylo, jak se posléze ukazuje, nic dobrého. Naší kulturu to sice obohatilo, ale kultura Polynésanů velice utrpěla, jelikož v roce 1817 tamní císař vlivem misí z Evropy konvertoval ke křesťanství, začal stavět kaple a domorodce nutil k víře v Boha, pohanské zvyky se snažil zakázat a tetování zakázal úplně. O tom, jak to dopadlo a jak velké škody Evropané napáchali, vám budu povídat v příštím díle o této kultuře.                     Bylo by nemožné brát historii Polynésie a tetování takto obecně, proto se teď povídáme na jednotlivé ostrovy, aby v tom byl tedy pořádek. Jako první připlujeme na ostrov Samoa, jak už víte, tam to celé začalo. A domorodci se tam vesele rituálně tetovali až do roku 1787, to se totiž na ostrově Samoa objevila francouzská objevitelská mise. Do té doby se zde tradiční tetováž pe´a tetovala ve starém duchu, jako iniciační rituál a posléze jako rodinný a magický rituál. Francie okamžitě poslala domů zprávy o tom, že místní lidé jsou tak omalováni, že i nazí vypadají jako oblečení. Další misionáři si tedy daly za úkol tyto praktiky potlačit. Samozřejmě ruku v ruce s nasazením křesťanské víry. Avšak tamní lidé nechápali, že západní víra tetováž nechce a tak dál tetovali své chlapce jako součást přechodového rituálu a vstupu do dospělosti, protože mladík, co nebyl tetován, nemohl být považován za muže. Nemohl se oženit, mít děti, mluvit v přítomnosti dospělých a mohl dělat pouze podřadné práce, stejně podřadná byla i jeho role ve společnosti. Toto funguje v polynéské tradici ovšem dodnes, i v moderním světě se vykonává iniciační, tedy přechodový rituál a kdo jím neprojde, čeká ho to samé. Proto i dnes na ostrově Samoa potkáte muže v obleku, s aktovkou v ruce a tetovanou bradou. Dnes už je to ovšem dobrovolné a je to pouze v rodinách, které ctí tradice. Takže tamní obyvatelé sice chodili do kostela, ale stále dodržovali své tradice. Díky jim za to, že se nenechali zastrašit a že jim jejich kultura vydržela dodnes.Dále se podíváme na Markézy. Tento ostrov byl vlastně kolonií osadníků z celé Polynésie, takže zde se střetly vlivy, smíchaly se a vzniklo to, co známe dnes my jako geometrický drobno-ornamentální tribal. Zde se tradice formulovala nejsilněji a nejvíce progresivně. V polovině 18. století se ani Markézám nevyhnula návštěva z Evropy, badatelé, mořeplavci a obchodníci. Tak se čas od času stalo, že tam někdo z lidí z posádek zůstal, stejně jako Jean Baptiste Cabri a Edward Robats, kteří se natolik sžili s tamní kulturou, že když byli objeveni německou posádkou, byli kompletně potetováni. Ačkoliv uměli řeč, stali se tlumočníky a podle jejich vyprávění byla sepsána kniha o životě a zvycích na Markézách, kterou sepsal německý přírodovědec Heinrich von Langsdorff. Na Markézách se tetování rozrostlo na celé tělo včetně obličeje a do Evropy se začaly posílat barevné rytiny, které se ve velkém prodávaly v přístavech. Jedním z nejznámějších výtvarníků, který dělal kresby a rytiny, byl Tiletius von Tilenau, díky kterému dnes známe přesné kopie tattoo motivů. Tyto materiály jsou dnes velice cenné, protože tetování se s příchodem Evropanů velice změnilo a tyto rytiny mapují právě ono ryzí tetování před zásahem zvenčí. Tetování z Markéz se stalo v Evropě tak žádané, že se studovalo a antropologie jím byla naprosto unesená. Během dvacátého století, tedy zejména v první třetině, vzniklo několik knih, které popisují právě Markézy a jsou plné kreseb a fotografií. W. Handyová, které se v té době tetováním zabývala, dokonce sepsala knihu plnou rozhovorů s domorodci z Markéz a vytvořila tak obrovskou sociální studii. Pokud vám celou dobu název Markézy něco říká, je to ono místo, které popisuje román Bílá velryba, a domorodci z tohoto románu jsou právě tetovaní lidé z Markéz.Na závěr se podíváme do vod, ve kterých to znáte, na Maorské tetování. Původem maorského tetování je Nový Zéland a jedná se o takzvané moko, to jistě kdekdo z vás už slyšel. Názvy