Výsledky vyhledávání v sekci Děti & Rodina na dotaz podala

Příběhy maminek z azylového domu

access_time08.březen 2020personSimona Chvátilová

Paní Míla se vdala po roční známosti a po dvou letech se manželům narodila dcera. Zpočátku se manželství zdálo spokojené, ale když byly dcerce 2 roky, přivedl si manžel do bytu jinou ženu a svou manželku i s dítětem vyhodil. Paní Míla odešla ke svému otci, kde zůstala 6 let. Pak si našla přítele, otěhotněla, ale byt otce nebyl dostatečně velký, aby tam mohla bydlet i se svým novým partnerem a dvěma dětmi. Proto se obrátila o pomoc na sociální odbor, který jí po narození druhého dítěte pomohl najít ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi mimo Prahu. Po půl roce našel otec druhého dítěte pro rodinu podnájem, do kterého se společně nastěhovali. Při povodni byl byt zaplaven a rodina se přestěhovala na přechodnou dobu na ubytovnu. Pak partner koupil byt, ve kterém společně bydleli asi rok. Po několika měsících soužití v novém bytě začal partner v nadměrné míře požívat alkohol, doma se choval agresivně, paní Mílu fyzicky napadal, její dcerce nadával, vyhazoval je na ulici. Když se matka opět obrátila na oddělení péče o děti, bylo jí zprostředkováno ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi, kde je dosud. Paní Míla dodnes není se svým manželem rozvedená. Dcera jí byla soudně svěřena do péče a otci vyměřeno výživné, které nikdy neplatil. Rozvodové řízení bylo zastaveno, neboť dosud nebyl vyřešen paternitní spor ohledně druhého dítěte. Vzhledem k tomu, že matka byla stále vdaná, když porodila druhé dítě, je za otce automaticky považován její manžel. Spor dosud nebylo možno uzavřít, protože ani otec dítěte, ani manžel se nedostavují k soudním jednáním. Dokud matka není rozvedená, nemůže si podat na úřadě své městské části žádost o byt, takže je odsouzena k nekonečnému stěhování po azylových domech. Manžel dosud žije se ženou, pro kterou manželku s dítětem před lety vyhodil na ulici. V bytě, který byl původně jejich společný a kde má paní Míla stále trvalé bydliště, neplatil manžel několik let nájem, takže tam vznikl dluh, pro který byl i se svou družkou soudně vystěhován. Vzhledem k tomu, že byt byl přidělen oběma manželům společně, je žaloba o úhradu dlužného nájemného včetně penále podána na oba manžele, přestože paní Míla v bytě v době vzniku dluhu dávno nebydlela. Paní Věra žila se svým manželem v bytě jeho rodičů asi jeden rok. Pak podala žádost o rozvod, protože manžel byl nespolehlivý, nepracoval, rodinu nedokázal finančně zabezpečit, a odešla bydlet ke svým rodičům na chatu. Její otec byl ale nemocen a matka tam s dítětem nemohla zůstat. Našla si proto podnájem. V této době se seznámila se svým přítelem a společně s ním a svou dcerou odešla do dalšího podnájmu. Přítel měl prudkou povahu, občas docházelo i k fyzickému napadání matky, na dceru paní Věry byl hrubý, křičel na ni, ale nikdy ji neuhodil. Dcera se ho bála. Od narození měla problém s nočním pomočováním, prodělala různá vyšetření a léčila se. V této době se ale vše zhoršilo. Jednoho dne se dcera matce svěřila, že ji její přítel v noci i přes den, když s ním byla sama, už delší dobu (asi dva roky) osahává. Matka okamžitě situaci řešila a odstěhovala se ke své sestře. Bydlení však bylo nevyhovující, a tak zákonitě nastaly problémy. Paní Věra je vyřešila odchodem do azylového domu. Paní Helena se vdala po krátké známosti, ale manželství krátce po svatbě přestalo fungovat. Manželé žili rok odděleně, pak se k