Výsledky vyhledávání v sekci Krása na dotaz manžel

Eva Peltrámová: Jak rychle zhubnout? Rozhodně ne hladověním!

access_time17.prosinec 2019personRedakce

Eva Peltrámová z Prahy podniká v oblasti fyzioterapie a poradenství. Když jsme vybírali na přání čtenářů a čtenářek odborníka, kterého vyzpovídáme na tak populární téma, jako je hubnutí, chtěli jsme na to jít trochu jinak než módní časopisy, které přinášejí tipy na diety a odtučňovací kúry. Hledali jsme odborníka, který má na nadváhu a obezitu trochu jiný pohled. Přitom jsme si povídali i o tématech, jež mohou být zajímavá i pro ty z vás, které nadváha netrápí.Chodí k vám hodně zákazníků, kteří mají problémy s nadváhou? V čem vidíte ze své praxe největší příčiny nadváhy? Nemyslím tím jen takové ty obecně známé důvody jako nedostatek pohybu při kancelářské práci nebo přejídání.Chodí ke mně hodně zákazníků s nadváhou a tím, že se zabývám poměrně hodně reflexní diagnostikou z chodidel, zjišťuji často u pacientů nedostatečnou funkci vnitřních orgánů – hlavně dvanácterníku, slinivky břišní, žlučníku, jater a ledvin. Kvalitní trávení a vylučování je kromě jiného nezbytné i pro udržení štíhlé postavy. Reflexní diagnostika a terapie se provádí z chodidel a chodidla nelžou. Je to metoda stará více než pět tisíc let. Prozradí nervovou cestou oslabený orgán ještě dříve než například laboratorní nebo sonografické vyšetření. Tím, že se reflexní ploška chodidla ohlásí bolestí, nás varuje nebo upozorňuje, že si daný orgán zasluhuje větší péči, než se mu dostává. Dám příklad. Tím, že si člověk vezme na nadýmání Espumisan, neřeší příčinu problému, ale následek. Reflexní diagnostika prozradí příčinu. Proto ji doporučuji osobám s nadváhou. Tím se vracím k vaší otázce – příčinou nadváhy bývají podle mých zkušeností často problémy zdravotní, nikoliv jen nedostatek pohybu nebo chybné stravování.Jaké metody a jaké způsoby cvičení byste zákazníkům s nadváhou doporučila?Protože jsem vzděláním fyzioterapeut a zabývám se především bolestmi pohybového aparátu, doporučila bych jim svižnou chůzi, ať už v přírodě nebo na běžeckém pásu. Kdo má lehčí nadváhu a nemá problémy s klouby, tak tomu i běh. Důvodem je vzpřímené držení těla, kdy jsou meziobratlové ploténky rovnoměrně zatěžovány a při pohybu je rovnováha mezi flexí a extenzí končetin – tedy paže se předpažují i zapažují a dolní končetiny se přednožují i zanožují. Toto střídání je důležité pro regeneraci páteře a také proto, abychom neměli jednu svalovou skupinu přetíženou a druhou oslabenou. Další cvičení, které bych doporučila, je SM systém. Člověk se u tohoto cvičení zapotí a ještě si léčí páteř. Samozřejmostí je upravit si stravování a doplnit cílenou fytoterapii na oslabený orgán, protože zbavit se nadváhy rovná se ozdravit si metabolismus neboli látkovou přeměnu.Jak to děláte vy, že jste tak štíhlá? Jak se stravujete? Vím také, že si pravidelně kontrolujete kyselost organismu. Proč?Moje štíhlost je kromě genů hodně podmíněná tím, že odmalička sportuji. V dětství jsem dělala gymnastiku, od sedmnácti let lezu po skalách a horolezeckých stěnách, ráda běhám, občas si zahraji badminton nebo ping pong. Stravuji se celkem zdravě, ale vždy tomu tak nebylo. Vyrůstala jsem hodně na sladkých jídlech a tatrankách. Po druhém porodu se mi objevila lupénka a lehký stupeň osteoporózy, i když celé dětství jsem byla na mléku a sýrech. Vystudovala jsem Školu reflexní terapie u manželů Patakyových, kde jsem se poprvé dozvěděla o škodlivém překyselení organismu. Přečetla jsem několik knih na toto téma a začalo mi docházet, jaké škody na mém těle udělal bílý cukr a jiné kyselinotvorné dobroty. Do svého jídelníčku jsem zařadila hodně zásadotvorných potravin, aby mi tělo už nekradlo minerály ze tkání na zachování zásadité krve. Občas si zkontroluji pH moči lakmusovým papírkem.Hovoříte o SM systému. Co to je a proč byste ho doporučila? V čem je jeho výhoda oproti ostatním cvičebním metodám?SM systém (stabilizace a mobilizace – pevná a pohyblivá páteř) je metoda cvičení se speciálním elastickým lanem, která vás naučí správně zapojovat svaly do spirálních řetězců. Tato zřetězení vytváří v těle trakční sílu vzhůru, která odlehčuje tlak na meziobratlové ploténky a klouby, a tím umožňuje jejich výživu, regeneraci i léčbu. Zvětšením meziobratlového otvoru se zároveň zmenší tlak na nervový kořen, způsobující vystřelující bolest do končetin. Intenzivně se posilují šikmé břišní svaly, takže krásně posílíte bříško. Páteř se vyrovnává do střední linie, což ocení pacienti se skoliózou. Elastické lano umožňuje rozsáhlý pohyb končetin proti malé, postupně narůstající síle, která aktivuje svalové spirály. Lze ho uchytit třeba za nohu stolu, topení, kliku dveří, madlo nebo očko přivrtané do zdi, v přírodě za strom nebo větev. SM systém posiluje oslabené a zároveň protahuje zkrácené svaly, a tím navrací tělu optimální pohyblivost, stabilizuje chůzi. Autorem je MUDr. Richard Smíšek. Výhod cvičení je několik. Tím, že se cvičí vestoje a jsou zatížená chodidla, jsou zároveň drážděny receptory pohybu, uložené ve šlachách a svalech chodidla, a tím je dáván intenzivnější impulz do mozku a stimul pro zvýšení napětí břišních svalů. Cvičí se ve vzpřímeném držení těla, což je důležité pro rovnoměrné zatížení plotének. Je to dynamické cvičení – střídá se kontrakce a relaxace, to je podstatné pro prokrvení svalů a vyplavení laktátů ze svalů. Střídají se tam flekční a extenční pohyby, což třeba u jízdy na kole nebo rotopedu není možné. Aktivujeme šikmé břišní svaly, dochází k zúžení pasu a jsme přitom vzpřímení. Když někdo dělá sedy-lehy, rozšiřuje si pas, zvětšuje si tlak na přední pól plotének, opět tam chybí extenze paže a přetěžuje si krční svaly, které už tak lidé mají hodně přetížené. SM systém mohu doporučit tomu, kdo si chce zregenerovat nebo léčit páteř a celý pohybový aparát a samozřejmě spálit nějaké kalorie. Zabijí se tak dvě mouchy jednou ranou.Cvičí SM systém i vaše rodina a vy sama doma?Já cvičím, protože mám náročnou fyzickou práci a navíc jsem v dětství hrála šest let na housle – což představovalo asymetrické držení těla – a v patnácti mi lékař zjistil skoliózu. Už si nedovedu představit svou práci bez cvičení SM. Dává mě do kupy. Moje dcera provozuje závodně sportovní lezení, a protože každý vrcholový sport přetěžuje, cvičí SM každý den, aby se zregenerovala. Syn je po úraze, tak cvičí také. Jedině manžel odolává, ale zatím je bez problémů, uvidíme, jak v budoucnu.Jak těžké je v současné době samostatně podnikat? Co vás jako živnostníka trápí nejvíce?Člověk se musí hodně snažit, neboť konkurence přibývá, a když se člověk osamostatní, musí být trpělivý. Klientela se totiž tvoří několik let. Na druhé straně tím, že v životě lidí ubývá přirozeného pohybu a převažuje sedavý způsob života – na to zatím není páteř evolučně připravena – si myslím, že v tomto oboru bude stále práce dost i do budoucna. Mrzí mě hlavně to, že často chodím domů pozdě večer. Ne každý ke mně může přijít ráno a dopoledne, musím se přizpůsobit zákazníkům. Když jsem pracovala ve zdravotnickém zařízení na ambulanci jako fyzioterapeut, byla jsem doma v půl páté odpoledne. Ale s tím nic nenaděláte, to přináší samostatné podnikání.Jak jste se ke své práci vlastně dostala? A co byste poradila zájemcům, kteří by se chtěli pustit do podobného typu podnikání jako vy?Vždy jsem tíhla k péči o lidské tělo. Proto jsem šla po gymnáziu studovat medicínu, ale po čase jsem ze studií odešla a vystudovala střední školu, zdravotní obor fyzioterapie. Lákaly mne i alternativní metody, a tak jsem začala reflexní terapií a pak přibývaly i další kurzy různých druhů masáží. A co bych poradila případným zájemcům o podobnou práci? Základem je něco umět, tím myslím nabídnout více služeb než třeba jen jednu masáž. Nebát se konkurence, nabírat postupně zkušenosti a mít trpělivost. Já měla to štěstí, že mne ze začátku finančně podporoval manžel. Každopádně zahájení podnikání je potřeba uvážit a naplánovat.Všimla jsem si, že zákazníci po vás žádají i lymfodrenáž. Někteří odborníci však tvrdí, že lymfodrenáž je komerční nesmysl. Slyšela jsem od lékaře názor, že lymfu nikdy nikdo neviděl, proto zkrátka neexistuje. Co vy na to?Lymfodrenáž rozhodně není nesmysl. Pamatuji si ještě z pitev na medicíně na hrudní mízovod, který sbírá lymfu z celého těla. Jinak průběh lymfatického systému se dá znázornit lymfoscintigrafií. Také si vzpomínám na zkušenou lymfoterapeutku Hanku Váchovou, u které jsem se učila manuální lymfodrenáž. Ta se setkává i s těžkými případy lymfatických otoků, například s elefantiázou – sloní nemocí. Vyprávěla nám, že když jsou otoky dlouho přehlíženy a zanedbávány, lymfa si hledá cestu ven i rankami v kůži a pod tyto pacienty musela dávat hadry, jak z nich lymfa tekla. Viděli jsme spoustu fotek těžkých otoků před masáží a po ní. Ale takové případy se do masážních salónů vůbec nedostanou. Jinak lymfa je i výplní obyčejného puchýře. U člověka bez zjevných otoků lymfodrenáž vždy rozpohybuje tok lymfy, pomáhá detoxikovat organismus, neboť lymfa obsahuje i odpadní látky metabolismu. Ale klient to nemusí výrazně zaznamenat. Někdo chodí více močit nebo ho trochu rozbolí hlava. Nebo je jen ospalejší či naopak aktivnější. Nebo jsou mu kalhoty volnější. Ale ty masérské tahy jsou stejné jak u sloní nohy, tak u bezotokových klientů.Na závěr obligátní otázka. Jaká jsou vaše současná největší životní přání a sny?Vzhledem k současné ekonomické krizi a zastrašování, že nebude na důchody, si přeji být co nejdéle zdravá, abych svoji práci mohla dělat co nejdéle. Nedovedu si totiž představit práci někde v kanceláři sedět u počítače. Znám spoustu kolegů, kteří museli opustit tuto práci ze zdravotních důvodů. Mým tajným snem je, aby mi v práci v budoucnu trochu pomohla má dcerka (je jí čtrnáct), která k tomuto oboru trochu inklinuje, samozřejmě pokud ji to bude bavit. Abych v práci nemusela být od rána do večera a měla více času pro sebe a na koníčky, třeba více sportovat, cestovat… Ale to si přeje snad skoro každý.VIZITKAEva Peltrámová svoji praxi zahájila vystudováním střední zdravotní školy, oboru rehabilitační pracovník. Zhruba patnáct let se zabývá fyzioterapeutickými cvičeními pro odstranění potíží páteře a kloubů pohybového ústrojí. Během praxe prošla řadou různých vzdělávacích seminářů a kurzů.Škola reflexní terapie u manželů PatakyovýchManuální lymfodrenáž u Dexter AcademyLymfodrenáž nohou u MasérničkaSM systém – Úvodní, Pro pokročilé – u MUDr. Richarda SmíškaSM systém – Manuální techniky – u MUDr. Richarda SmíškaSM systém – Korekce skoliotického držení – u MUDr. Richarda SmíškaSM systém – Poruchy urogenitálního systému – u MUDr. Richarda SmíškaSM systém – Lektor cvičení SM systému – vede kurzy 1–2, Rehacentrum SmíšekMěkké a mobilizační techniky – Škola Buďfit