moko nebo ta moko jsou odkazem kultury, která se od zbytku polynéských stylů zásadně liší, je tu jeden obrovský rozdíl. Vzory se totiž původně vyřezávaly hluboko do kůže a vznikala tak tetování formou plastických jizev, tedy dnešní skarifikace. Takže mnohé překvapí, že to, co si dnes hojně tetujeme jako moko či odkaz z Nového Zélandu, byla původně skarifikace. Zatímco Polynésie se věnovala hojné geometrii, s ostrými hranami a přímou linkou, maorské tetování byla soustava linek a křivek, kterým dominovala spirála či oblouk. Je vám to povědomé? No ano, zde pramení oblíbený evropský tribal styl, složený z tlustých černých linek, vlnících se a proplétajících. Linie se opakovaly, stáčely a uplatňovaly se nejprve v dřevořezbě a umění, ve tkalcovských dílnách a pak i v tetováži. V obličeji se spirály doplňují listovím, které vypadá jako kapradina. Maorský tatér, zvaný tohunga-ta-moko, mohl dle svého uvážení zvolit jeden ze dvou základních motivů, první byla čára z barvy a pozadí tvořila kůže, druhý typ pak byl dělán tak, že pozadí bylo vybarveno a motiv z kůže vystoupil, tedy to bylo obráceně. Vzhledem k množství vlivů a kmenů a kultur bylo velice nutné dodržet motiv, přesné složení a linie, aby nedošlo ke změně významu a aby se jasně dalo poznat, z jaké oblasti tetovaný pochází. Vždy se totiž dělala jakási lokální specialita, podle které se oblastní kmeny poznaly, něco jako mají dnešní gangy v Americe svá poznávací tetování. Ovšem nejen lokalita, ale i každý kmen měl své motivy, stejně tak i každá rodina vlastnila svou sérii znaků a každý jedinec a člen rodiny pak měl svůj jedinečný znak, který byl známější než jeho jméno. Dokud se muži z maorských kmenů nenaučili psát, sloužila jim jejich značka jako podpis a podepisovali tak úřední listiny ještě v nedávné době. Tento symbol je majetkem, dědictvím a každá rodina má na svou soustavu symbolů monopol, nikdo jiný si to nesmí vytetovat. Tyto tradice se stále striktně dodržují, jelikož nejde jen o obrázek, ale o velmi důležitý informační údaj, něco jako rodokmen či rodný list a symbolika na těle vypovídá o původu. Původní maorské tetování zvýrazňovalo kontury těla a obličeje, proto například kopírují mimické pohyby tváří nebo na hýždích najdeme dvě velké spirály a z nich podélné motivy na stehna, jde o zvýraznění tvarů těla, které je považováno za dokonalý přírodní tvar. Lícní kosti měly zase nést tetování vyzdvihující vznešený tvar a kromě otroků jej měl každý muž. Nejvíce hrdý byl válečník na tetováž obličeje, ta je zejména ve formě brady zachovaná dodnes. V té době ovšem tato tetováž dodávala sílu v boji, čistou mysl a také měla působit jako erotické vnadidlo na ženy. Ženy totiž měly co závidět, protože jejich tetování nebylo zdaleka tak rozsáhlé a bohaté, protože mu nebyla přikládána důležitost, přece jen ženy nebyly válečnice. U žen se jako nejkrásnější tetování považovaly tetované rty, buď celé černou vybarvené, nebo černě pruhované, to byl sexuální symbol místní kultury. Další pak byla u žen brada či linie po čele a spirály na tváři. Každý vzor moko má své jméno a vznikaly také výkladové slovníky, které dodnes vlastní úřady na Novém Zélandu. Tetování obličeje totiž každý válečník uměl zpaměti nakreslit a používal ho jako podpis, dnes se však už používá jen jeden rodový symbol. Chtěli byste se také podepisovat tak, že byste museli překreslit své tetování? To by byly na poště a na úřadech fronty!Naše první plavba za historií je u konce, stručnou historii tohoto kousku světa znáte, ale to nejlepší nás teprve čeká. V druhém díle si vyjmenujeme náčiní, seznámíme se s ním, pojmenujeme si ho podle dávných jmen, seznámíme se s prastarými symboly a jejich významem a originálním jménem, od začátku do konce si popíšeme celý tattoo rituál včetně textů posvátných písní a nakonec se podíváme na to, co s originálním odkazem udělaly vpády evropských kolonizátorů a misionářů. Plavba číslo dvě přesně za týden.

