Výsledky vyhledávání v sekci Krása na dotaz rodina

Eva Peltrámová: Jak rychle zhubnout? Rozhodně ne hladověním!

access_time17.prosinec 2019personRedakce

Eva Peltrámová z Prahy podniká v oblasti fyzioterapie a poradenství. Když jsme vybírali na přání čtenářů a čtenářek odborníka, kterého vyzpovídáme na tak populární téma, jako je hubnutí, chtěli jsme na to jít trochu jinak než módní časopisy, které přinášejí tipy na diety a odtučňovací kúry. Hledali jsme odborníka, který má na nadváhu a obezitu trochu jiný pohled. Přitom jsme si povídali i o tématech, jež mohou být zajímavá i pro ty z vás, které nadváha netrápí.Chodí k vám hodně zákazníků, kteří mají problémy s nadváhou? V čem vidíte ze své praxe největší příčiny nadváhy? Nemyslím tím jen takové ty obecně známé důvody jako nedostatek pohybu při kancelářské práci nebo přejídání.Chodí ke mně hodně zákazníků s nadváhou a tím, že se zabývám poměrně hodně reflexní diagnostikou z chodidel, zjišťuji často u pacientů nedostatečnou funkci vnitřních orgánů – hlavně dvanácterníku, slinivky břišní, žlučníku, jater a ledvin. Kvalitní trávení a vylučování je kromě jiného nezbytné i pro udržení štíhlé postavy. Reflexní diagnostika a terapie se provádí z chodidel a chodidla nelžou. Je to metoda stará více než pět tisíc let. Prozradí nervovou cestou oslabený orgán ještě dříve než například laboratorní nebo sonografické vyšetření. Tím, že se reflexní ploška chodidla ohlásí bolestí, nás varuje nebo upozorňuje, že si daný orgán zasluhuje větší péči, než se mu dostává. Dám příklad. Tím, že si člověk vezme na nadýmání Espumisan, neřeší příčinu problému, ale následek. Reflexní diagnostika prozradí příčinu. Proto ji doporučuji osobám s nadváhou. Tím se vracím k vaší otázce – příčinou nadváhy bývají podle mých zkušeností často problémy zdravotní, nikoliv jen nedostatek pohybu nebo chybné stravování.Jaké metody a jaké způsoby cvičení byste zákazníkům s nadváhou doporučila?Protože jsem vzděláním fyzioterapeut a zabývám se především bolestmi pohybového aparátu, doporučila bych jim svižnou chůzi, ať už v přírodě nebo na běžeckém pásu. Kdo má lehčí nadváhu a nemá problémy s klouby, tak tomu i běh. Důvodem je vzpřímené držení těla, kdy jsou meziobratlové ploténky rovnoměrně zatěžovány a při pohybu je rovnováha mezi flexí a extenzí končetin – tedy paže se předpažují i zapažují a dolní končetiny se přednožují i zanožují. Toto střídání je důležité pro regeneraci páteře a také proto, abychom neměli jednu svalovou skupinu přetíženou a druhou oslabenou. Další cvičení, které bych doporučila, je SM systém. Člověk se u tohoto cvičení zapotí a ještě si léčí páteř. Samozřejmostí je upravit si stravování a doplnit cílenou fytoterapii na oslabený orgán, protože zbavit se nadváhy rovná se ozdravit si metabolismus neboli látkovou přeměnu.Jak to děláte vy, že jste tak štíhlá? Jak se stravujete? Vím také, že si pravidelně kontrolujete kyselost organismu. Proč?Moje štíhlost je kromě genů hodně podmíněná tím, že odmalička sportuji. V dětství jsem dělala gymnastiku, od sedmnácti let lezu po skalách a horolezeckých stěnách, ráda běhám, občas si zahraji badminton nebo ping pong. Stravuji se celkem zdravě, ale vždy tomu tak nebylo. Vyrůstala jsem hodně na sladkých jídlech a tatrankách. Po druhém porodu se mi objevila lupénka a lehký stupeň osteoporózy, i když celé dětství jsem byla na mléku a sýrech. Vystudovala jsem Školu reflexní terapie u manželů Patakyových, kde jsem se poprvé dozvěděla o škodlivém překyselení organismu. Přečetla jsem několik knih na toto téma a začalo mi docházet, jaké škody na mém těle udělal bílý