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Sex Vztahy na dotaz manžel

Hrajeme si: na školačku, pokojskou i na cat woman

access_time29.květen 2019personRedakce

Možná jste také ještě nenašla odvahu to vyzkoušet. Proto jsme požádaly ženy, které se naopak převlékají rády, aby shrnuly benefity, kvůli kterým by se svého převleku čas od času nevzdaly.Dlouhou dobu jsme aspoň my tady „ženy, které ví“ zastávaly názor, že tyhle sexuální hrátky jsou prostě pro páry, které potřebují zpestření, protože je už klasické milování omrzelo. Jenže po tom, co jsme tyhle dámy poznaly, trochu svůj úsudek měníme. Nejvíce nás na věci překvapuje, že všem párům to v posteli klape a vždycky klapalo a sem tam se vžít do role někoho jiného, je prostě a jednoduše baví.Jaké převleky baví chlapy?Kristýna: To si myslím záleží kus od kusu. Já mám doma pokojskou. Tu máme nejradši – prachovka se dá totiž skvěle použít k nabuzení parnera na milování.Lenka: Já mám převleky dva. Zdravotní sestřičku a školačku. Tak nějak je střídám podle nálady, ale musím říct, že školačka asi vede.Eliška: Můj muž miluje obepínavé převleky. V sestřičce bych ho asi moc nebrala. Je přesně ten typ, který si užívá křivky žen překryté, zato dokonale obrýsované. Krátká sukýnka, kde by mi bylo vidět do rozkroku nebo rozepnujtý delkot by ho moc nenadchly.Správný čas – jak ho poznáte?Lenka: Jako na to se převléknout? Nevím, prostě se v koupelně večer rozhodnu, že manžela překvapím a do ložnice už jdu s lízátkem, nadkolenkami a dvěma copy.Eliška: Také si neříkáme, když vezeme děti do školky“ „Hele, dneska si dáme divoký kočky“. Prostě to vyplyne ze situace. Největší úspěch jsem měla, když jsem šla partnera vyzvednout z práce a měla převlek schovaný pod kabátem. Takže určitě se snažím překvapit – ta chvíle dostává totiž úplně jiný náboj, když je neočekávaná a myslím, že to pak víc stojí za to.Co je fajn na rolích?Lenka: Tak mě třeba osobně nejvíc rajcuje, že svému muži vykám. Je to zvláštní, ale v převleku si řekneme daleko víc přání. Nebo aspoň můj muž – říká mi naplno co a jak chce a mně se to strašně líbí. A já nechci propadnout, takže mu plním každé přání.Eliška: Asi to, že se najednou stáváte na chvíli někým jiným a tak pupustíte uzdu své fantazii. Navíc já osobně vnímám doteky přes jemný latex jako daleko přitažlivější, než na holé tělo.Kristýna: My to máme čistě jako zábavu. Nebereme role nijak vážně. Je to sex s přidanou hodnotou – dobrý, neotřelý a zábavný.Jde hraní rolí srovnat s klasickým milováním?Eliška: Řekla, bych, že právě slovo milování je to správné. S manželem se milujeme, ale někdy máme chuť na ostřejší sex a ten máme, když se staneme někým jiným na pár chvil.Lenka: Asi to úplně srovnat nejde. Když spolu spíme bez toho, aniž bychom na sebe přebírali identitu někoho jiného, je to o mazlení, více dotekách, méně mluvení…Jak překonat stud?Kristýna: U nas to není o studu, jednou jsme si u vína prostě řekli, že nás to láká, pak jsem partnerovi k narozeninám dala balíček, kde byl převlek pokojské s kartičkou, kde jsem mu přislíbila, že ho překvapím. Poprvé jsem se trochu styděla – nechala jsem si to navečer, až přijde manžel z práce – bylo přítmí a já už čekala v ložnici, to mi hodně pomohlo na start.Lenka: My jsme za to, že vyzkoušet se má všechno. Jednou jsem to zkusila, ohlas byl veliký a od té doby jsme věrni jedné roli, která nás čas od času vytrhne ze všednosti.Eliška: Já se nestyděla ani na poprvé – ten kostým mi přišel strašně sexy.Kde je hranice?Kristýna: Je to překvapivé, ale já se raději převléknu, než abych svolila třeba k sexu ve třech nebo k análu. Prostě na to nejsem.Lenka: Neříká mi nic zlatý déšť ani anální sex. To jsou třeba věci, které fakt v posteli nemusím mít.Eliška: Ono se řekne cat woman a vypadá to, že to zavání sadomasochistickými hrátkami, ale tak to není. U nás je to čistě jen o tom, že je nám příjemný ten materiál a to, jak těsný je. Takže za mě žádné SM. V žádném případě.Ve výpovědích byla pozměněna jména.Text: Jana 

folder_openPřiřazené štítky

Jeho a její pohled na mlčení

access_time29.květen 2019personRedakce

Někdy je fajn jen jít a mlčet, ale když ten druhý z páru mlčí příliš dlouho, neznačí to nic dobrého. Na tom se shodli i Ilona a Kryštof.Ilona (34): Obecně nesnáším, když můj muž mlčí. Značí to vždycky nějaký problém a přestože se třeba týká obou, já nikdy nejsem jeho součástí. Můj manžel totiž raději mlčí, než aby si o tom se mnou popovídal. Mlčí takhle i pět, šest dní a pak se to buď vyřeší samo a on mi jen oznámí, že je všechno dobré nebo už to nevydrží a oklikou se snaží dostat můj názor. Tohle jeho mlčení mě sužuje. U 90 % věcí se totiž nikdy nedozvím, co se vlastně stalo a u další poloviny si nejsem jistá, jestli to bylo něco vážného nebo ne.Já naopak o problémech mluvím a mlčím většinou, když jsem naštvaná. Je ale zajímavé, že on moje mlčení jako projev mého naštvání nevnímá. Pak mi třeba řekne: „Ty se zlobíš?“ Jenže já se nezlobím. Ve mně v tu chvíli hněv bublá tak, že bych musela řvát, ale namísto toho raději mlčím, protože ani moje řvaní nic nevyřeší.Vím ale, že jsou i muži, kteří mlčí z povahy. S mužem, který raději mlčí a kouká, než mluví, bych rozhodně být nemohla. Jsem společenská, ráda se bavím a ráda komunikuji. Jsem proto ráda i za svého věčně urýpaného muže, kterého miluju, i když okomentuje úplně všechno, co udělám.Kryštof (31): Myslím, že rozdíl mezi tím, když mlčí žena a muž je v tom, že chlapi mlčí i jen tak. Ženy málokdy mlčí bez důvodu. Buď jsou naštvané nebo jim něco hloubá v mysli.Říká se: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Já mám to zlato občas rád. Když přijdu z práce, chci si na chvíli sednout na gauč a užít si to ticho, kdy nikdo nic neříká. To jsem rád, když moje přítelkyně mlčí, miluju také procházky, kdy třeba neříká ani jeden z nás nic. Stačí, že jsme spolu. V tomto to máme s přítelkyní stejné. Ví, kdy potřebuju ticho – ticho nás léčí a já jí za to ticho miluju.Já zase vím, že když je moc dlouho ticho ona, honí se jí něco hlavou, neví si s něčím rady, přemýšlí. Tohle ticho úplně rád nemám, protože se v něm neumím orientovat.Měl jsem ale i přítelkyni, která nezavřela pusu. Jen, co jsem otevřel dveře, začala mluvit, mluvit, mluvit a přestala, až když usnula. Komentovala všechno lidi, filmy, zprávy v televizi a chtěla si po tom povídat. A když měla nějaký problém, potřebovala o něm zase mluvit. Všechno chtěla řešit. I to, co nebylo podstatné, nebo to nehořelo, nebo se to řešit vůbec nemuselo. Takže za mě jednoznačně lepší mlčení – i když se občas bojím, co se za ním skrývá.

folder_openPřiřazené štítky

Cože, ty chceš sex v parku?!

access_time25.říjen 2019personRedakce

"Toužit po někom předpokládá jistou dávku cizosti", říká Ulrich ClementJak si páry mohou uchovat požitek ze sexu? stern GESUND LEBEN hovořil se sexuálním terapeutem Ulrichem Clementem o ochromující romantice, tajných fantaziích a kouzlo oživujícím strachu. Pane Clement, při nedostatku chuti radíte párům trochu neobvyklé cvičení: aby spolu dělali špatný sex. Co to má znamenat ?Oba si mají uvědomit, co to vlastně provozují. Zajímavé na tom je, že partneři analyzují to, co probíhá automaticky. Uvědomí si tak, že problém vytvářejí. Jaké zkušenosti s touto radou máte?Nejdříve dostávám zaražené reakce. Mnozí pak  řeknou "Ale to už přece umíme!" Některé páry mi vyprávějí, že se válely smíchy, jiné, že začaly špatně a pokračovaly dobře.Někdo se ptá, co to vlastně je, špatný sex, a já odpovídám "Zeptejte se svého partnera, ten to ví zcela určitě." Jestliže o tom mohou mluvit, jsou o pěkný kus napřed a tohle cvičení už nemusejí dělat. Romantická láska u vás není moc dobře zapsaná. Proč?Tahle láska prvních měsíců, při níž se zdá, že oba splývají, je nádherný pocit – ale ten nemohu naprogramovat. Mohu ho jen vychutnávat, když se mne zmocní, proto se nehodí jako koncept jednání v krizi. Mnoho sexuálních terapeutů  při nudě v posteli  sází na to,co oba partnery spojuje – vy sázíte na rozdíly a to, co partnery rozděluje…Touha předpokládá jistou dávku cizosti. Vyjeví-li oba partneři svá sexuální přání a vzájemně se jimi konfrontují, budou velice překvapeni  "Cože, ty chceš sex v parku?!" Ve své praxi jsem často zažil, jak málo toho partneři, kteří spolu léta žijí, o sexuálním profilu svého protějšku vědí. Přirozeně to není bez rizika, otevřít se tomu druhému, ale právě proto je to tak napínavé! A napětí vyvolává chuť. Takže vy chválíte strach coby oživující element ?Na strachu si cením toho, že vzbuzuje pozornost. To je právě to vzrušující na nevěře – vždycky je spojena se strachem, že by to mohlo prasknout. Chtějí-li tedy partneři vyváznout z nudy, je dobře dávkovaný strach naprosto správný prostředek  Mnozí znají fenomén, že si jako pár dobře rozumějí, přesto na sex nemají žádnou chuť.  Jak je možné, že se v takové situaci ocitli?Tenhle mechanismus lze jen stěží prohlédnout, jelikož spočívá na dobrých motivech: na vzájemné ohleduplnosti, respektu, snaze, udělat to tomu druhému krásné. Zpočátku je to výborná situace, tahle nálada plná romantiky. Má-li se však stát určujícím momentem vzájemné sexuality, pak vede k tomu, že svá vlastní přání redukuji. Všimnu-li si, že se mé partnerce něco nelíbí, co je ale pro mne důležité, raději toho nechám….vlastně – žádný problém. Ale později vynechám ještě něco a tak nakonec dospějeme k malému společnému jmenovateli, který oba nudí. Mohl byste uvést nějaký příklad?Hodně mužů má rádo rychlý, nenáročný sex – krátké číslo před usnutím. To ale muž neřekne, ví-li, že to jeho žena pokládá za strašné a bez lásky. Takže se snaží dělat to tak, jak se jí líbí: dlouhé hlazení, ačkoli na to vlastně nemá chuť. Nějakou dobu to může fungovat, ale jestliže se muž musí dlouhodobě vzdát toho, co je pro něj důležité, vznikne obtížná situace. Začne se sexu vyhýbat. Čili tím, že žena chce něžnosti, vytváří svému muži překážku? Na to má přece právo….Samozřejmě, že má! Otázka ale zní: co s tím udělá on? Řekne-li: "Já nechci",pak prostě k ničemu nedojde. Máme demokratický konsens, že nikomu nesmí být nic vnucováno. Proto je ten, kdo nechce, ten silnější. Další otázka: jak naloží žena s tím, že partner nechce? Tím vznikne napínavá situace, z níž se oba mohou hodně naučit. Většinou to ale ve smyslu partnerské ohleduplnosti funguje jinak: on do toho jde. Zredukuje svou sexualitu na tu část, která se líbí jí – a naopak. Tak se pozvolna vplíží nechuť a ohledy přátelským způsobem vytlačí sexualitu. S tím nebezpečím, že jeden začne zahýbat?K tomu nezřídka opravdu dochází  - stále častěji na virtuální úrovni, na internetu. Tady si mohu namluvit, že uplatním celou svou sexualitu, zatímco v běžném životě mi ji určuje partner/-ka. Ale není to otázka sexuálních praktik, jestli třeba budu moci provozovat anální sex. Problém je zásadnější: pocit, že svá přání a potřeby v partnerství už vůbec neuplatním. Kdo z obou tenhle pocit zpravidla vyjádří?Častěji ženy. Ony jsou expertkami na nespokojenost ve vztazích, muži jsou zas experti na to, nebrat všechno tak doslova a na ignoraci.. Často má co dělat s páry středního věku, kde žena říká "Já už to déle nevydržím, nechci takhle zestárnout".Na tom zcela zřetelně vidím, že nejde jen o nějaké pozice v posteli, ale o otázku: Co z toho, co jsem ještě nezažila, chci realizovat?  A pak vzniká šance, prolomit vzorce a dostat se zase k plnohodnotné sexualitě. Kdo chce znovu zažehnout touhu, musí se odvážit nového začátku. Je to důležité, být objektem touhy?Dokonce velice důležité – protože to souvisí se spoustou dalších věcí. Když po mně partner/-ka netouží, brzy mne napadne: Jsem vůbec ještě milován/-a ? Jestliže jeden z partnerů své choutky ve vztahu už nemůže uplatnit, stávají se výbušninou. "Co když terapie nepřinese žádné plody ?", ptám se vždycky párů ve své praxi. A pak vyjde najevo, že jeden z nich chce odejít – skutečně nebo jen tajně. Ve své knize "Guter Sex trotz Liebe" /Dobrý sex, přestože se milujeme/ jste popsal celou sérii cviků, které mají páry v případě nechuti provádět. Které patří na začátek?Na začátku nejsou žádné cviky, nýbrž přiznání : jsem nespokojený/-á. Páry se nemění proto, že chtějí, ale proto, že musejí. A musejí tehdy, netoleruje-li jeden z nich tento stav a jeho nespokojenost by mohla vztah vyhodit do vzduchu.  Partneři musejí uznat, že se něco změní pouze tehdy, změní-li něco každý z nich a nebude čekat, že to udělá partner. Nejdůležitějším faktorem změny není naděje, ale rezignace: teprve vzdám-li naději, že se změnou začne partner, je jasné, že zodpovědnost leží na mně. Dokud doufám, paradoxně celou situaci stabilizuji. A co znamená zodpovědnost, vztahující se k sexu?Jedno z nejobtížnějších cvičení, která při svých terapiích provádím, je následující: jeden z partnerů určuje, co se budě dělat, ten druhý je milostný služebník. Oba se domluví na hodině sexu a definují role. O tři dny později je to naopak. Demokratický princip  "Tak, jak hladíš ty mě, budu hladit já tebe" – je zrušen ve prospěch jednostrannosti: jeden dává příkazy. Bývá to těžší pro toho, kdo udává tón, než pro toho druhého, zastávajícího roli sluhy. Zde totiž dochází k něčemu novému: musím přiznat barvu a říct, co bych si přál. Toho se mnozí neodváží a tvrdí – při tomhle by moje žena nebo můj manžel nespolupracovali, čímž toho druhého opět postaví do pozice  ničitele erotiky. Oni si prostě netroufají stát si za svou sexualitou. Ze strachu, že budou odmítnuti?Tady musím sáhnout po onom dílu svého sexuálního profilu, který není dílem společné sexuality – a to z dobrého důvodu: protože jsem kdysi zjistil nebo se domníval, že se mému protějšku to či ono nelíbí. Tohle cvičení je složeno z více kroků, z nichž je každý důležitý. Za prvé: musím si uvědomit, co chci. Za druhé: řeknu to nebo než Za třetí: když jsem to řekl: budeme to pak dělat nebo než Dostane-li se pár tak daleko, dosáhl toho už dost. Většinou bývá už první cvičení pořádnou překážkou. Proč je toto cvičení tak obtížné?Protože můj vlastní sexuální profil může být zahrabán hluboko ve mně. U páru, s nímž jsem dlouho pracoval, vylezlo jednou z toho muže, že by svou ženu hrozně rád svázal a pak s ní souložil. Ona znejistěla, pak ale řekla: "No dobře, to sice zrovna není moje gusto, ale když se ti to líbí…" Načež jeho vyděsilo, že tu ta možnost najednou je. A taky to pak nikdy, alespoň v průběhu terapie, nedělali. Otevře-li jeden dveře, nemusí nutně ten druhý okamžitě vejít. Ale už ten poznatek, že existuje něco mimo rutinu, sexualitu oživuje. A jak by měli partneři s těmito novými možnostmi zacházet?Jednat o nich. To se většinou daří tehdy, mohou-li tím něco získat – to dává do chodu logiku investice!  Když by například muž někdy rád vyzkoušel anální sex a žena řekne, že si to zásadně nepřeje, ale nabídne mu za to něco jiného, pohne to s ním. Ještě se mi nestalo, že by někdo řekl: "Chci buď tohle nebo nic!" Oba tak vidí, jak se k druhému chovat a něco tím získat. Pak se taky mohou určité praktiky zříci. Jak důležitá je odvaha?Tu potřebuji, abych určité riziko podstoupil, jinak by z toho nic nebylo. Ale dříve než své partnerce řeknu, že sním o tom, jít společně s ní a její nejlepší přítelkyní do swingerclubu, měl bych zvážit, jestli taková otevřenost vytvoří napětí, zaútočí na srdce nebo zničí důvěru. Protože ona se od této chvíle bude ptát, zdali tam chodím i bez ní. Takže to musím uvážit. Motto nezní: Ven s tím a všechno bude dobré. To by byla nedbalost. Je indikátorem kvalitního partnerství, jak dalece umím být otevřený?Ano, a také přání partnera být otevřený: řekni mi, kdo jsi! Chci to vědět, i když se mi to nebude líbit. Mnozí očekávají něco strašného: že jejich partner touží po sexu s dětmi nebo zvířaty a kdo ví co ještě! Většinou však přání a fantazie tak neobvyklé nebývají. Ve své knize vyzýváte k tomu, být si „trochu cizejší, než je nám normálně milé“. Tím má zas vzniknout napětí, které bylo na začátku vztahu hmatatelné a umožňovalo vzrušující sex během prvních měsíců. Ale neotupí se znovu? Nemusím k vytváření napětí sahat po stále silnějších dráždidlech?Ne, nejde o eskalaci dráždění. Sexuální všední den má i své opodstatnění. Bez něj by totiž ke slavnosti lásky vůbec nemohlo dojít. Partneři dosáhnou nového stupně pospolitosti – tím, že vyjednají, které ze svých sexuálních rozdílností vyjeví a které ne. Jaké pozitivní účinky má úspěšně ukončená terapie – kromě toho, že je sex zase uspokojující?K výsledkům patří uznání, že ten druhý je jiný, že partneři budou dělat méně kompromisů a akceptovat, co je dané, že si při sexu zachovají sebeúctu a budou pozornější k partnerovi. Nejde ani tak o vypilované techniky jako o nosný vztah, postavený na důvěře – a jde o seberealizaci.Interview: Sven RohdeTerapeut na vztahy a sex Ulrich Clement je profesorem lékařské psychologie na Univerzitě Heidelberg