folder_openPřiřazené štítky

Zajímavosti o čaji

access_time26.leden 2020personRadka Eliášková

Kromě těchto 3 druhů dnes existuje i mnoho vyšlechtěných pododrůd a klonů.Čajovník roste ve nejlépe vyšších nadmořských výškách, ideálně kolem 1800 m, kde má dostatek vlhkosti díky častým mlhám, které zároveň zabraňují nadměrnému přístupu slunečního svitu. Tím je zajištěn pozvolný vývoj listů a výhonků. Rostliny se při pěstování ořezávají na maximální výšku 1 metru, aby umožňovali snadné zacházení.Při sběru se z keře odštipují pouze mladé koncové výhonky s maximálně 5 lístky. Pro lepší čaje jsou však sbírány pouze první dva lístky společně s výhonkem pokrytým bílým chmýřím, který je nejkvalitnější. Anglicky se nazývá pekoe. Takovýchto sběrů je v teplejších oblastech i několik v roce.Čaj jako produkt má na rozdíl od čajovníku stovky druhů. Hlavní třídění je však dáno způsobem zpracování. Podle něho rozeznáváme tyto kategorie:Zelený čajPo sklizni se lístky ihned nebo po krátkém zavadnutí zpracovávají prudkým zahřátím, aby se zastavila oxidace, která je někdy nesprávně nazývaná jako fermentace. Zelený čaj tedy oxidací neprochází. Zahřátí probíhá buď opražením na pánvi, což probíhá u 90% zpracovávaných zelených čajů v Číně, napařováním, což je typické pro Japonsko a poslední možností je pečení. Poté se lístky svinují a suší, což může probíhat i několikrát. Kvalitní zelené čaje se vyrábí převážně v Číně, Japonsku a na Tchaj-wanu.Černý čajČajové lístky černého čaje, který je v Číně nazývám červený, se nejprve nechávají několik hodin zavadnout, aby změkly a nepolámaly se při následném svinování. Cílem je narušení listů tak, aby se za přístupu vzduchu vlivem chemických látek nastartovala oxidace. Na této části zpracování nejvíce závisí výsledná chuť, vůně a barva čaje. Po zastavení oxidace prudkým zahřátím horkým vzduchem, které nejčastěji probíhá ve velkých pecích, se následně ještě dosušují např. pražením. Na závěr se suchý čaj zbavuje nečistot a třídí dle kvality. Z hlediska výroby nejvíce rozšířený druh dosahuje nejlepší kvality v Číně, Indii, Nepálu, Keni a na Srí Lance. Bílý čajJedná se o velmi vzácný a ceněný druh. Obsahuje velké množství ochmýřených, dosud nerozvinutých výhonků, někdy i s jedním nebo dvěma přilehlými lístky. Podobně jako zelený čaj se nechává zavadnout a po lehké oxidaci, která však někdy prakticky neprobíhá, se suší. Výsledný nápoj je bledě zelený až žlutý a má nasládlou chuť. Produkován je v Číně.OolongOolong patří někam mezi zelený a černý čaj, neboť prochází jen částečnou oxidací. Její délka je u jednotlivých druhů různá. Lístky na oolong jsou sbírány v plné zralosti. Nejprve se nechávají zavadnout na přímém slunci. Poté se protřásají v bambusových válcích, aby se narušili okraje listů a začala oxidace. Tento proces je zajímavý tím, že oxidace probíhá převážně na okrajích listů, které následně začnou červenat, zatímco střed zůstává zelený, což je ten pravý čas pro sušení vyšší teplotou než u jiných čajů. Díky tomu je čaj trvanlivější. Tyto čaje se vyrábí v Číně a na Tchaj-wanu a pokusy o výrobu probíhají též v Indické oblasti Darjeeling.Kromě popsaných možností existují ještě další způsoby zpracování, jejichž výsledkem jsou např. čaje ovoněné, zpracované nad kouřem (uzené) nebo opakovaně oxidované a uleželé mnoho let jako vyhlášený čaj Pchu-er (Pu-erh).