cukr a jiné kyselinotvorné dobroty. Do svého jídelníčku jsem zařadila hodně zásadotvorných potravin, aby mi tělo už nekradlo minerály ze tkání na zachování zásadité krve. Občas si zkontroluji pH moči lakmusovým papírkem.Hovoříte o SM systému. Co to je a proč byste ho doporučila? V čem je jeho výhoda oproti ostatním cvičebním metodám?SM systém (stabilizace a mobilizace – pevná a pohyblivá páteř) je metoda cvičení se speciálním elastickým lanem, která vás naučí správně zapojovat svaly do spirálních řetězců. Tato zřetězení vytváří v těle trakční sílu vzhůru, která odlehčuje tlak na meziobratlové ploténky a klouby, a tím umožňuje jejich výživu, regeneraci i léčbu. Zvětšením meziobratlového otvoru se zároveň zmenší tlak na nervový kořen, způsobující vystřelující bolest do končetin. Intenzivně se posilují šikmé břišní svaly, takže krásně posílíte bříško. Páteř se vyrovnává do střední linie, což ocení pacienti se skoliózou. Elastické lano umožňuje rozsáhlý pohyb končetin proti malé, postupně narůstající síle, která aktivuje svalové spirály. Lze ho uchytit třeba za nohu stolu, topení, kliku dveří, madlo nebo očko přivrtané do zdi, v přírodě za strom nebo větev. SM systém posiluje oslabené a zároveň protahuje zkrácené svaly, a tím navrací tělu optimální pohyblivost, stabilizuje chůzi. Autorem je MUDr. Richard Smíšek. Výhod cvičení je několik. Tím, že se cvičí vestoje a jsou zatížená chodidla, jsou zároveň drážděny receptory pohybu, uložené ve šlachách a svalech chodidla, a tím je dáván intenzivnější impulz do mozku a stimul pro zvýšení napětí břišních svalů. Cvičí se ve vzpřímeném držení těla, což je důležité pro rovnoměrné zatížení plotének. Je to dynamické cvičení – střídá se kontrakce a relaxace, to je podstatné pro prokrvení svalů a vyplavení laktátů ze svalů. Střídají se tam flekční a extenční pohyby, což třeba u jízdy na kole nebo rotopedu není možné. Aktivujeme šikmé břišní svaly, dochází k zúžení pasu a jsme přitom vzpřímení. Když někdo dělá sedy-lehy, rozšiřuje si pas, zvětšuje si tlak na přední pól plotének, opět tam chybí extenze paže a přetěžuje si krční svaly, které už tak lidé mají hodně přetížené. SM systém mohu doporučit tomu, kdo si chce zregenerovat nebo léčit páteř a celý pohybový aparát a samozřejmě spálit nějaké kalorie. Zabijí se tak dvě mouchy jednou ranou.Cvičí SM systém i vaše rodina a vy sama doma?Já cvičím, protože mám náročnou fyzickou práci a navíc jsem v dětství hrála šest let na housle – což představovalo asymetrické držení těla – a v patnácti mi lékař zjistil skoliózu. Už si nedovedu představit svou práci bez cvičení SM. Dává mě do kupy. Moje dcera provozuje závodně sportovní lezení, a protože každý vrcholový sport přetěžuje, cvičí SM každý den, aby se zregenerovala. Syn je po úraze, tak cvičí také. Jedině manžel odolává, ale zatím je bez problémů, uvidíme, jak v budoucnu.Jak těžké je v současné době samostatně podnikat? Co vás jako živnostníka trápí nejvíce?Člověk se musí hodně snažit, neboť konkurence přibývá, a když se člověk osamostatní, musí být trpělivý. Klientela se totiž tvoří několik let. Na druhé straně tím, že v životě lidí ubývá přirozeného pohybu a převažuje sedavý způsob života – na to zatím není páteř evolučně připravena – si myslím, že v tomto oboru bude stále práce dost i do budoucna. Mrzí mě hlavně to, že často chodím domů pozdě večer. Ne každý ke mně může přijít ráno a dopoledne, musím se přizpůsobit zákazníkům. Když jsem pracovala ve zdravotnickém zařízení na ambulanci jako fyzioterapeut, byla jsem doma v půl páté odpoledne. Ale s tím nic nenaděláte, to přináší samostatné