folder_openPřiřazené štítky

Ta druhá, ten druhý

access_time26.prosinec 2019personRudolf Hentsel

Nevěra je středem pozornosti stejně často jako láska. Neboť mezi nimi existuje závislost. Bez lásky by nemohly vzniknout obavy ze ztráty milované bytosti. Nelze být nevěrný, nejsme-li k sobě vázáni partnerským vztahem. Jinými slovy – abychom ztráceli, musíme nejdřív vlastnit. Stejné, a přece každá jiná Stejně jako existuje, řečeno slovy básníka, sto tváří lásky, i nevěra má nekonečně podob. V dnešní uvolněné době není podstatné, zda partnerský svazek je či není stvrzený slibem manželským. Charakteristické pro nevěru je, když partner či partnerka naváže další milostný vztah, aniž to „ten jejich“ ví. Kdo si potrpí na švédskou trojku/čtyřku – podle fantazie doplňte sami –, stěží bude mluvit o nevěře. I když… duše lidská je spletitá; i v absurdních propletencích se může vyskytnout utajený milenec, který nasadí hlavnímu kohoutovi na méně tradičním domácím dvorku parohy… nebo ne? Nenechme se mýlit – i ryze platonický milostný vztah k jinému muži (ženě) zavání nevěrou. Jak by se zamlouvalo vašemu partnerovi, kdyby vaše nejintimnější myšlenky patřily jinému muži? Považoval by se za podvedeného, i když byste mu nebyla nevěrná fyzicky, v běžném smyslu slova? Proč jsou si lidé nevěrní V partnerském vztahu hraje roli mnoho faktorů, a ty rozhodují i o tom, zda si lidé jsou či nejsou věrní. Důvodů k nevěře je hodně, zmiňme některé z nich. · Přelétavost. Vlastnost stejným dílem mužská jako ženská. Svědčí o nevyzrálé osobnosti (muži tomu říkají „hledání“), která nemá jasno, koho si přeje po svém boku mít. Blondýnu? Ženu-vampa? Přelétavost je typická pro egocentrické lidi, kteří jsou zaměřeni jen na sebe: partnery berou jako vhodný doplněk ke svým momentálním zájmům a společnosti, v níž se pohybují. Jejich cílem často bývá dělat na ostatní dojem: „Když jsem z klubu odešla domů s Martinem, holky zíraly, že se mi podařilo ho ulovit.“ · Zvědavost. Důvod k nevěře pro ty, kdo jsou si ve svém vztahuji jisti až moc, a sužují se touhou poměřit své sexuální zkušenosti s novým zážitkem. „Jen prstíček ohřejeme,“ tvrdí jako jezinky, aniž je napadne, že test zvědavosti nemusí skončit dobře. Nejsou v původním vztahu nespokojeni, jen je láká zjistit, jak to chodí u sousedů: „Jestlipak je Veronika taky tak sexy, jak vypadá? S tou bych asi zažil věci!“. Málokterý partner sexuálního zvědavce má pro jeho nevěru pochopení, protože je mu jasné, že se bude opakovat znova a znova. · Nedostatek sebedůvěry. Jinými slovy mindráky. Upevňovat sebevědomí se dá různě a nevěra je zrovna tak dobrý způsob jako přejídání se nebo nakupování bot ve velkém. I když se to může zdát absurdní, jsou borci, kteří si lovením další partnerky nebo partnera foukají svoje ego-bebíčka. „Možná je manželka finanční ředitelka a já jenom účetní, ale nasadil jsem jí parohy, že by neprošla dveřmi!“. · Nuda. Objevuje se u vztahu, který trvá dlouho nebo je rutinní. Geniální hláška o nadcházející manželské povinnosti „Karle, je čtvrtek!“ z filmu Kdo chce zabít Jessii je příkladnou ukázkou. · Oživení. Nevěru nemusí způsobit skutečnost, že ti dva si nemají co říct, že partnerský život je pro ně nekončící série povinností. „Nic tak neoživí manželství jako občasná nevěra“ je krédo některých mužů, kteří chovají k manželce i po dvaceti letech něžný vztah – a nehodlají kvůli věrnosti žít v hormonální tenzi. Obvykle mají jednu či více stálých partnerek, s nimiž se poklidně stýkají, aniž má kterákoli z obou zúčastněných stran touhu se rozvádět. · Důkaz věčného mládí. I na toto téma existuje dost literatury a filmu (nedávno proběhla v ČT britská Druhá míza). Partner se dopouští nevěry, aby sobě dokázal, že je v plné síle a stačí „na ty mladé vlčáky, kteří ani pořádně nevědí, co s mladou holkou dělat“. Nevěra diktovaná jako důkaz nestárnoucího sex-appealu přepadá i ženy tvrdící, že „noc strávená se zajíčkem v posteli vydá za nejlepší kosmetický salon“. · Sexuální apetence. Není žádnou výjimkou, že jeden z dvojice je sexuálně výbojnější než druhý. „Proboha, dneska ne, strašně mě bolí hlava“ – to je věta, která se dostala i do anekdot. Nicméně za sníženou sexuální apetencí mohou být různé důvody, fyzické i psychické, trvalého nebo přechodného charakteru. Mezi partnery může existovat tichá dohoda, že ten erotičtěji založený si v tichosti najde bokem „ventil“; ale obvykle se to řeší bez dohod s partnerem. Může (ale nemusí) to být kompromisní řešení pro dvojici, která se nechce kvůli vyšší hladině hormonů jednoho z nich rozcházet. · Sexuální nekompatibilita. Fakt, že to dvojici spolu v posteli neklape, se vyskytuje i v dnešní době. Bývá příčinou rozchodu a nevěra mu může předcházet jako test, „abych podruhé nenaletěl/a“. Tento motiv nevěry bývá častější u žen – mužský práskne dveřmi a ve vztahu nepokračuje, zatímco žena nerada opouští milence s vyhlídkou, že zůstane sama, než si najde někoho lepšího. · Sportovní pojetí. Typické pro některé muže, kteří věří, že sex je součást osobní hygieny, něco jako čištění zubů nebo pravidelná návštěva posilovny. Proboha, jen nic osobního! Tihle chlápci málokdy žijí v partnerském vztahu, protože by se cítili omezováni ve svých zájmech, které jim jsou nade vše. Mluvit v jejich případě o nevěře je vlastně nonsens – kdo nežije v partnerském vztahu, nemůže se dopouštět nevěry. · Pomsta. Ta bývá dost častý důvod k nevěře. Mstít se dá za domnělé i skutečné křivdy, za hádku, násilí, ponižování. Pochopitelně i za skutečnou nebo domnělou nevěru, které se dopustil partner. Těžko říci, zda metoda „zub za zub“ je specificky ženská nebo mužská. Je paradox, že notoričtí mstitelé se dopouštějí nevěry i preventivně: „Tak jsem si to na služební cestě rozdala s kolegou, protože manžel na mém místě by nezaváhal a určitě by využil situace.“ Ta druhá V drtivé většině milostných příběhů jsou ústřední postavou nevěrník + zrazená. Jen zřídkakdy je středem pozornosti „ten druhý“, „ta druhá“. V mnoha případech jde o člověka, pro kterého víkendy, svátky, dovolené (které jeho miláček tráví se svou rodinou) představují věčné čekání. Pokud „ta druhá“ vidí ve vztahu se zadaným partnerem příslib do budoucnosti, musí si uvědomit rizika, která z takového trojúhelníkového vztahu plynou. Pomineme-li chvilkový nezávazný flirt, v němž jsou si obě strany rovny, pak postavení „druhých houslí“ není moc povznášející. Co oči nevidí, to srdce nebolíNa otázku, co nevěra přináší, existuje mnoho odpovědí, ale jedna je jistá: problémy. Pokud se dopouštíte tzv. nezávazné nevěry a kvůli ní by vás ani ve snu nenapadlo opustit partnera, musíte si uvědomit, že by pro něho určitě nebylo potěšující zjistit, jak se věci doopravdy mají. Ať se tváří sebestatečněji, nevěra ho zraní. MUDr. Plzák, odborník na manželské a partnerské vztahy, na otázku, zda se přiznávat k nevěře odpovídá: „Nikdy!“ Tato možná nemorální, ale účinná rada „zapírat, zapírat a ještě jednou zapírat“ platí pořád. Čestné přiznání „Mám sice nezávazný poměr se Zuzanou/Tomášem, ale miluju jen tebe“ je hodně silná káva. Zvlášť ženy mívají potřebu na sebe vyžvanit kde co. Nevěrníci obého pohlaví se domnívají, že přiznáním se jejich nevěra anuluje. Přitom náramně dobře vědí – i když se dušují: „spali jsme spolu jen párkrát“ –, že partnerovi přiznáním ubližují. Aby je netížilo svědomí, nutí ho stát se soudcem odpovědným za budoucnost pochroumaného vztahu. Nevěřte tomu, že pravda vítězí za všech okolností. Co se týče lehkovážných bokovek, určitě se nevyplácí kápnout božskou. Rcete pravdu, jen když jste opravdu rozhodnuti spálit za sebou všechny mosty a začít s někým jiným někde jinde.