Čaj a JaponskoJaponsko bylo jednou z prvních zemí, jejíž kulturu pití čaje velmi ovlivnilo. Dostal se sem již v 6. století, kdy je jako vzácný dárek přiváželi muži vracející se z Číny. Dle japonských historických záznamů již v roce 729 císař Šomu pohostil sto mnichů.Znalosti spojené s jeho pěstováním, přípravou a kulturou Japonci převzali z Číny. V dalších stoletích si však získané zkušenosti přizpůsobili a přestože i dnes je mnoho znaků společných s Čínou, čajová kultura v Japonsku je dnes považována za zcela samostatnou.Semena čajovníku byla do země poprvé přivezena v roce 805 a posloužila jako základ první čajové plantáže. Přestože i v dalších desetiletích vznikaly další osazené plochy, byl čaj v Japonsku velmi vzácný a převážně se dovážel z Číny. Poté však v důsledku bouřlivého vývoje téměř ustaly veškeré styky s Čínou, což čajovou kulturu velmi oslabilo. Po uklidnění situace koncem 12. století bylo z Číny přivezeno větší množství semen čajovníku společně se znalostmi o jeho pěstování a zpracování a následně začaly vznikat čajové plantáže mnohem rychleji.Japonsko dnes až na malé výjimky produkuje pouze zelený čaj.Čaj v EvropěDo Evropy čaj jako zboží poprvé na svých lodích přivezli Holanďané v roce 1610 z Jávy, kam jej přivezli čínští obchodníci kolem roku 1607 a shodou okolností zřejmě i japonští obchodníci. Ještě dříve, v průběhu 16. století se sním při svých platbách museli setkat Portugalci, kteří možná i nějaký vzorek do Evropy přivezli, ale zřejmě je nezaujal jako obchodní artikl.Zpočátku se čaj prodával velmi draze jako zázračný lék, ale protože jeho popularita neustále stoupala, museli v roce 1637 představitelé holandské Východoindické společnosti svému zástupci na Jávě dopis, ve kterém uvedli, že na každé lodi očekávají i několik bedniček čínského a zeleného čaje.V dalších letech se čaj stával stále oblíbenějším a již kolem roku 1675 byl prodáván i v obchodech s potravinami. Z Holandska se čaj exportoval i do dalších zemí, např. do Británie, která jej však od roku 1669 prostřednictvím britské Východoindické společnosti začala dovážet sama.Čaj v RuskuPoprvé se čaj do Ruska dostal v roce 1618 jako čínský dar caru Michailu Fjodoroviči Romanovovi. Dovážen začal být po roce 1689 velbloudími karavanami, které jako protihodnotu z Ruska vozili kožešiny. Karavana byla složena z 200-300 velbloudů, kteří nesli každý 4 bedny s čajem a jedna cesta trvala až 18 měsíců. Obchod neustále narůstal a v roce 1796 již Rusové spotřebovali objem představující 6000 velbloudích nákladů. Před koncem 19. století se čaj pro jednodušší možnost přepravy začal lisovat do cihliček. Tento druh dovážení skončil na přelomu 19. a 20. století důsledkem modernějších a hlavně rychlejších způsobů. S Ruskem je dodnes spojena 1 velká tradice, kterou je příprava čaje v samovaru, což je kovová nádoba s kohoutkem, ve které vře neustále voda a ta se používá k ředění silné čajové esence.