podnikání.Jak jste se ke své práci vlastně dostala? A co byste poradila zájemcům, kteří by se chtěli pustit do podobného typu podnikání jako vy?Vždy jsem tíhla k péči o lidské tělo. Proto jsem šla po gymnáziu studovat medicínu, ale po čase jsem ze studií odešla a vystudovala střední školu, zdravotní obor fyzioterapie. Lákaly mne i alternativní metody, a tak jsem začala reflexní terapií a pak přibývaly i další kurzy různých druhů masáží. A co bych poradila případným zájemcům o podobnou práci? Základem je něco umět, tím myslím nabídnout více služeb než třeba jen jednu masáž. Nebát se konkurence, nabírat postupně zkušenosti a mít trpělivost. Já měla to štěstí, že mne ze začátku finančně podporoval manžel. Každopádně zahájení podnikání je potřeba uvážit a naplánovat.Všimla jsem si, že zákazníci po vás žádají i lymfodrenáž. Někteří odborníci však tvrdí, že lymfodrenáž je komerční nesmysl. Slyšela jsem od lékaře názor, že lymfu nikdy nikdo neviděl, proto zkrátka neexistuje. Co vy na to?Lymfodrenáž rozhodně není nesmysl. Pamatuji si ještě z pitev na medicíně na hrudní mízovod, který sbírá lymfu z celého těla. Jinak průběh lymfatického systému se dá znázornit lymfoscintigrafií. Také si vzpomínám na zkušenou lymfoterapeutku Hanku Váchovou, u které jsem se učila manuální lymfodrenáž. Ta se setkává i s těžkými případy lymfatických otoků, například s elefantiázou – sloní nemocí. Vyprávěla nám, že když jsou otoky dlouho přehlíženy a zanedbávány, lymfa si hledá cestu ven i rankami v kůži a pod tyto pacienty musela dávat hadry, jak z nich lymfa tekla. Viděli jsme spoustu fotek těžkých otoků před masáží a po ní. Ale takové případy se do masážních salónů vůbec nedostanou. Jinak lymfa je i výplní obyčejného puchýře. U člověka bez zjevných otoků lymfodrenáž vždy rozpohybuje tok lymfy, pomáhá detoxikovat organismus, neboť lymfa obsahuje i odpadní látky metabolismu. Ale klient to nemusí výrazně zaznamenat. Někdo chodí více močit nebo ho trochu rozbolí hlava. Nebo je jen ospalejší či naopak aktivnější. Nebo jsou mu kalhoty volnější. Ale ty masérské tahy jsou stejné jak u sloní nohy, tak u bezotokových klientů.Na závěr obligátní otázka. Jaká jsou vaše současná největší životní přání a sny?Vzhledem k současné ekonomické krizi a zastrašování, že nebude na důchody, si přeji být co nejdéle zdravá, abych svoji práci mohla dělat co nejdéle. Nedovedu si totiž představit práci někde v kanceláři sedět u počítače. Znám spoustu kolegů, kteří museli opustit tuto práci ze zdravotních důvodů. Mým tajným snem je, aby mi v práci v budoucnu trochu pomohla má dcerka (je jí čtrnáct), která k tomuto oboru trochu inklinuje, samozřejmě pokud ji to bude bavit. Abych v práci nemusela být od rána do večera a měla více času pro sebe a na koníčky, třeba více sportovat, cestovat… Ale to si přeje snad skoro každý.VIZITKAEva Peltrámová svoji praxi zahájila vystudováním střední zdravotní školy, oboru rehabilitační pracovník. Zhruba patnáct let se zabývá fyzioterapeutickými cvičeními pro odstranění potíží páteře a kloubů pohybového ústrojí. Během praxe prošla řadou různých vzdělávacích seminářů a kurzů.Škola reflexní terapie u manželů PatakyovýchManuální lymfodrenáž u Dexter AcademyLymfodrenáž nohou u MasérničkaSM systém – Úvodní, Pro pokročilé – u MUDr. Richarda SmíškaSM systém – Manuální techniky – u MUDr. Richarda SmíškaSM systém – Korekce skoliotického držení – u MUDr. Richarda SmíškaSM systém – Poruchy urogenitálního systému – u MUDr. Richarda SmíškaSM systém – Lektor cvičení SM systému – vede kurzy 1–2, Rehacentrum SmíšekMěkké a mobilizační techniky – Škola Buďfit