folder_openPřiřazené štítky

Manželství

access_time08.únor 2020personRadka Eliášková

Když dvojice vstupuje do manželství, vstupuje do poněkud dobrodružné instituce. Zpravidla se pouští do něčeho, o čem nic neví. O tom svědčí nemalé množství rozvodů, manželských problémů ale i lidí, kteří radši svazek manželský ani neuzavírají. Ve skutečnosti se dá říct, že manželství a rodina jsou stavebními prvky celé společnosti, takže má svou hodnotu o nich něco vědět.  Manželství je v podstatě předsevzetí obou partnerů žít společný život. Ale aby bylo manželství úspěšné, musí toto předsevzetí na obou stranách trvat. Stejně jako vyhasne oheň, který neudržujeme, vyhasne i manželství, které přestáváme tvořit. CO MŮŽE STÁT ZA ROZVODY A PROBLÉMY V MANŽELSTVÍ? - TvořeníNení to o tom, že by byli lidé zlí a proto nedodržovali manželské sliby. Často je důvodem, že partneři předpokládají, že manželství bude fungovat jaksi automaticky. V době zamilovanosti dělají oba partneři všechno možné pro to, aby svého partnera získali a aby si ho udrželi. V okamžiku, kdy uzavřou svazek manželský, se jejich aktivity vytrácí, protože tak nějak předpokládají, že teď už je „hotovo“ nebo „mají své jisté“, nebo prostě jen dosáhli svého cíle a nedali si další. Někdy už tvoří jen jeden z partnerů a to nestačí. Po uzavření manželství je dalším cílem na cestě jeho tvoření. Patří sem společné aktivity, společné sny, zájem a péče o partnera a další. Takže základem udržení manželství je uvědomit si, že je to něco, co je potřeba tvořit, na čem musíme neustále pracovat. Být manželem neznamená jen mít místo, kam si přijdu odpočinout po práci a kde mám navařeno, napečeno a uklizeno. Být manželkou neznamená jen být zabezpečená, mít děti a domácnost, o kterou se mám starat. Manžel a manželka jsou role. Manželství je nejen o vzájemné lásce, ale také o vzájemné podpoře, plnění snů a cílů, společném tvoření domova a budoucnosti. Kdysi mi jedna kamarádka řekla: „Pokud nemáš za cíl o někoho pečovat, nevdávej se.“ Je na tom hodně pravdy a platí to jak pro ženu, tak pro muže. A role manželky a manžela nejsou totéž jako role matky a otce. Když přijdou děti, stále zůstáváme manželem nebo manželkou, jen si přibíráme další roli otce nebo matky.  - KomunikaceDalší důležitou oblastí, která by měla být v pořádku, aby manželství vydrželo, je komunikace. Fungující komunikace v manželství neznamená jen schopnost jeden druhému naslouchat, nebo schopnost partnerovi cokoli říct. Základem dobré komunikace v manželství je také podobná komunikační prodleva. Co to komunikační prodleva je? Je to čas, který uplyne od chvíle, kdy partnerovi položíte nějakou otázku, do chvíle než vám odpoví. Nebo čas, který uplyne od chvíle, kdy mu něco řeknete, do chvíle, kdy on na to zareaguje. Ideálně by měla být komunikační prodleva obou partnerů podobná. Když má jeden z partnerů komunikační prodlevu příliš dlouhou oproti druhému, oba tím trpí. To samé platí o rychlosti obecně. Když je jeden z partnerů při zvládání každodenního života a práce rychlý a druhý pomalý, oba ve vztahu trpí. Ale nejde jen o to. Komunikace je záležitost takzvaně dvoucestná. To znamená, že dobrá komunikace v manželství je komunikace, kdy jde o vzájemnou výměnu myšlenek, skutečnou debatu. Nejde jen o to, že jeden mluví a druhý poslouchá. Oba partneři by měli mít možnost mluvit a oba schopnost naslouchat. - ŽárlivostS komunikací v manželství souvisí také žárlivost. Žárlivost v podstatě znamená, že ten žárlivý partner omezuje komunikaci druhého partnera s okolím. Žárlivost nemusí být žádným způsobem podložená, může vycházet jen z vlastní nejistoty žárlivého partnera, který se obává, že jeho partner komunikuje skrytě s dalšími osobami, o kterých on nic neví, a snaží se takové věci zjistit nebo jim zabránit. Takže žárlivý partner se potom snaží bránit svému partnerovi v komunikaci a to samozřejmě vede k rozepřím a hádkám a snadno to může celý vztah „zabít“. - Když do vztahu zasahuje třetí osobaTaké vám může manželství ničit třetí osoba. Tchýně se nestaly předmětem mnoha vtipů tak úplně náhodou. Je pravda, že je velké množství tchýní, které jsou naprosto skvělé a úžasné. Ale existuje určité procento tchýní, které na svém synovi nebo dceři natolik lpí, že do jejich manželství neustále vnáší něco, co tam nepatří. Ale do manželství nemusí takovým způsobem zasahovat jen tchýně. Mohou to být i kamarádi, kamarádky, kolegové. Může to být pomlouvání a snižování partnera, jako „neumí vařit“, „neumí se pořádně postarat o domácnost“, „vždyť tě pořádně neuživí“, „věčně není doma a ty vlastně ani nevíš, kde je“. Takové věci samozřejmě vnáší mezi partnery určité pochybnosti, nahlodávají vzájemnou důvěru. Nebo může tchýně (všem dobrým tchýním se omlouvám) příliš zasahovat do manželského života samotného třeba tím, že do všeho mluví, musí pořád být nablízku, nenechá partnery téměř o samotě. To samozřejmě soužití partnerů narušuje. I taková věc se mezi partnery dá vyřešit jednoduše komunikací. Je třeba, aby si především oni sami vzájemně řekli, co se děje, co si myslí, případně co tchýně nebo nějaká třetí osoba říká. Potom mohou společně promluvit i s tou osobou a mohou celou situaci zvládnout. Problém nabývá velkých rozměrů ve chvíli, kdy se partner postaví na stranu své matky (nebo otce) místo toho, aby stál za svým partnerem. Dokonce i v situaci, kdy by měli rodiče v něčem pravdu a on by to vnímal podobně, když tchýně nebo tchán mluví proti jeho partnerovi, může být manželství osudným, postavit se na jejich stranu. Existuje něco, čemu se říká zodpovědnost a existuje také zodpovědnost za manželství. Převzít zodpovědnost za své manželství znamená kromě jiného „nedovolit nikomu a ničemu jinému, aby to vstoupilo mezi mě a mého partnera“. Příkladem může být situace, kdy je u vás matka na návštěvě, váš manžel přijde večer pozdě z práce a vaše matka spustí: „Myslím, že bys měl chodit domů dřív a nenechávat ji tady po večerech samotnou.“ I kdybyste to cítila stejně, je třeba tu komunikaci zastavit a minimálně matce vysvětlit, že to je mezi vámi a vy si to vyřídíte spolu. Ještě lepší by bylo se svého partnera v takové chvíli zastat. Ale v každém případě, pokud potřebujete s manželem vyřešit, že chodí domů pozdě a vadí vám to, vyřešte to s ním a jen s ním. To platí pro jakékoli podobné situace. - Nevěra a jiné „prohřešky“Hodně lidí se řídí pravidlem „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Je to naprosto pochopitelné. Není to jen z obavy, že se na nás partner naštve, ale i z obavy, že mu tím, že mu o své nevěře nebo jiném „prohřešku“ řekneme, ublížíme. Obvykle se také partner, který se nevěry dopustil, obává, že ho partner opustí, jakmile se to dozví. Tyto obavy mohou být i opodstatněné. Já vím, že je to těžké, ale obvykle svým klientům na rovinu říkám, že o tom měli uvažovat předtím, než do té postele vlezli. Tvrdé? Ano. Ale základem každého manželství je upřímnost a to, že je mezi partnery „čisto“. Každá zamlčená nevěra, každý prohřešek vůči partnerovi, který vás trápí, mezi partnery ve skutečnosti staví zeď nebo lépe řečeno hloubí propast. Proč tomu tak je? Nevěra může vzniknout náhodně pod vlivem alkoholu – prostě takový „úlet“, nebo může být důsledkem neřešených problémů, které ve vztahu již existují. V obou případech ale její zamlčení způsobí, že ten partner, který se jí dopustil, se ze vztahu stáhne. Jednoduše proto, že nechce ubližovat. Je to přirozený instinkt, protože nechceme tomu druhému ubližovat. A kromě toho si potřebuje svůj skutek zdůvodnit a to vede k tomu, že na svém partnerovi začne hledat chyby. Prostě, když jsem byla manželovi nevěrná, potřebuji k tomu „důvod“ a i kdyby žádný ve skutečnosti nebyl, tak si začnu říkat věci jako „on mě zanedbává“, „nedává mi dost peněz“, „už ho vůbec nezajímám“ a podobně. I kdyby ty důvody skutečně existovaly, nevěra je jen prohloubí, protože místo snahy ty věci řešit je potřebujeme vidět ještě víc, protože pak máme pravdu a měli jsme na tu nevěru naprosté právo. I když v manželství zůstaneme, bude tam pořád malá „propast“ a „Pandořina skříňka“. A té „Pandořiny skříňky“ se náš partner může kdykoli nechtě dotknout.Vezměme si příklad: manžel byl manželce nevěrný se svou novou sekretářkou. Manželka se nevině zeptá: „A jaká je ta tvá nová sekretářka?“ Manžel samozřejmě těžko zareaguje na takovou otázku v klidu, protože okamžitě nabude dojmu, že manželka možná něco ví. Takže jeho reakce bude typu: „Co tě to zajímá? Odkdy tě zajímá moje sekretářka?“ a podobně. To zase nechápe manželka. Takže pokud k nevěře došlo a skutečně chcete dát manželství do pořádku, jediná cesta je čestně komunikovat. Pokud manželství stálo na dobrých základech a není ještě na pokraji propasti, dá se taková situace zvládnout. Samozřejmě ideální je takové věci vůbec nedělat. - Dá se nevěře předejít? Určitě pro to můžeme hodně udělat. Základem je trvalé tvoření vztahu. Dále je to zájem o partnera. Pokud se totiž o partnera zajímáme, pak vidíme včas, že možná není vše optimální, že na straně partnera třeba existuje nějaká nespokojenost a můžeme ji zvládnout ještě předtím, než to skončí nevěrou. Ale zájem o partnera u něj zároveň vytváří dobrý pocit, cítí se stále žádaný a tudíž ani nemá tendenci hledat někde jinde. A samozřejmě upřímná, otevřená komunikace. Ta dává vztahu skutečnou sílu, protože buduje důvěru, vzájemné porozumění a posiluje vzájemnou lásku.  

folder_openPřiřazené štítky

Mýty o manželství

access_time07.březen 2020personRadka Eliášková

1. mýtus: Věčná láskaPartnera musíme milovat vždy, i když je protivný a chová se hloupě. Je to můj partner a musím ho respektovat ve všem. Omyl, realita je jiná. To, že partner nerespektuje nějaké moje rozhodnutí, neznamená, že nás nemiluje. Musíme si ovšem uvědomit, že to, jak se chováme k partnerovi, může vést k prohloubení citu, ale i k jejich ztrátě.  2. mýtus: Je jen jeden člověk, se kterým můžu být šťastnáLáskou můžete zahořet ke každému člověku, který Vám dá to, co chcete. Pokud Vám přestane dávat, to si přejete, přestanete ho také milovat. Můžete také milovat více lidí najednou. 3. mýtus: Manželství je absolutní toleranceOčekáváte, že Vás partner bude ve všem tolerovat a podporovat? Když Vás partner absolutně toleruje, znamená to, že Vás až tak moc nemiluje a jste mu lhostejná. Tolerance má určité hranice. 5. mýtus: Milující manžel udělá vše, co mi na očích uvidí.Aby to partner dokázal, musel by být jasnovidec a umět číst myšlenky. A protože takové schopnosti má velmi málo lidí, budete mu muset svá přání říct. Jste až příliš rozdílní, abyste mohli vědět, co kdo má rád a co nikoli. 6. mýtus: Šťastné manželstvíKaždý svého štěstí strůjcem. Nikdo Vás nemůže obvinit, že ho činíte nešťastným a stejně tak vy jeho. Každý sám si může přivodit štěstí i neštěstí. 

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Žena, která ví na dotaz manžel

Kariéristka nebo máma?