sobě opět vrátili, ale žít spolu znovu začali až po dvou letech. Bydleli u matky manžela, kde se také narodilo první dítě. Po roce se narodilo druhé dítě. Manželství fungovalo bez problémů, otec pracoval a rodinu finančně zabezpečoval. O rok později, po narození třetího dítěte, nastaly problémy. Otec začal stále častěji trávit čas mimo domov, ve zvýšené míře požíval alkoholické nápoje, začal hrát na automatech. Rodina se dostala do finančních potíží, a tak matka nastoupila do zaměstnání, aby rodinu uživila. Manžel na chod domácnosti přispíval nepravidelně, ale agresivní nikdy nebyl, proto paní Helena stále věřila v jeho nápravu. V té době se narodilo čtvrté dítě a finanční situace se neustále zhoršovala. Rodině nezbývaly prostředky na úhradu nájmu, dluhy na nájemném narůstaly a na jejich základě dostala rodina soudní výpověď z bytu. V době vystěhování byla matka již v 5. měsíci těhotenství, čekala páté dítě. Manželovo gamblerství nadále pokračovalo, proto se rozhodla podat žádost o rozvod. Našla si ubytování v azylovém domě, kam se všemi dětmi přestěhovala. Vzhledem k tíživé situaci rodiny se rozhodla, že dá dítě hned po porodu k adopci, s čímž otec nejdříve souhlasil, ale těsně před porodem matce sdělil, že k adopci souhlas nedá, neboť se domnívá, že dítě není jeho. Na základě toho matka od svého rozhodnutí ustoupila, neboť věděla, že by dítě bylo umístěno v kojeneckém ústavu až do doby vyřešení paternitního sporu. V současné době otec děti nepravidelně navštěvuje, výživné hradí jen proto, že je mu exekučně strháváno z platu a zaměstnavatelem zasíláno přímo matce. Děti byly soudně svěřeny do péče matky, ale rozvodové řízení dosud nebylo ukončeno. Paní Alenase v sedmnácti letech zamilovala, ale rodiče s její známostí nesouhlasili, proto odešla z domova a nastěhovala se ke svému příteli a jeho matce. Když se narodilo první dítě, začalo se chování partnera měnit – paní Alenu fyzicky napadal, ale ona ho tak milovala, že mu vždy znovu odpustila. Ze vztahu se narodily další dvě děti, ale agresivita partnera se stále stupňovala. Začal nadměrně pít, vyvolával hádky, partnerku napadal, ale ona se snažila vše vydržet kvůli dětem, přestože se ho bála. Matka partnera se snažila být jí oporou. Když po jednom velkém konfliktu paní Alena utekla i s jedním z dětí ke své matce, odešla z bytu i babička se zbylými dvěma dětmi, ale za dva dny se do svého bytu vrátila. Matka paní Aleny byla ochotna dceru u sebe nechat pouze samotnou, bez dětí. Ta proto odvedla dítě k jeho babičce a dohodla se s ní, že si u sebe všechny děti ponechá s tím, že k ní bude denně docházet v době nepřítomnosti otce a o své děti se bude starat. V tomto smyslu sepsaly dohodu na oddělení péče o děti s tím, že matka bude na výživu dětí přispívat. Po čase si paní Alena našla přítele, se kterým po měsíci otěhotněla, avšak on se s ní na základě toho ihned přestal stýkat. Stále bydlela u matky, která ji však vyhodila, jakmile se o jejím těhotenství dozvěděla. Nějaký čas bydlela u kamarádky a stále docházela za svými dětmi. Byla rozhodnuta dát dítě k adopci, ale když byla v porodnici, navštívil ji tam její otec a přemluvil ji, aby si dítě nechala, že může bydlet u něj a jeho družky. Ta ji však po dvou měsících požádala, aby se odstěhovala. Paní Alena tedy odešla i s dítětem ke své matce, která ji zprvu nechtěla přijmout, ale pak ji k sobě vzala s podmínkou, že si najde azylové ubytování, nebo dá dítě do Klokánku. Po nastěhování do azylového domu si paní Alena ihned požádala o svěření