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Sex Vztahy na dotaz rodina

Muži versus ženy

access_time21.leden 2020personRadka Eliášková

Muži versus ženy Ironická poznámka klasika, že muž a žena si nikdy nemohou porozumět, protože každý chce něco jiného - muž ženu a žena muže - vychází nejen z nepopiratelných anatomických rozdílů. My totiž také jinak hodnotíme, jinak cítíme, jinak se rozhodujeme a stejné situace prožíváme jinak.Statisticky se potvrdilo, že ženy lépe vidí za šera, mají citlivější hmat, v průměru lépe slyší, lépe popisují emoce objevující se při rozhovoru a hlouběji se dokáží vcítit do nitra druhých lidí. Muži se naopak lépe orientují v prostoru a vnímají vztahy mezi čísly, zatímco schopnost vnímat vztahy mezi slovy je prokazatelně kvalitnější u žen. „Muži mohou snížit tělesnou hmotnost zvýšením fyzické aktivity. Ženy musí kromě cvičení omezit přísun kalorií,“ říká zpráva o výsledcích výzkumu v nemocnici Lenox Hill v New Yorku. Takže zatímco tvůj partner přebytečná kila lehce vyběhá, ty musíš držet dietu. Nedokáže ale dělat víc věcí najednou jako ty. Jeho mozek je stvořen pro akci, tvůj pro mluvení. Je aktivnější, snadněji se naštve a pak jde pryč, aby vychladl.Traduje se, že muž se dokáže lépe prosadit, vést a řídit, zatímco žena by měla mít větší sklon podvolit se a nechat se ovládat. Proto je devět z deseti vrcholových pracovních míst obsazeno muži. Když si malé děti hrají, tak chlapci ženou stavby do výšek a milují pohyblivé hračky všeho druhu. Dávají přednost srážkám a katastrofám, rádi používají špičaté objekty, jsou agresivnější, netrpělivější a soutěživější. Dívenky naopak budují prostory ohrazené proti nebezpečí, dovedně kouzlí interiéry zalidněné postavičkami. Dávají přednost horizontálnímu uspořádání.Na mužích obdivujeme především rozhodnost, cílevědomost, aktivitu, odvahu, akceschopnost, originalitu nápadů, schopnost vyniknout mezi ostatními, schopnost vydělat peníze, spolehlivost, soutěživost, samostatnost, schopnost poradit si s problémy, které život přináší, ochotu riskovat, velkorysost. Imponují nám činy ne slova. A vědomí, že se o ně můžeme přít, že se nám s nimi nemůže nic zlého stát. Co mají rádi muži? „Muž v lásce nehledá ženu, která by s ním soupeřila. Hledá ženu, která ho doplní,“ tvrdí psycholog Bill Moir. „Partnera, milenku. Je pro něj bytostí, kterou nemůže nikdy zcela pochopit, ovládnout nebo vlastnit.“ Chceš-li se dozvědět více: Proč muži nežehlí (Grada), Číše a meč, agrese a láska (Lidové noviny), Život a jak v něm zůstat naživu (Portál), Rodina a jak v ní zůstat naživu (Portál), Muži jsou z Marsu, ženy z Venuše (Práh), Psychologie vrstev duševního dění osobnosti (Doplněk).