access_time29.květen 2019personRedakce

Také si nemůžete vybrat? Chtěla byste ve své práci něčeho dosáhnout, ale na druhou stranu se nechcete ve 35 letech „probrat“ s letargie a zjistit, že kromě peněz a uznání nemáte to, co ženu skutečně naplňuje? Pak je načase seznámit se s termínem work-life balance.Je to v podstatě návod na to, jak zvládnout všechny životní role a jak zoptimalizovat svůj čas a energii a vytěžit z nich maximum. A také jak v dnešní době plné informací, stresu, tlaku a rychlých změn žít zdravým životním stylem.Mámy v poklusuZ vlastní zkušenosti vím, jak náročné pro mě bylo období, kdy jsem měla malé děti. A že nebylo krátké, jsou tři, a tak doba, kdy jsem byla zaměstnanou ženou na plný úvazek a zároveň matkou vodící a vyzvedávající děti ze školky a školy, trvalo mnoho let. Když na to vzpomínám, byla to pro mě doba velkého stresu. Babičky byly ještě plně zaměstnané, manžel pracoval v padesát kilometrů vzdáleném městě, a tak vše bylo na mě. Přitom jsem pracovat musela, abychom se uživili. Každý den jsem ze zaměstnání běhala jako o život, abych stihla tu tramvaj, která mě ještě dovezla do školky včas. Pokud se tak nestalo, čekaly mě slzičky dcery, sedící jako poslední nevyzvednuté dítě ve školce a pohoršený výraz paní učitelky. Možnost pracovat alespoň pár dní v týdnu z domova tehdy neexistovala. O firemní školce jsem si mohla nechat jen zdát. Zkrácení pracovní doby by znamenalo také zkrácení finanční odměny, ovšem za stejné množství práce. A tak jsem, stejně jako většina ostatních matek, podnikala každý týden stejné, stresující a vysilující martýrium.Dnes to jde jinakKoncept work–life balance vychází z předpokladu, že většina stresu, úzkosti a nespokojenosti nejen pracujících žen-matek, ale i všech ostatních, nevychází z jejich neschopnosti svůj život nebo zaměstnání zvládnout, ale z nedostatečně promyšlené organizace činností a neodhadnutí skutečné důležitosti jednotlivých věcí a aktivit. A z toho, že právě s těmito faktory se dá něco udělat. Řada zaměstnavatelů si už dnes uvědomuje, že nejen prací je člověk živ. A pro žádného z nich přece není cílem, aby se jeho lidé upracovali. Pro některé skupiny zaměstnanců je navíc rovnováha mezi prací a soukromím naprosto klíčová, a to z různých důvodů: například právě kvůli péči o dítě, ale jsou i další – třeba časově náročné koníčky či osobní preference. Využitím prvků work-life balance můžou zaměstnavatelé u svých zaměstnanců nejen zvýšit spokojenost a tím i motivaci, ale také včas předejít syndromu vyhoření a odchodům kvalitních schopných lidí.Spokojenost na všech stranáchSladění profesního a soukromého života lidí se stává fenoménem dnešní doby a personální úseky i vedení organizací se s touto realitou postupně vyrovnávají. Samozřejmě ne všechny druhy zaměstnání je možné provozovat ve volnějším režimu. Mnozí zaměstnanci (například zdravotníci, úředníci, kteří pracují v provozních hodinách, dělníci ve výrobě) musí striktně dodržovat pracovní dobu a být přítomni na stanoveném místě. U pracovníků na pozicích, které nejsou vázány těmito podmínkami, je však možné, aby si zvolili flexibilnější rozložení práce během dne, a lépe tak skloubili pracovní a soukromé potřeby. V řadě profesí je možné, pokud je k tomu nakloněný zaměstnavatel, zastat některé pracovní povinnosti  večer nebo o třeba víkendu a vyřídit si v průběhu dne neodkladné soukromé záležitosti bez nutnosti čerpání pracovního volna. Nabídka možnosti flexibilního rozložení pracovní doby je dnes u velkých, většinou nadnárodních organizací už standardem a využívají ji desítky procent zaměstnanců v nich. Malé a střední podniky tento trend následují a v posledních letech volnější pracovní dobu také umožňují. Zaměstnanci těchto firem si tak mohou posunout začátku či konce pracovní doby, zkrátit pracovní úvazek, částečně pracovat z domova apod. A firmy pak sklízí ovoce v podobě  vyššího výkonu a efektivity práce zaměstnanců, předcházení syndromu vyhoření, vyšší loajalita zaměstnanců, snížení fluktuace.

folder_openPřiřazené štítky

Ten další nebude jiný – zapracujte na vylepšení toho, co máte.

access_time29.květen 2019personRedakce

Tak a je to tady. Schyluje se ke konci. A nezáleží na tom, jestli se nacházíte ve stavu manželském, nebo jen žijete s přítelem. Utržená ruka bolí každého stejně. Ale co teď? Vyplatí se zachránit stávající vztah nebo sbalit poslední rámeček s fotkou a udělat tlustou čáru?Už jsem se zase přistihla. Dívám se na svého muže a jsem otrávená. Jakoby ta má nespokojenost vytáhla všechny vady na kráse, které kdy měl. Vadí mi jeho výraz v obličeji, mrká na mě jako nějaká hloupá figurka. Vadí mi jeho pohodlnost a nezájem, kdy se sakra v našem vztahu objevila nuda? Nevzpomínám si, a nelíbí se mi to. Aniž si to uvědomuji, otevírám ústa a střílím po něm slova plná úsečnosti, příkazů a jedu. Manžel vyvalí oči jako králík a bulvy mu zakalí šeď lhostejnosti s příchutí otravy. Následuje mávnutí ruky a už mi nastavuje záda a mizí do jiné místnosti k počítači. Stojím a cloumá mnou vztek, ponížení a uražená hrdost. Takhle by to přeci vypadat nemělo! Takhle to vypadat NESMÍ!Ve vodách je samá vodaSamozřejmě, roky letí a nic nového, nikdo nový nepřichází. Máme při sobě pořád stejného chlapa a je tak jen na nás, jestli se z toho dá těžit a vztahu si budeme vážit, nebo ho pošleme do kopru a začneme lovit v jiných vodách. Ale ruku na srdce, ženy. Co asi v těch vodách jiného chytíme? Vždyť jsou to jen ryby. Ano, jasně, existují různé odrůdy, které se chytí, a my je můžeme nebo nemusíme zaseknout. Na háčku se mrskají různé velikosti, různých vlastností. Ale ve finále si jsou až moc podobní. Má tedy vůbec cenu něco měnit?Určitě. Ale napřed u sebe Myslíte si, že se nejde znovu zamilovat do stejného muže? Nehledejme si důvody, proč to nejde. Proč to neobrátit a najít způsob kvůli kterému to půjde? Jen musíte chtít. Začněte tím, že si připomenete důvody, kvůli kterým jste si ho vybrala. Uvidíte, že to pomůže. Přinejmenším to zjemní frustraci, která se vás drží při pohledu na (z vašeho pohledu) nefunkční vztah. Nehledejme si důvody, proč to nejde. Proč to neobrátit a najít způsob kvůli kterým to půjde? Začít u sebe znamená i starat se o sebe a být atraktivnější, hezčí – prostě lepší proto, aby se i on mohl znova zamilovat. Věčně naštvaná za to, že vám v předsíni vysypal písek z bot a vytahaných teplákách mu moc nepomáháte. Navíc, co vás bude naplňovat, bude eliminovat vaše špatné nálady. Podstatné je, že jste šťastné a to se odrazí na celé bytosti. A nejspíš to víte, ale spokojenost září do dálky, každého upoutá, každého praští do očí. Možná to bude stačit k tomu, aby se ve vás zase probudilo to, kým jste byla na začátku.Nestagnujte a nejeďte ve stereotypuA jak dál? Pořád něco dělejte, žádné nudné stereotypy, zapomeňte na babičkovský styl, toho si ještě užijete dost. Žijte tak, aby vás to bavilo, smějte se, až vás budou bolet břišní svaly (ačkoliv nějaký workout ke zpevnění taky není k zahození), využijte každé příležitosti k fyzickému kontaktu se svými blízkými. Pohlaďte je, tulte se, zakřičte si, když to tak cítíte a situace to vyžaduje. ALE. Už nezůstávejte ve stavu stagnace, protože ta se nebude líbit nikomu. Ani vašemu muži, ani vám.No a kdyby přeci jen plán jedna selhal a vy jste už opravdu vyčerpaly všechny možnosti, jak najít cestu zpátky, máte šanci, že zrovna tahle vaše záře někoho upoutá.Žena, která ví: Marta Melicharová

folder_openPřiřazené štítky

Výběr té správné podprsenky je věda!

access_time29.květen 2019personRedakce

Už delší dobu jsem přemýšlela o svých podprsenkách. V pubertě jsem si na ně moc nepotrpěla. Nakupovala jsem je v běžných mezinárodních obchodech a vybírala je jen podle vzhledu, tedy vlastně barvy. V posledních letech mi ale začalo docházet, že to, co mám pod oblečením, není zanedbatelné…Už jsem se zase přistihla. Dívám se na svého muže a jsem otrávená. Jakoby ta má nespokojenost vytáhla všechny vady na kráse, které kdy měl. Vadí mi jeho výraz v obličeji, mrká na mě jako nějaká hloupá figurka. Vadí mi jeho pohodlnost a nezájem, kdy se sakra v našem vztahu objevila nuda? Nevzpomínám si, a nelíbí se mi to. Aniž si to uvědomuji, otevírám ústa a střílím po něm slova plná úsečnosti, příkazů a jedu. Manžel vyvalí oči jako králík a bulvy mu zakalí šeď lhostejnosti s příchutí otravy. Následuje mávnutí ruky a už mi nastavuje záda a mizí do jiné místnosti k počítači. Stojím a cloumá mnou vztek, ponížení a uražená hrdost. Takhle by to přeci vypadat nemělo! Takhle to vypadat NESMÍ!Ve vodách je samá vodaSamozřejmě, roky letí a nic nového, nikdo nový nepřichází. Máme při sobě pořád stejného chlapa a je tak jen na nás, jestli se z toho dá těžit a vztahu si budeme vážit, nebo ho pošleme do kopru a začneme lovit v jiných vodách. Ale ruku na srdce, ženy. Co asi v těch vodách jiného chytíme? Vždyť jsou to jen ryby. Ano, jasně, existují různé odrůdy, které se chytí, a my je můžeme nebo nemusíme zaseknout. Na háčku se mrskají různé velikosti, různých vlastností. Ale ve finále si jsou až moc podobní. Má tedy vůbec cenu něco měnit?Určitě. Ale napřed u sebe Myslíte si, že se nejde znovu zamilovat do stejného muže? Nehledejme si důvody, proč to nejde. Proč to neobrátit a najít způsob kvůli kterému to půjde? Jen musíte chtít. Začněte tím, že si připomenete důvody, kvůli kterým jste si ho vybrala. Uvidíte, že to pomůže. Přinejmenším to zjemní frustraci, která se vás drží při pohledu na (z vašeho pohledu) nefunkční vztah. Nehledejme si důvody, proč to nejde. Proč to neobrátit a najít způsob kvůli kterým to půjde? Začít u sebe znamená i starat se o sebe a být atraktivnější, hezčí – prostě lepší proto, aby se i on mohl znova zamilovat. Věčně naštvaná za to, že vám v předsíni vysypal písek z bot a vytahaných teplákách mu moc nepomáháte. Navíc, co vás bude naplňovat, bude eliminovat vaše špatné nálady. Podstatné je, že jste šťastné a to se odrazí na celé bytosti. A nejspíš to víte, ale spokojenost září do dálky, každého upoutá, každého praští do očí. Možná to bude stačit k tomu, aby se ve vás zase probudilo to, kým jste byla na začátku.Nestagnujte a nejeďte ve stereotypuA jak dál? Pořád něco dělejte, žádné nudné stereotypy, zapomeňte na babičkovský styl, toho si ještě užijete dost. Žijte tak, aby vás to bavilo, smějte se, až vás budou bolet břišní svaly (ačkoliv nějaký workout ke zpevnění taky není k zahození), využijte každé příležitosti k fyzickému kontaktu se svými blízkými. Pohlaďte je, tulte se, zakřičte si, když to tak cítíte a situace to vyžaduje. ALE. Už nezůstávejte ve stavu stagnace, protože ta se nebude líbit nikomu. Ani vašemu muži, ani vám.No a kdyby přeci jen plán jedna selhal a vy jste už opravdu vyčerpaly všechny možnosti, jak najít cestu zpátky, máte šanci, že zrovna tahle vaše záře někoho upoutá.Žena, která ví: Marta Melicharová