dětí do své péče a po dohodě s jejich babičkou si je brzy převzala. Paní Annase po krátké známosti provdala za muže tuniské národnosti. Zpočátku manželé bydleli u její matky v bytě 3+1. Manželství nějakou dobu po svatbě fungovalo, ale od počátku jej ovlivňovalo muslimské náboženství manžela. Již dva měsíce po svatbě začalo docházet k fyzickému násilí ze strany manžela, které se průběžně stupňovalo. Rok po svatbě byl manžel odsouzen na dva roky odnětí svobody za ublížení na zdraví (nešlo o napadení manželky). Po propuštění z výkonu trestu se k manželce vrátil a společně se přestěhovali do podnájmu, kde násilí pokračovalo. Manžel pracoval načerno, na chod domácnosti přispíval pouze příležitostně. Po roce byl opět odsouzen, tentokrát na tři roky za držení a distribuci drog. V té době byla paní Anna těhotná a porodila syna. Protože zůstala bez jakýchkoli finančních prostředků, rozhodla se svým čtyřměsíčním synem odjet do Tunisu k rodině svého manžela. V Tunisu strávila tři roky a po návratu do vlasti podala žádost o rozvod. S manželem v té době nebyla v kontaktu, proto se vrátila ke své matce a začala brigádně pracovat. Přitom nadále udržovala kontakt s rodinou manžela v Tunisu, která jí pravidelně posílala peníze na dítě. Po půl roce se manžel k rodině vrátil a společně se přestěhovali do podnájmu. Asi devět měsíců bylo manželství v pořádku, ale pak opět došlo k surovému napadení. Paní Anna podala na manžela trestní oznámení a následoval rozvod. Po rozvodu se i s dítětem vrátila zpět ke své matce a spolu si pronajaly rodinný domek. Po nějaké době se však kvůli exekuci na majitele domu musely vystěhovat. Paní Anna neměla s bývalým synem kam jít, bývalý manžel o dítě nejevil zájem, proto si našla ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi. Nadále udržuje kontakt s rodinou v Tunisu a v nejbližší době nastoupí do zaměstnání. Paní Daně a jejímu manželovi se po třech letech manželství narodilo první dítě, u kterého se však během několika prvních měsících projevilo vrozené mentální postižení. Do dvou let se jim narodilo druhé dítě. Prvních 6 – 7 let bylo manželství spokojené a rodina fungovala – otec pracoval a rodinu finančně zabezpečoval, matka se starala o děti – vzhledem k postižení staršího dítěte, které je nevzdělavatelné a vyžaduje celodenní péči, nemohla do žádného zaměstnání nastoupit. Když manžel přišel o stálé zaměstnání, začal pracovat krátkodobě u různých firem, na chod domácnosti přispíval nepravidelně, často se zdržoval mimo domov a požíval ve větší míře alkohol. Paní Dana začala uvažovat o rozvodu a podala si žádost o úpravu poměrů nezletilých dětí. Děti jí byly soudem svěřeny do péče a otci stanoveno výživné. Poté se situace zlepšila, manžel začal opět pracovat, více se zdržoval doma a omezil požívání alkoholu. Toto zlepšení však vydrželo jen dva roky, pak manžel opět přestal pracovat a stále více propadal alkoholu, na domácnost přispíval minimálně, o děti nejevil zájem. Paní Dana chtěla pro děti zachovat úplnou rodinu, proto opakovaně manželovi domlouvala a snažila se ho přimět, aby se alespoň více věnoval dětem. Navrhla mu, aby se staral o děti, zatímco ona by nastoupila do zaměstnání. Tuto možnost ale manžel striktně odmítl a rodina tak žila jen ze sociálních dávek a nepravidelných příspěvků otce na děti. Pro paní Danu začínalo být problémem finančně zvládnout všechny potřeby rodiny včetně nájemného za družstevní byt, na kterém tak vznikl dluh, proto se s manželem dohodla, že se pokusí byt vyměnit za obecní, nižší