folder_openPřiřazené štítky

Muži nejsou předurčeni k monogamii

access_time23.leden 2020personRadka Eliášková

Muž a monogamie - jsou to pojmy, které jsou slučitelné, nebo jde jen o naivní iluzi žen, která jim dříve či později bude vyvracená? Pojďme si říci více… Naše kultura považuje monogamii za zcela přirozenou. Jenže co když je to jen vštípená společenská nutnost? MonogamieV západní civilizace je polygamie a bigamie zakázána v manželství. Je trestná. Ovšem polygamie ve vztazích, tj. nevěry, trestné nejsou. Naopak, jsou velmi oblíbené. Zdá se, že čím dál oblíbenější. Který pár spolu prožije celý život, aniž by jeden druhého nepodvedl? Je to smutné, ale takových párů ubývá a současně se vynořuje otázka, zda je monogamie přirozená. Jak něco, od čeho se čím dál více párů odchyluje, může být v pořádku? A tak se zrodil názor, že především u mužů vyžadovat monogamii je proti přírodě. J to pravda či jen zoufalý pokus obhájit mužskou nevěru?Muži a nevěraDodnes jsou s nevěrou spojováni více muži než ženy. Jsou muži častěji nevěrní? To je nesprávně položená otázka. Spíše je nutné se dívat na to, jak na nevěru pohlíží společnost a jaké nevěry se každé pohlaví dopouštějí. Mužská a ženská nevěra se totiž mnohdy ve své podstatě odlišuje.Je prokázáno, že muž je schopen podvést, i když svou partnerku bezmezně miluje. Často je to vysvětlováno tím, že muži zkrátka v téhle oblasti jednají pudově a lásku a sex od sebe důrazně oddělují.A co ženy? Ty přece také podvádí muže. Ano, ale u většiny žen je nevěra jiná než u mužů. Ty mnohem častěji k nevěře vztahují city, do nového partnera se zamilovávají a jsou ochotni se vrhat do nových vztahů a ty původní opouštět.A jak se na monogamii (polygamie) dívá společnost? Nevěra se stává součástí běžného života a tolerance společnosti k ní neustále stoupá. Je nutné ukončovat vztah kvůli nevěře? Většina lidí odpoví, že pokud vztah do této doby fungoval, měl by být zachráněn. Pravdou zůstává, že na mužskou nevěru se společnost dívá lépe než na ženskou nevěru. Více ji akceptuje.Proč? Vysvětlení je jednoduché. Stále se vychází z toho, že žena je citovou oporou rodiny a když odchází za jiným mužem, zanedbává ji a rodina tím mnohem více strádá, než když muž odchází za milenkou.Také od počátku věků je nevěra u žen horší v tom, že hrozí neplánované otěhotnění a co když nebude vědět matka, kdo je otec dítěte? To bylo, je a snad i bude z morálního hlediska nepřípustné.Asi proto se dodnes na muže záletníka často společnost dívá jako na kasanovu, o kterého zkrátka mají ženy zájem, ale pokud je žena častěji nevěrná, je považovaná za...jak to říci...za lehkou ženu.Je třeba se smířit s tím, že mužská nevěra bude vždy společností více akceptovatelná než ženská nevěra. A jak je to s pudem, který žene muže k nevěře? Je možné, že tomu tak skutečně je, i když to nás asi neuklidní, když svého milého najdete s jinou v posteli. Co s tím uděláte, už záleží jen na vás...