folder_openPřiřazené štítky

Jak oznámit těhotenství

access_time28.leden 2020personRadka Eliášková

Blahopřejeme! Jste těhotná. Ať už jste tu skvělou novinu zjistila včera nebo před měšícem, máme pro Vás několik tipů jak originálně a zábavným způsobem oznámit své těhotenství.TipyNěkteré ženy čekají s oznámením trochu déle dokud nepomine zvýšené riziko raného potratu. Pokud se vás to také týká, zvažte oznámení těhotenství po  uplynutí třech měsíců, kdy se míra potratů snižuje.Informujte všechny, pokud je to váš styl. Některé ženy oznámí tuto novinu rodině a přátelům minutu poté, co se ji samy dovědí. Mají pocit, že případný potrat budou lépe zvládat s psychickou podporou rodiny a přátel.Nejprve to řekněte partnerovi, až poté se rozhodněte, komu dalšímu o svém těhotenství řeknete. Chcete, aby to věděli kolegové v práci? A co třeba přátelé ze střední nebo z vysoké školy? Babička s dědou? Dobře si rozmyslete, komu a v jakém pořadí to sdělíte. Někteří lidé mohou být zklamáni, dozví-li se to později nebo od někoho jiného.PartneřiNezapomeňte, že dítě je i Vašeho partnera. Vzrůstá počet použití domácích těhotenských testů a Váš partner by mohl být u toho, držet Vás za ruku a společně s Vámi čekat na výsledek. Pokud to Váš manžel, přítel či partner ještě neví, vyvarujte se oznámení typu “Mimochodem, jsem těhotná”. Oznámení těhotenství je bezprostřední okamžik, jeden z těch, na který budete vzpomínat celý život! Pokud se jedná o nečekané – a možná i nežádoucí – těhotenství, dejte partnerovi čas, aby novinku vstřebal. První reakce ne vždy svědčí o skutečných pocitech.Oznamte své těhotenství tvůrčím způsobem. Pokud to nechcete na lidi jen tak vybalit, zvolte originální způsob, jak to říct těm, které máte ráda. Možná tak vytvoříte krásnou vzpomínku.Romantická večeřePřipravte romantickou večeři. Ikdyž Váš partner očekává jídlo o čtyřech chodech, naservírujte mu baby-jídla: malé žebírka, baby karotku, dětský jablečný džus v malé skleničce pro děti. Jako dezert můžete podat baby-keksy pro chroupání s prvními zoubky.Udělejte si filmový večer a vyberte filmy související s dětmi: Devět měsíců, Junior, Baby Boom atd. Napište tu skvělou novinku na kousek papíru a vložte jej do obalu od DVD  nebo VHS kazety. Pusťte první film, ne však ten s překvapením. Jakmile film skončí, zvedněte se s tím, že si odskočíte a poproste partnera, aby pustil další film. Samozřejmě ten, do kterého jste vložila zprávičku:-) Počkejte až si ji přečte a poté se vraťte s úsměvem a slovy “Ano miláčku, je to tak!”Počkejte na dovolenou a doslova “darujte” svému partnerovi tuto novinku. Kupte tričko s nápisem TAŤKA #1, dětský přívěšek na klíče, pohádkovou knížku, stejně jako další dětské drobnosti, vložte je do dárkové tašky zavázané stuhou a předejte svému partnerovi.Připravte partnerovi koupel a přidejte koupelovou pěnu. Napište sladký dopis oznamující Vaše těhotenství a vložte jej do dětské láhve. Láhev vložte do vany a skryjte v bublinkách.Jakmile si partner vleze do vany, něco ucítí, najde láhev a přečte si vzkaz.Zahrajte si Scrabble a snažte se vybírat pouze slova související s dětmi.Romantická sprchaDejte si společnou sprchu. Napište si na bříško “Mimčo na palubě” omyvatelným fixem a počkejte, až si toho všimneNechte upéct dort a na něj napsat “Blahopřejeme k Vašemu těhotenství”. Poté požádejte partnera, aby dort vyzvedl, protože máte moc práce. Jakmile se zeptá pro koho ten dort je, řekněte “Pro nás!  Budeme rodiče!”Pošlete zprávu oznamující tuto novinku, zvolené jméno a kopii ultrazvuku. Pochopitelně zálěží na tom, v jakém stádiu těhotenství se nacházíte. Nebo můžete s partnerem udělat společnou fotku, na které bude vidět Vaše bříško.Uspořádejte zahradní párty pro přátele. Jakmile budou všichni jíst, vstaňte a proneste přípitek. Řekněte, “Jen jsme Vám chtěli poděkovat, že jste přišli. To, že jsou tady všichni naši přátelé pro nás hodně znamená. A mimochodem, čekáme děťátko. Kdo si dá zákusek?” Všichni propuknou v smích, zeptejí se, zda to myslíte vážně a pak to spolu oslavíte.Nechejte v bytě pohozenou knihu s křestními jmény dětí.Sejděte se se všemi pod záminkou společné fotografie. Při první fotce řekněte “Řekněte sýýýr!” Při druhém pokusu pak “Všichni řekněte, Lucka je těhotná!” Rychle zmáčkněte spoušť – získáte tak skvělou fotku s překvapenými výrazy všech zúčastněných.Pokud se o svém těhotenství dozvíte v blízkosti partnerových narozenin, vyjděte si na večeři do romantické restaurace a nechte si ke stolu doručit narozeninové balónky, na kterých ovšem bude napsané “Blahopřejeme k děťátku!” nebo něco podobného. Váš partner bude očekávat, že na nich bude napsáno “Šťastné narozeniny!”, ale když si je prohlédne pozorně, bude překvapení na světě!RadyČím dříve těhotenství oznámíte, tím dříve můžete začít plánovat koupání miminka, výběr jména, nákup postýlky, kočárku, oblečení, výbavičky a hraček. Je mnoho věcí, které musíte zvládnout během devíti měsíců před narozením Vašeho potomka.Buďte nápaditá a zkuste vymyslet vlastní originální způsob oznámení těhotenství. Přizpůsobte si kterýkoli způsob oznámení jak chcete. Je to Vaše dítě a Vy si můžete u oznámení užít legrace kolik budete chtít!Pokud jste Vy a Váš partner netradiční dvojka, připravte se na to, že někteří lide reagují spíše negativně. Někteří lidé nejsou tak otevření, jak byste si přáli. To však neznamená, že byste to neměli pořádně oslavit!Dobře si rozmyslete pořadí, v jakém těhotenství oznámíte rodině a přátelům. Rodiče, sourozence a prarodiče mějte první na seznamu. Určitě nechcete, aby se to dověděli od někoho jiného. A věřte, že zprávy o nastávající mamince se šíří velmi rychle.UpozorněníPokud chcete s oznámením počkat, mějte na paměti, že zvracení, rostoucí bříško a častější návštěvy u lékaře mohou tajemství nechtěně vyzradit. Pokud se již těhotenství těžko skrývá, měla byste to oznámit nyní, dokud to ještě může být překvapení. Jinak můžete přijí o ten skvělý okamžik.Zvolte správné načasování. Vaše dobré zprávy mohou být pro jiného solí do rány. Potratila nedávno Vaše kamarádka? Buďte vnímavá k jejím pocitům. Představte si, jak byste se cítila na jejím místě.Nikdy neoznamujte těhotenství v hádce. Je to nevhodné a mohla byste se připravit o skvělou příležitost. Křik ve stylu “Jsem těhotná, takže už nikdy nebudeš chodit domů pozdě! A s kamarádama se rozluč!” bude nemilá vzpomínka pro vás oba. Mít dítě je dospělé rozhodnutí, tak se podle toho chovejte.Ještě jednou, první reakce nebývá vždy vyjádřením skutečných pocitů. Nebuďte dotčená, pokud se Vám bude zdát, že lidé nejsou mile překvapeni.Uvědomte si povahu svého partnera. Někteří si užijí výše popsané metody, jiní by však dali přednost vážnějšímu způsobu, jakým se dozví, že budou rodiči.Nechat své rodiče, sourozence či prarodiče dozvědět se o Vašem těhotenství od někoho jiného, je důvodem mnoha zraněných citů. Rodině to oznamte jako první. Rodiče a prarodiče se snadno mohou cítit nevýznamní, pokud se to nedozví jako první.

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci ShowBizz na dotaz manžel

Jennifer Lopez – hollywoodská hvězda pro nadaci Maribel

access_time07.prosinec 2019personMarián Kroužel

Krásná Jennifer Lopez, která má kořeny v Portoriku a vyrůstala v“drsném“ newyorském Bronxu, je v současné době jednou z nejzářivějších hvězd Hollywoodu. Proslavila se nejen jako herečka, ale také zpěvačka, navíc podniká také v kosmetickém průmyslu.  Jennifer Lopez využila toho, že lidé vědí, kdo je a snaží se, aby se nejnovější lékařské technologie dostaly k dětem po celém světě.„Drsňačka“ z Bronxu?Rodina Jennifer Lopez pochází z Portorika, ona sama se narodila už v USA, v New Yorku, v nechvalně  proslulé čtvrti Bronx. Její rodiče se však snažili, aby děti uchránili od tvrdého života ve čtvrti a poskytli jim co možná nejkvalitnější výchovu. Známá herečka a zpěvačka se narodila v červenci 1970. Jeniifer má ještě dva sourozence. Už od útlého dětství se věnovala tanci, později přidala i hodiny zpěvu. V sedmnácti pak začala navštěvovat taneční školu na Manhattanu. Zpočátku pracovala jako tanečnice a později získala i několik menších rolí v televizních seriálech.Zrodila se hvězdaOd malých rolí v seriálech vedla ještě dlouhá cesta k tomu, aby se z J.Lo. – jak si jednu dobu říkala, stala skutečná megastar a pro mnohé i sexsymbol.  Natočila celou řadu známých filmů – především romantických komedií – Svatby podle Mary, Krásná pokojská, Příšerná tchyně, Policajtka a mnohé další. Úspěšná je i její hudební kariéra, i přesto, že v poslední době dává přednost herectví. Natočila několik alb, která obsahují hlavně taneční songy s latinskoamerickými prvky. Zajímá se také o oblast módy a kosmetika. Vytvořila několik svých parfémů a navrhla také módní kolekce. Potrpí si hlavně na módu, která zdůrazňuje ženskost – není se co divit, v mnoha anketách je totiž obdivována za své oblé pozadí, které se tak trochu vymyká kostnatému hollywoodskému trendu. Pokud jde o její osobní život, tak podle svých slov žije šťastný rodinný život se svým manželem  - režisérem Marcem Anthonym (je to její druhý manžel) se kterým vychovává dvojčata – chlapce Maxe a dívku Emme, která se narodila v roce 2008. I tato kráska je však obětí bulvárních novinářů a tak se neustále spekuluje o všem možném v jejím životě.Megastar bojuje za dětiJennifer Lopez se rozhodla využít svého bezesporu velkého vlivu a pomoci dětem, které jsou nemocné, aby se k nim dostala lékařská pomoc. Vznikla proto nadace s názvem Maribel – která dostala jméno po sestře manžela J. Lopez, která zemřela jako dítě  kvůli mozkovému nádoru.  V čem tedy spočívá program Maribel Foundation? Nadace se snaží pozvednout povědomí o moderním telemedicínském programu, který v současné době probíhá v nemocnici v Los Angeles – jde o dětskou nemocnici. V čem projekt spočívá? Jde o využití pokročilých technologií, kdy je obraz přenášen pomocí internetu. Jde např. o diagnostické webkamery –tedy v podstatě lékař za laptopem. Díky těmto technologiím se moderní lékařské postupy mohou dostat k dětem po celém světě.  Pokud tedy vážně onemocní dítě v nějaké odlehlé části světa, nemusí to již znamenat  tragický konec, díky projektu telemedicíny se může dostat do rukou těm nejlepším lékařům v Los Angeleské nemocnici.Jedna nejslavnějších hollywoodských  krásek, která se proslavila jako herečka, zpěvačka i tanečnice , tak pomáhá zachraňovat životy dětí po celém světě.Pomocné zdroje:  http://zivotopis.osobnosti.cz/jennifer-lopez.php Vyhrajte dárkovou kazetu BIO kosmetiky od RYORU

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Děti & Rodina na dotaz manžel

Jak se rodí v Tanzánii aneb Těhotenství Šošonek a dalších odvážných žen

access_time25.říjen 2019personRedakce

Srovnávání způsobu porodu v Česku a na Slovensku by asi moc zajímavé nebylo. V Česku a na Ukrajině možná už víc a v Česku a v Anglii třeba taky. Ale zavedeme vás dál, podle informací a poznatků Mgr. Martiny Tiché a Mgr. Šárky Fleišmanové z Pedagogické fakulty UP v Olomouci objevíte obrazy porodů v Tanzánii, v Tibetu nebo způsob jakým rodí ženy Šošonů či Guyanců.TanzanieZemě, kde žije 36 milionů obyvatel, vyznává na třetiny islámské, křesťanské a tzv. domorodé náboženství. Těhotenství u tamních žen probíhá většinou bez potíží. Je zde zvykem, že žena odchází před začátkem posledních čtyř týdnů před porodem k matce, ale dál vykonává svou práci a roli ženy. I když je v domácnosti matky. Tanzánské ženy musejí během těhotenství dodržovat jisté zásady, jejichž porušením by ohrozily život plodu nebo jeho zdraví a zároveň tak poškodily i svého muže. Tyto zásady jsou u různých kmenů jiné, ale uveďme některé z nich :nesmějí vtěhotenství požívat jídlo vjiných domechnesmějí se dotknout nohou hladiny vody při přechodu přes řeku. Těhotná žena musí počkat na manžela až ji přenese¨v 6 měsíci těhotenství si oholí hlavunesmějí nosit přiklopený hrnecnesmějí se ohýbatnesmějí sedět na poraženém stroměnesmějí se dívat na ošklivou osobuPorody probíhají většinou snadno, žena často porodí při práci na poli, po porodu ale pracuje dál a teprve večer odejde s dítětem domů. Tanzánky ale dovedou čas porodu dobře odhadnout a zůstanou doma. Zavolají si zkušené ženy a porodí. Muž u porodu nesmí nikdy být. Pokud je porod těžký nebo moc rychlý pomáhají ženy, co jsou zrovna blízko a manžel shání léky a speciální listy trav, kterými pak žena přeřízne pupeční šňůru. Dítě nedostává jméno hned, ale až je jisté, že přežije. Po porodu zůstává matka doma, délka se liší, ale nikdy není menší než 6 týdnů. V okamžiku, kdy novorozenci odpadne zbytek pupeční šňůry, stává se dospělým a je nutné ho představit ostatním při speciálním obřadu. Matka nosí dítě vždy s sebou po dobu, kdy ho kojí. Dítě spává s matkou v posteli, dokud se nenarodí další potomek. Již v útlém věku se tak mezi matkou a dítětem vytváří silné citové pouto.V mnoha kulturách porodí žena při práci, kterou ale po porodu dodělá a teprve potom odchází domů.Severní Amerika - ŠošoniŘíká se jim také hadí Indiáni a žijí ve skalnaté oblasti Utahu a v Coloradu v USA. Rituály šošonských žen během těhotenství :nesmějí se škrábat prsty na hlavěnesmějí jíst tučná jídlanesmějí jíst maso, živí se především polévkami a pijí jen horkou vodu, Šošoni věří, že pokud by ženy hodně jedly, narodily by se jim tlusté a líné dětiKdyž nadejde čas porodu, přesune se těhotná žena do tzv. menstruační chýše. Jde o přístřešek nedaleko hlavní osady, tady musejí ženy dodržovat přísná pravidla-nenavštěvují svoji rodinu. Šošonské ženy jsou totiž v průběhu menstruace, porodu a bezprostředně po porodu považovány za nečisté a údajně se stávají nebezpečnými i samy sobě. Šošonští muži se těchto žen bojí, a do menstruační chýše proto nevstupují. Ženy zde rodí za pomoci porodní báby, která po porodu vykoupe novorozence v teplé vodě a matce rovněž přináší denně jídlo. V době přežívání matky v chýši provádí otec určité rituály :dodržuje půst, což znamená účast na manželčině utrpeníběhá několik kilometrů,což má pomoci manželce urychlit bolesti a nepříjemné potížepo narození dítěte se musí muž ponořit do studené vody, ale dítě do teplé a přebírá tak symbolicky otcovu roliRovnováha a čistota se u žen obnovuje po 30 dnech, pak se žena vrací i s dítětem domů. Hned po příchodu vykoná rituál přijetí tak, že se s manželem i dítětem vykoupe v potoce. Pak se pomaluje červenou barvou. Otec a matka časně vstávají a pilně pracují, protože věří, že tak, jak se budou chovat, se budou jednou chovat i jejich děti. Nejen u některých amerických, ale i v afrických kmenech je narození dítěte velkou událostí, kterou žije celý kmen nebo vesnice.Jižní Amerika - GuyanciMezi sebou se dělí na indiány bílé a rudé kůže, ale nenadřazují se navzájem. Příchod dítěte považují za velkou vzácnost a prožívá ji celá komunita. Těhotná žena těsně před porodem odchází ze své chýše, kde zanechává manžela,do jiného tábora. Tvoří jej přibližně deset primitivních přístřešků postavených v kruhu na mýtině. Porod probíhá takto :Rodička sedí na lůžku z travin a palmových listů, kolem ní sedí v podřepu několik indiánů. Žena má roztažené dolní končetiny a rukama křečovitě svírá kůl, který je před ní pevně zaražen do země. Opírá se o něj a snadno pak rodí. Guyanky mají snadné porody, kdy nesténají, jen lapají po dechu. Dobu porodu provází řada rituálů, z nichž nejdůležitější je rituál mlčení, jímž okolí projevuje starost a odpovědnost za zdraví novorozence. Hned po narození je dítě schováváno před neviditelnými nočními obyvateli pralesa, kteří by mohli dítě zabít. To je další důvod proč rodící ženy nemluví. Narození syna všichni vítají víc než narození dcery, protože v chlapci vidí budoucího lovce. V místnosti porodu je připravena mísa tvaru vejce, která je spletena z bambusových listů a zvenčí je pokrytá vrstvou vosku divokých včel, takže nepropustí žádnou tekutinu. Je naplněna studenou vodou, kterou jeden z indiánů začne omývat dítě, vodu nechá stékat na všechny části těla a jemnými pohyby pak zbavuje tělo mázku. Po skončení rituálu si jedna mladá žena sedne do podřepu, uchopí dítě levou rukou, přiloží si je k hrudi a pravou rukou mu postupně masíruje končetiny a trup.Jsou kmeny, kde se o dítě, ženu i domácnost stará nejmíň měsíc po porodu muž a příbuzní. Žena i dítě jen odpočívají.TibetTibeťané nežijí jen v Tibetu a v Číně, ale i v Nepálu, v Kašmíru, v Sikkimu a Bhútánu. Je jich asi 6 milionů. Dobu těhotenství považují za vzácnou a obohacující. Těhotná žena je ostatními vnímána jako velmi mocná, přirozeně schopná se spojit s božstvy a duchy, proto jí nesmí po fyzické i psychické stránce nic chybět. O ženu se stará nejen manžel, ale i ostatní rodinní příslušníci. Porod doprovází celá série rituálů :Někdo z rodiny nebo třeba lékař udělá devět malých vrypů do kousku másla a odrecituje 108krát mantru. Tím se máslo stává posvěceným a otec ještě nenarozeného dítěte je podává v posledních stadiích porodu své ženě, aby ho urychlil. U porodu je tedy otec přítomen a dokonce pomáhá i když hlavní aktérkou je porodní bába nebo zkušená matka. Otec dítěte pomáhá rodičce s recitováním mantry, tím se údajně porodní proces zrychluje. Pokud jsou větší komplikace, může matka sníst kousek sušené ryby z posvátného jezera. V samotném závěru porodu se někdy podává rodičce šafrán. Také placenta podléhá určitým rituálům :je uschována do té doby, dokud ji neprohlédne astrolog, který rodině poradí den, jenž by podle něj byl nejlepší pro její pohřbení. Místo pohřbení už důležité není. Nesmí ji jen vyhrabat zvířata. Proto Tibeťané placentu zabalí do čisté látky a zakopou hluboko do země.Velký význam má i pupeční šňůra :schovává se přibližně rok na bezpečném místě vdomě a používá se kléčení oparů.Několik dní po porodu zůstává rodina s novorozencem úplně sama, návštěvy jsou zakázány. Třetí den (narodí-li se chlapec) nebo čtvrtý den (dívka) se koná větší slavnost, na kterou přijdou příbuzní, sousedé a přátelé. Zhruba měsíc po porodu se o domácnost stará otec dítěte. Matka s novorozencem odpočívají a jsou pořád spolu. Otec pere pleny, vaří polévky, ohřívá často vodu, protože matka se nesmí po celé toto období dotknout studené vody.