folder_openPřiřazené štítky

Císař Augustus

access_time10.únor 2020personRadka Eliášková

Dějiny starověkého římského císařství charakterizuje mnoho významných osobností, mezi nimiž vynikali zejména vládci. Jedním z nejvýznamnějších byl právě císař Augustus, kterému bude věnován dnešní článek. Byl prvním římským císařem, který vládl obrovské římské říši již od roku 27 před naším letopočtem. Podívejme se tedy na tuto všestrannou osobnost.Císař Augustus se narodil v roce 63 před naším letopočtem. Málokdo ví, že vlastním jménem se jmenoval Gaius Iulius Caesar Octavius. Byl totiž synovcem samotného Césara, který si ho krátce před smrtí adoptoval jako svého nejbližšího příbuzného. Stal se tak Cézarovým prvním dědicem a své příležitosti se ihned po Caesarovi smrti chopil. Jako 19 roční vstoupil do politiky a o rok nato se s někdejším Cézarovým vojskem stal konzulem. Spolu s Marcem Lepidem a Marcem Antoniem uzavřely druhý triumvirát. Bylo to vlastně spojenectví, které se zaměřilo na odhalení a následné potrestání vrahů Césara. V rámci těchto spojeneckých výprav porazil Bruta a také Cassia, kteří byli hlavní iniciátoři Cézarové vraždy. Svůj úkol tedy splnil a začal se více věnovat politické činnosti. Už zanedlouho se mu podařilo vybudovat si pevnou pozici, kterou si ještě více upevnil po námořní bitvě se svým rivalem Marcem Antoniem. V roce 27 před naším letopočtem definitivně zlegalizoval svou vládu a nechal si udělit titul Augustus, tj. vznešený, který si připojil za své jméno. Mezi jeho první zásadní rozhodnutí bylo podpoření transformace státního zřízení tehdejšího Říma z republiky na císařství. Hned po nástupu na trůn se snažil o konsolidaci celé země. Mezi jeho hlavní myšlenky patřilo nové uspořádání státu. Zmocnil se úřední pravomoci, tribuny lidu a získal mimo jiné také dozor nad státním kultem. Ve svých rukou měl také finanční otázky, zajistil si také zákonodárnou moc a v konečném důsledku se stal nedotknutelnou osobou. Dokonce svému způsobu vlády přizpůsobil i ústavu, která byla pevně stanovena již 500 let před jeho vládou. Disponoval však souhlasem téměř všech obyvatel říše, kteří mu přenechali svůj hlas a pravomoci. Sám císař Augustus převzal velení nad římským vojskem, aktivně vedl zahraniční politiku a uzavíral smlouvy s okolními státy a spravoval také všechny císařské provincie, které mu byly přímo podřízené. Při svém rozhodování využíval skupinu poradců a dvorní řady. Při příležitosti konání stoletých her prosadil stav obecného míru v říši. Neustále přitom projevoval štědrost vůči svému lidu a byl oporou vyšších vrstev. Podařilo se mu vrátit Římu to, co ztratil v období četných občanských válek.Za jeho vlády nastaly ideální podmínky pro rozvoj kultury, literatury a umění a jeho vládnutí se nazývá také zlatou dobou římské kultury. Právě v tomto období vznikly světoznámé díla autorů, jakými byli Vergilius, Ovidius či Horatius. Také architektura té doby odrážela Augustovy snahy o obrodu morálky, obnovených tak bylo velké množství chrámů, které chátrali. Asi nejvýznamnějším dílem z tohoto období je Augustův chrám v Ankaře a Oltář míru. Navíc vynikalo nástěnné malířství, které v tom čase zdobilo téměř všechny velké vily a domy. Celkově Augustova doba měla příznivý vliv na rozvoj svobody a fantazie, kterou cítit z děl tehdejších autorů. V roce 13 našeho letopočtu Augustus sepsal závěť, napsal také zprávu o svém životním díle a o rok později, v roce 14 nl. císař Augustus v Neapoli zemřel.

folder_openPřiřazené štítky