kategorie. Jednou rodinu navštívili dva muži, kteří manželům nabídli zprostředkování výměny s tím, že uhradí vzniklý dluh. Podmínkou byla rekonstrukce obou bytů, proto rodinu na vlastní náklady přestěhovali do podnájmu, který podle smlouvy měli po dobu rekonstrukce platit. Nájem však platili pouze tři měsíce a pak zmizeli neznámo kam. Rodina zjistila, že jejich byt byl mezitím prodán novému majiteli. V pronajatém bytě činil nájem částku, kterou rodina žijící ze sociálních dávek nebyla schopna uhradit. Proto si paní Dana našla pro sebe a děti ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi a podala žádost o rozvod. Osud jejich bytu je předmětem trestního stíhání. Paní Alicepochází z malé vesnice. Když se na učilišti se špatnou partou dostala do problémů, pomohla jí maminka. Alice začala pracovat. Když otěhotněla, přestěhovala se s přítelem do Prahy. Narodil se jim syn. Alice pracovala načerno a neplatila si zdravotní a sociální pojištění. Přítel měl dluhy na výživném a Alice si vzala půjčku, aby mohl dluhy splatit. Záhy se však rozešli. S dalším partnerem Alice čekala dvojčata. O jedno dítě ale přišla a když se vrátila z nemocnice, přítel ji opustil. Alice bydlela v motelu, starala se sama o syna a přitom pracovala jako pokojská. Majitelka motelu ji ale brzy vyhodila a Alice se ocitla v azylovém domě. V 6. měsíci těhotenství se jí narodila holčička, která vážila necelé dva kilogramy. Alice je snaživá – vzorně se stará o své dvě velmi nemocné děti (syn je navíc retardovaný), chodí uklízet, aby si vydělala nějaké peníze. Každý den vstává ve tři hodiny ráno, aby se vrátila dřív, než se děti vzbudí. Jenže jsou tu dluhy – neplacené pojistné, penále za nesplacenou půjčku. S největší pravděpodobností Alici čeká exekuce na rodičovský příspěvek. Alice je v azylovém domě už přes rok a všichni se jí tu snaží maximálně pomoci, na rozdíl od její matky, která jí pomocnou ruku podruhé už odmítla podat. Paní Marcelamá 3 děti. Nejstarší dcera bydlí u prarodičů, kde také navštěvuje nedalekou střední školu. Marcela s mladší dcerou a synem už rok žije v azylovém domě. Našli zde útočiště poté, co se prokázalo, že otec všechny své tři děti zneužívá… Marcelin smutný příběh začal výměnou malého bytu za větší, na který si nakonec manželé vzali hypotéku a koupili ho. Jenže manžel paní Marcely byl neúspěšný podnikatel, zadlužil se a byt v Praze brzy bez vědomí manželky prodal. Ujistil ji však, že koupil krásný dům u Žatce a svou rodinu tam odvezl. Paní Marcela si určitě ani v nejčernějším snu nedovedla představit, v jakých podmínkách bude v následujícím období s dětmi přežívat, zatímco její manžel bude podnikat v Praze a bude za nimi jezdit jen příležitostně. Bohužel Marcela nenašla ani přímou spojitost s manželovými příjezdy a nočním pomočováním dětí, záchvaty pláče a nočními děsy. Až jednou hledala nějaké doklady a v manželových věcech objevila fotografie, na kterých byl v choulostivých pozicích se svými dětmi… Po čase se zjistilo, že na dům je exekuce a Marcela i s dětmi musela do azylového domu. Získala zde nejen střechu nad hlavou a psychologickou pomoc především pro své děti, které si prožité trauma odnášejí do života, ale pracovníci azylového domu jí pomohli najít zaměstnání a snaží se vyřešit její tíživou životní situaci. Otec dětí je sice odsouzený na 6 let odnětí svobody, ale dokud nebudou manželé rozvedeni, nemůže Marcela požádat o byt – manžel by na něj měl nárok. Soud v Lounech však na urgence nereaguje…  

folder_openPřiřazené štítky