folder_openPřiřazené štítky

Příběhy maminek z azylového domu

access_time08.březen 2020personSimona Chvátilová

Paní Míla se vdala po roční známosti a po dvou letech se manželům narodila dcera. Zpočátku se manželství zdálo spokojené, ale když byly dcerce 2 roky, přivedl si manžel do bytu jinou ženu a svou manželku i s dítětem vyhodil. Paní Míla odešla ke svému otci, kde zůstala 6 let. Pak si našla přítele, otěhotněla, ale byt otce nebyl dostatečně velký, aby tam mohla bydlet i se svým novým partnerem a dvěma dětmi. Proto se obrátila o pomoc na sociální odbor, který jí po narození druhého dítěte pomohl najít ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi mimo Prahu. Po půl roce našel otec druhého dítěte pro rodinu podnájem, do kterého se společně nastěhovali. Při povodni byl byt zaplaven a rodina se přestěhovala na přechodnou dobu na ubytovnu. Pak partner koupil byt, ve kterém společně bydleli asi rok. Po několika měsících soužití v novém bytě začal partner v nadměrné míře požívat alkohol, doma se choval agresivně, paní Mílu fyzicky napadal, její dcerce nadával, vyhazoval je na ulici. Když se matka opět obrátila na oddělení péče o děti, bylo jí zprostředkováno ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi, kde je dosud. Paní Míla dodnes není se svým manželem rozvedená. Dcera jí byla soudně svěřena do péče a otci vyměřeno výživné, které nikdy neplatil. Rozvodové řízení bylo zastaveno, neboť dosud nebyl vyřešen paternitní spor ohledně druhého dítěte. Vzhledem k tomu, že matka byla stále vdaná, když porodila druhé dítě, je za otce automaticky považován její manžel. Spor dosud nebylo možno uzavřít, protože ani otec dítěte, ani manžel se nedostavují k soudním jednáním. Dokud matka není rozvedená, nemůže si podat na úřadě své městské části žádost o byt, takže je odsouzena k nekonečnému stěhování po azylových domech. Manžel dosud žije se ženou, pro kterou manželku s dítětem před lety vyhodil na ulici. V bytě, který byl původně jejich společný a kde má paní Míla stále trvalé bydliště, neplatil manžel několik let nájem, takže tam vznikl dluh, pro který byl i se svou družkou soudně vystěhován. Vzhledem k tomu, že byt byl přidělen oběma manželům společně, je žaloba o úhradu dlužného nájemného včetně penále podána na oba manžele, přestože paní Míla v bytě v době vzniku dluhu dávno nebydlela. Paní Věra žila se svým manželem v bytě jeho rodičů asi jeden rok. Pak podala žádost o rozvod, protože manžel byl nespolehlivý, nepracoval, rodinu nedokázal finančně zabezpečit, a odešla bydlet ke svým rodičům na chatu. Její otec byl ale nemocen a matka tam s dítětem nemohla zůstat. Našla si proto podnájem. V této době se seznámila se svým přítelem a společně s ním a svou dcerou odešla do dalšího podnájmu. Přítel měl prudkou povahu, občas docházelo i k fyzickému napadání matky, na dceru paní Věry byl hrubý, křičel na ni, ale nikdy ji neuhodil. Dcera se ho bála. Od narození měla problém s nočním pomočováním, prodělala různá vyšetření a léčila se. V této době se ale vše zhoršilo. Jednoho dne se dcera matce svěřila, že ji její přítel v noci i přes den, když s ním byla sama, už delší dobu (asi dva roky) osahává. Matka okamžitě situaci řešila a odstěhovala se ke své sestře. Bydlení však bylo nevyhovující, a tak zákonitě nastaly problémy. Paní Věra je vyřešila odchodem do azylového domu. Paní Helena se vdala po krátké známosti, ale manželství krátce po svatbě přestalo fungovat. Manželé žili rok odděleně, pak se k sobě opět vrátili, ale žít spolu znovu začali až po dvou letech. Bydleli u matky manžela, kde se také narodilo první dítě. Po roce se narodilo druhé dítě. Manželství fungovalo bez problémů, otec pracoval a rodinu finančně zabezpečoval. O rok později, po narození třetího dítěte, nastaly problémy. Otec začal stále častěji trávit čas mimo domov, ve zvýšené míře požíval alkoholické nápoje, začal hrát na automatech. Rodina se dostala do finančních potíží, a tak matka nastoupila do zaměstnání, aby rodinu uživila. Manžel na chod domácnosti přispíval nepravidelně, ale agresivní nikdy nebyl, proto paní Helena stále věřila v jeho nápravu. V té době se narodilo čtvrté dítě a finanční situace se neustále zhoršovala. Rodině nezbývaly prostředky na úhradu nájmu, dluhy na nájemném narůstaly a na jejich základě dostala rodina soudní výpověď z bytu. V době vystěhování byla matka již v 5. měsíci těhotenství, čekala páté dítě. Manželovo gamblerství nadále pokračovalo, proto se rozhodla podat žádost o rozvod. Našla si ubytování v azylovém domě, kam se všemi dětmi přestěhovala. Vzhledem k tíživé situaci rodiny se rozhodla, že dá dítě hned po porodu k adopci, s čímž otec nejdříve souhlasil, ale těsně před porodem matce sdělil, že k adopci souhlas nedá, neboť se domnívá, že dítě není jeho. Na základě toho matka od svého rozhodnutí ustoupila, neboť věděla, že by dítě bylo umístěno v kojeneckém ústavu až do doby vyřešení paternitního sporu. V současné době otec děti nepravidelně navštěvuje, výživné hradí jen proto, že je mu exekučně strháváno z platu a zaměstnavatelem zasíláno přímo matce. Děti byly soudně svěřeny do péče matky, ale rozvodové řízení dosud nebylo ukončeno. Paní Alenase v sedmnácti letech zamilovala, ale rodiče s její známostí nesouhlasili, proto odešla z domova a nastěhovala se ke svému příteli a jeho matce. Když se narodilo první dítě, začalo se chování partnera měnit – paní Alenu fyzicky napadal, ale ona ho tak milovala, že mu vždy znovu odpustila. Ze vztahu se narodily další dvě děti, ale agresivita partnera se stále stupňovala. Začal nadměrně pít, vyvolával hádky, partnerku napadal, ale ona se snažila vše vydržet kvůli dětem, přestože se ho bála. Matka partnera se snažila být jí oporou. Když po jednom velkém konfliktu paní Alena utekla i s jedním z dětí ke své matce, odešla z bytu i babička se zbylými dvěma dětmi, ale za dva dny se do svého bytu vrátila. Matka paní Aleny byla ochotna dceru u sebe nechat pouze samotnou, bez dětí. Ta proto odvedla dítě k jeho babičce a dohodla se s ní, že si u sebe všechny děti ponechá s tím, že k ní bude denně docházet v době nepřítomnosti otce a o své děti se bude starat. V tomto smyslu sepsaly dohodu na oddělení péče o děti s tím, že matka bude na výživu dětí přispívat. Po čase si paní Alena našla přítele, se kterým po měsíci otěhotněla, avšak on se s ní na základě toho ihned přestal stýkat. Stále bydlela u matky, která ji však vyhodila, jakmile se o jejím těhotenství dozvěděla. Nějaký čas bydlela u kamarádky a stále docházela za svými dětmi. Byla rozhodnuta dát dítě k adopci, ale když byla v porodnici, navštívil ji tam její otec a přemluvil ji, aby si dítě nechala, že může bydlet u něj a jeho družky. Ta ji však po dvou měsících požádala, aby se odstěhovala. Paní Alena tedy odešla i s dítětem ke své matce, která ji zprvu nechtěla přijmout, ale pak ji k sobě vzala s podmínkou, že si najde azylové ubytování, nebo dá dítě do Klokánku. Po nastěhování do azylového domu si paní Alena ihned požádala o svěření dětí do své péče a po dohodě s jejich babičkou si je brzy převzala. Paní Annase po krátké známosti provdala za muže tuniské národnosti. Zpočátku manželé bydleli u její matky v bytě 3+1. Manželství nějakou dobu po svatbě fungovalo, ale od počátku jej ovlivňovalo muslimské náboženství manžela. Již dva měsíce po svatbě začalo docházet k fyzickému násilí ze strany manžela, které se průběžně stupňovalo. Rok po svatbě byl manžel odsouzen na dva roky odnětí svobody za ublížení na zdraví (nešlo o napadení manželky). Po propuštění z výkonu trestu se k manželce vrátil a společně se přestěhovali do podnájmu, kde násilí pokračovalo. Manžel pracoval načerno, na chod domácnosti přispíval pouze příležitostně. Po roce byl opět odsouzen, tentokrát na tři roky za držení a distribuci drog. V té době byla paní Anna těhotná a porodila syna. Protože zůstala bez jakýchkoli finančních prostředků, rozhodla se svým čtyřměsíčním synem odjet do Tunisu k rodině svého manžela. V Tunisu strávila tři roky a po návratu do vlasti podala žádost o rozvod. S manželem v té době nebyla v kontaktu, proto se vrátila ke své matce a začala brigádně pracovat. Přitom nadále udržovala kontakt s rodinou manžela v Tunisu, která jí pravidelně posílala peníze na dítě. Po půl roce se manžel k rodině vrátil a společně se přestěhovali do podnájmu. Asi devět měsíců bylo manželství v pořádku, ale pak opět došlo k surovému napadení. Paní Anna podala na manžela trestní oznámení a následoval rozvod. Po rozvodu se i s dítětem vrátila zpět ke své matce a spolu si pronajaly rodinný domek. Po nějaké době se však kvůli exekuci na majitele domu musely vystěhovat. Paní Anna neměla s bývalým synem kam jít, bývalý manžel o dítě nejevil zájem, proto si našla ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi. Nadále udržuje kontakt s rodinou v Tunisu a v nejbližší době nastoupí do zaměstnání. Paní Daně a jejímu manželovi se po třech letech manželství narodilo první dítě, u kterého se však během několika prvních měsících projevilo vrozené mentální postižení. Do dvou let se jim narodilo druhé dítě. Prvních 6 – 7 let bylo manželství spokojené a rodina fungovala – otec pracoval a rodinu finančně zabezpečoval, matka se starala o děti – vzhledem k postižení staršího dítěte, které je nevzdělavatelné a vyžaduje celodenní péči, nemohla do žádného zaměstnání nastoupit. Když manžel přišel o stálé zaměstnání, začal pracovat krátkodobě u různých firem, na chod domácnosti přispíval nepravidelně, často se zdržoval mimo domov a požíval ve větší míře alkohol. Paní Dana začala uvažovat o rozvodu a podala si žádost o úpravu poměrů nezletilých dětí. Děti jí byly soudem svěřeny do péče a otci stanoveno výživné. Poté se situace zlepšila, manžel začal opět pracovat, více se zdržoval doma a omezil požívání alkoholu. Toto zlepšení však vydrželo jen dva roky, pak manžel opět přestal pracovat a stále více propadal alkoholu, na domácnost přispíval minimálně, o děti nejevil zájem. Paní Dana chtěla pro děti zachovat úplnou rodinu, proto opakovaně manželovi domlouvala a snažila se ho přimět, aby se alespoň více věnoval dětem. Navrhla mu, aby se staral o děti, zatímco ona by nastoupila do zaměstnání. Tuto možnost ale manžel striktně odmítl a rodina tak žila jen ze sociálních dávek a nepravidelných příspěvků otce na děti. Pro paní Danu začínalo být problémem finančně zvládnout všechny potřeby rodiny včetně nájemného za družstevní byt, na kterém tak vznikl dluh, proto se s manželem dohodla, že se pokusí byt vyměnit za obecní, nižší kategorie. Jednou rodinu navštívili dva muži, kteří manželům nabídli zprostředkování výměny s tím, že uhradí vzniklý dluh. Podmínkou byla rekonstrukce obou bytů, proto rodinu na vlastní náklady přestěhovali do podnájmu, který podle smlouvy měli po dobu rekonstrukce platit. Nájem však platili pouze tři měsíce a pak zmizeli neznámo kam. Rodina zjistila, že jejich byt byl mezitím prodán novému majiteli. V pronajatém bytě činil nájem částku, kterou rodina žijící ze sociálních dávek nebyla schopna uhradit. Proto si paní Dana našla pro sebe a děti ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi a podala žádost o rozvod. Osud jejich bytu je předmětem trestního stíhání. Paní Alicepochází z malé vesnice. Když se na učilišti se špatnou partou dostala do problémů, pomohla jí maminka. Alice začala pracovat. Když otěhotněla, přestěhovala se s přítelem do Prahy. Narodil se jim syn. Alice pracovala načerno a neplatila si zdravotní a sociální pojištění. Přítel měl dluhy na výživném a Alice si vzala půjčku, aby mohl dluhy splatit. Záhy se však rozešli. S dalším partnerem Alice čekala dvojčata. O jedno dítě ale přišla a když se vrátila z nemocnice, přítel ji opustil. Alice bydlela v motelu, starala se sama o syna a přitom pracovala jako pokojská. Majitelka motelu ji ale brzy vyhodila a Alice se ocitla v azylovém domě. V 6. měsíci těhotenství se jí narodila holčička, která vážila necelé dva kilogramy. Alice je snaživá – vzorně se stará o své dvě velmi nemocné děti (syn je navíc retardovaný), chodí uklízet, aby si vydělala nějaké peníze. Každý den vstává ve tři hodiny ráno, aby se vrátila dřív, než se děti vzbudí. Jenže jsou tu dluhy – neplacené pojistné, penále za nesplacenou půjčku. S největší pravděpodobností Alici čeká exekuce na rodičovský příspěvek. Alice je v azylovém domě už přes rok a všichni se jí tu snaží maximálně pomoci, na rozdíl od její matky, která jí pomocnou ruku podruhé už odmítla podat. Paní Marcelamá 3 děti. Nejstarší dcera bydlí u prarodičů, kde také navštěvuje nedalekou střední školu. Marcela s mladší dcerou a synem už rok žije v azylovém domě. Našli zde útočiště poté, co se prokázalo, že otec všechny své tři děti zneužívá… Marcelin smutný příběh začal výměnou malého bytu za větší, na který si nakonec manželé vzali hypotéku a koupili ho. Jenže manžel paní Marcely byl neúspěšný podnikatel, zadlužil se a byt v Praze brzy bez vědomí manželky prodal. Ujistil ji však, že koupil krásný dům u Žatce a svou rodinu tam odvezl. Paní Marcela si určitě ani v nejčernějším snu nedovedla představit, v jakých podmínkách bude v následujícím období s dětmi přežívat, zatímco její manžel bude podnikat v Praze a bude za nimi jezdit jen příležitostně. Bohužel Marcela nenašla ani přímou spojitost s manželovými příjezdy a nočním pomočováním dětí, záchvaty pláče a nočními děsy. Až jednou hledala nějaké doklady a v manželových věcech objevila fotografie, na kterých byl v choulostivých pozicích se svými dětmi… Po čase se zjistilo, že na dům je exekuce a Marcela i s dětmi musela do azylového domu. Získala zde nejen střechu nad hlavou a psychologickou pomoc především pro své děti, které si prožité trauma odnášejí do života, ale pracovníci azylového domu jí pomohli najít zaměstnání a snaží se vyřešit její tíživou životní situaci. Otec dětí je sice odsouzený na 6 let odnětí svobody, ale dokud nebudou manželé rozvedeni, nemůže Marcela požádat o byt – manžel by na něj měl nárok. Soud v Lounech však na urgence nereaguje…  

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Recepty na dotaz manžel

V hlavní roli vejce

access_time03.únor 2020personRadka Eliášková

Vejce, jak je obecně známo, je počátečním vývojovým stadiem mnoha druhů živočichů (ptáků, plazů, ryb a obojživelníků). Vzniká v těle samice, která ho pak klade do vhodného prostředí, kde se vyvíjí samostatně až do vylíhnutí mláděte. Velikost vejce se liší podle druhu živočicha. Všem je pak společný pevný povrch, skořápka, která chrání vajíčko a představuje již zmiňované bezpečí a úkryt. Dále se pak vajíčko skládá z bílku, jehož součástí jsou poutka, která drží žloutek. Ten je nejdůležitější součástí vajíčka, nebot se v jeho vnitřku ukrývá zárodečný terčík - zárodek, z něhož se může i nemusí vyvinout mládě. Nejtypičtější v našem jídelníčku jsou samozřejmě vejce slepičí. Jíme je nejen samotná míchaná, natvrdo, naměkko, nahniličko, jsou i jednou z nejdůležitějších surovin při vaření, pečení a smažení. Zkrátka a dobře bez vajíček si těžko dokážeme představit náročnější jídlo. Dříve se vajíčka používala často i v syrovém stavu. Mluvilo se například o jejich přínosném vlivu na hlas. V posledních letech se však neustále připomíná riziko salmonelózy. Pokud toužíte po vlastním "vaječňáku", je lepší vědět, z jakého zdroje pocházejí vejce, která chcete použít. Nejlepší je, když ten zdroj je přímo váš, ale je jasné, že chovat v paneláku slepici kvůli troše likéru je trochu zbytečné. Obecně se jako nejlepší metoda na zpracování vajec doporučuje vařit je natvrdo, u ostatních postupů hrozí, že některé části zůstanou tepelně neupravené. Kromě vajec slepičích jsou stále více populární vejce křepelčí. Pro svou menší velikost (jsou 4-5krát menší než slepičí) se vyjímají zvláště dobře na různých jednohubkách nebo jako ozdoby na chlebíčkách. Často jsou také doporučována pro množství člověku přínosných živin. Mají vysoký obsah železa, hořčíku, vápníku, fosforu, zinku, mědi a vitaminů, velmi nízkou hladinou cholesterolu a obsahují vysoce hodnotné bílkoviny.Zřídka se na našich stolech objevují vejce pštrosí. K dostání jsou pouze v období od dubna do září a většinou jen přímo u chovatelů. Pštrosí vejce má jiný obsah a konzistenci bílku a žloutku než vejce slepičí. Žloutek je větší, bílek je zase hustší, a proto se lépe šlehá do pěny. Výhodou pštrosích vajec je nejen větší obsah hmoty (jedno pštrosí vejce vydá přibližně na 25 slepičích vajíček), ale také záruka jejich nezávadnosti. Pštrosi jsou chováni na farmách, kde podléhají přísným vyšetřením na salmonelu a různé parazity. Z jejich vajec si tak můžete s čistým svědomím udělat výborný likér. Nejlepší jsou jako smažená. Můžete si je dát i natvrdo, pokud chcete podstoupit riziko, že vám bude manžel reptat za zády, proč vám příprava večeře trvá hodinu. Naši předkové převážně na venkově měli v oblibě také vejce kachní a husí. Jejich konzumace klesla se zjištěním, že se v nich velice dobře daří bakteriím, hlavně salmonele. Je tedy potřeba používat je jedině opravdu čerstvá.Jíst se dají i další vajíčka - například racčí či holubí. Jestliže ovšem nechcete odchytávat racky na Karlově mostě, nebude lehké je sehnat. Mnoho lidí se bojí jíst vajíčka kvůli obsahu cholesterolu. Jejich škodlivost však vůbec není tak zásadní, jak se lidé domnívají. Doktoři dokonce v posledních letech obtátili a naopak vyzdvihují jejich pozitivní vliv na zdraví člověka. Vejce obsahují plnohodnotné lehce stravitelné bílkoviny a tuk bohatý na nenasycené mastné kyseliny, dále důležité minerální látky (vápník, fosfor, hořčík) a vitaminy. Díky obsahu lecitinu také povzbuzují paměť. Pokud máte doma studenta, který se horečnatě připravuje na zkoušky, zkuste mu pro svůj vlastní klid udělat trochu míchanice. Představa, že ,nám konzumace vajíček kvůli vysokému obsahu cholesterolu podlomí zdraví, je dosti scestná. Zdravému člověku nemůže pouze konzumace vajíček hladinu cholesterolu zvýšit. Ostatně lecitin, který vejce obsahují, má příznivý vliv na snižování cholesterolu v krvi. Ale i lidé, kteří mají cholesterolové hodnoty vyšší, mohou sníst 2-4 vajíčka týdně. Je třeba však počítat i s vajíčky již obsaženými v různých potravinách - v pečivu, zmrzlinách, majonézách. Také teorie o křepelčích vajíčkách jako "zdravé" náhradě slepičích vajec není úplně pravdivá. Samozřejmě že jedno křepelčí vajíčko obsahuje méně cholesrerolu než slepičí, ale je to jen proto, že je výrazně menší. Z hlediska stravitelnosti jsou nejlehčí vajíčka naměkko či míchaná, vejce natvrdo jsou naopak těžko stravitelná. Nejméně zdravá jsou bohužel vajíčka zpracovaná tak, jak je máme nejraději, v pečivu a smažená. V žaludku nám udělá nepořádek i další oblíbená kombinace - s luštěninami a tukem. Možná jste fanatickým zastáncem zdravé výživy a vajíčko byste nepozřela ani za nic. Možná se vajíček opravdu musíte vzdát, protože se po nich pokaždé osypete. Alergie na vejce není ničím neobvyklým, je jednou z nejčastějších alergií. Patříte-li do jedné či do druhé skupiny, neznamená to, že byste se nutně musela vzdávat jídel, v nichž jsou vajíčka nezbytnou ingrediencí. Existuje totiž několik způsobů, jak vajíčka nahradit. Například jeden sáček kypřicího prášku do pečiva nebo jeden balíček rozpustného droždí se rovná 1-2 vejcím. Další možností je želatina (jedním sáčkem nahradíme až tři vajíčka) nebo bramborový a kukuřičný škrob a pudinkový prášek. Plnohodnotnou náhražkou je tzv. vajahit, který má navíc oproti vejcím minimální množství cholesterolu. Syrové, či vařené? Potřebujete rozeznat syrové vajíčko od vařeného a nechcete rozbíjet skořápku? Je na to poměrně jednoduchý trik. Roztočte vejce dvěma prsty na mělkém talíři. Vařené vejce se točí mnohem rychleji než syrové. To je dokonce velice těžké vůbec roztočit. Skladování Vejce by se překvapivě neměla skladovat ve dvířkách ledničky, jak činí většina z nás, ale v její hlavní části, v misce, aby k nim mohl ze všech stran proudit vzduch. Měla by směřovat ostřejší špičkou dolů, aby bílek zůstal ve středu a nebyl v kontaktu se vzduchovou kapsou. V lednici vydrží až tři týdny.Test čerstvosti Pokud máte nějaké pochybnosti o tom, zda ještě můžete použít vajíčka, která máte v ledničce, zkuste tento test. Vložte vejce do sklenice naplněné studenou vodou. Bílek a žloutek se ve vajíčku postupem času zmenšují, čímž vzniká vzduchová bublina. Čerstvé vajíčko tak zůstane ležet na dně sklenice, týden staré vejce se vznáší lehce nakloněné zaobleným koncem vzhůru, vejce starší delší dobu než tři týdny plave na hladině a vyčnívá z vody. Dalším znakem čerstvosti je, když se po rozklepnutí vajíčka neslévá žloutek s bílkem. Slavná vejce Vejce Fabergé - Velikonoční vejce vyrobil slavný petrohradský zlatník Peter Carl Fabergé pro dva poslední cary Alexandra III. a Mikuláše II. Jsou nejcennější památkou z dob carského Ruska. Každé je zdobené drahoamy a perlami, dají se otevřít, uvnitř jsou miniatury kočárů, slepiček, květin a lodí. Kolumbovo vejce - Historku o Kryštofu Kolumbovi a vejci, které postavil na špičku, zná snad každý. Ustálený pojem Kolumbovo vejce pak vyjadřuje zdánlivě složitý problém, který má ale velice jednoduché řešení. Kinder vajíčko - Zklamání, když se v Kinder vajíčku skrývalo skládací autíčko místo figurky z aktuální sady, pocítila asi většina dětí. Hračky ukryté v čokoládě jsou nejen mezi dětmi jedním z nejúspěšnějších sběratelských předmětů všech dob. Pan Vajíčko - Oblíbená postavička, která se k nám v letech 1967-1989 snášela na televizních obrazovkách den co den na baloncích s nápisem REKLAMA.

folder_openPřiřazené štítky