folder_openPřiřazené štítky

Manželství

access_time08.únor 2020personRadka Eliášková

Když dvojice vstupuje do manželství, vstupuje do poněkud dobrodružné instituce. Zpravidla se pouští do něčeho, o čem nic neví. O tom svědčí nemalé množství rozvodů, manželských problémů ale i lidí, kteří radši svazek manželský ani neuzavírají. Ve skutečnosti se dá říct, že manželství a rodina jsou stavebními prvky celé společnosti, takže má svou hodnotu o nich něco vědět.  Manželství je v podstatě předsevzetí obou partnerů žít společný život. Ale aby bylo manželství úspěšné, musí toto předsevzetí na obou stranách trvat. Stejně jako vyhasne oheň, který neudržujeme, vyhasne i manželství, které přestáváme tvořit. CO MŮŽE STÁT ZA ROZVODY A PROBLÉMY V MANŽELSTVÍ? - TvořeníNení to o tom, že by byli lidé zlí a proto nedodržovali manželské sliby. Často je důvodem, že partneři předpokládají, že manželství bude fungovat jaksi automaticky. V době zamilovanosti dělají oba partneři všechno možné pro to, aby svého partnera získali a aby si ho udrželi. V okamžiku, kdy uzavřou svazek manželský, se jejich aktivity vytrácí, protože tak nějak předpokládají, že teď už je „hotovo“ nebo „mají své jisté“, nebo prostě jen dosáhli svého cíle a nedali si další. Někdy už tvoří jen jeden z partnerů a to nestačí. Po uzavření manželství je dalším cílem na cestě jeho tvoření. Patří sem společné aktivity, společné sny, zájem a péče o partnera a další. Takže základem udržení manželství je uvědomit si, že je to něco, co je potřeba tvořit, na čem musíme neustále pracovat. Být manželem neznamená jen mít místo, kam si přijdu odpočinout po práci a kde mám navařeno, napečeno a uklizeno. Být manželkou neznamená jen být zabezpečená, mít děti a domácnost, o kterou se mám starat. Manžel a manželka jsou role. Manželství je nejen o vzájemné lásce, ale také o vzájemné podpoře, plnění snů a cílů, společném tvoření domova a budoucnosti. Kdysi mi jedna kamarádka řekla: „Pokud nemáš za cíl o někoho pečovat, nevdávej se.“ Je na tom hodně pravdy a platí to jak pro ženu, tak pro muže. A role manželky a manžela nejsou totéž jako role matky a otce. Když přijdou děti, stále zůstáváme manželem nebo manželkou, jen si přibíráme další roli otce nebo matky.  - KomunikaceDalší důležitou oblastí, která by měla být v pořádku, aby manželství vydrželo, je komunikace. Fungující komunikace v manželství neznamená jen schopnost jeden druhému naslouchat, nebo schopnost partnerovi cokoli říct. Základem dobré komunikace v manželství je také podobná komunikační prodleva. Co to komunikační prodleva je? Je to čas, který uplyne od chvíle, kdy partnerovi položíte nějakou otázku, do chvíle než vám odpoví. Nebo čas, který uplyne od chvíle, kdy mu něco řeknete, do chvíle, kdy on na to zareaguje. Ideálně by měla být komunikační prodleva obou partnerů podobná. Když má jeden z partnerů komunikační prodlevu příliš dlouhou oproti druhému, oba tím trpí. To samé platí o rychlosti obecně. Když je jeden z partnerů při zvládání každodenního života a práce rychlý a druhý pomalý, oba ve vztahu trpí. Ale nejde jen o to. Komunikace je záležitost takzvaně dvoucestná. To znamená, že dobrá komunikace v manželství je komunikace, kdy jde o vzájemnou výměnu myšlenek, skutečnou debatu. Nejde jen o to, že jeden mluví a druhý poslouchá. Oba partneři by měli mít možnost mluvit a oba schopnost naslouchat. - ŽárlivostS komunikací v manželství souvisí také žárlivost. Žárlivost v podstatě znamená, že ten žárlivý partner omezuje komunikaci druhého partnera s okolím. Žárlivost nemusí být žádným způsobem podložená, může vycházet jen z vlastní nejistoty žárlivého partnera, který se obává, že jeho partner komunikuje skrytě s dalšími osobami, o kterých on nic neví, a snaží se takové věci zjistit nebo jim zabránit. Takže žárlivý partner se potom snaží bránit svému partnerovi v komunikaci a to samozřejmě vede k rozepřím a hádkám a snadno to může celý vztah „zabít“. - Když do vztahu zasahuje třetí osobaTaké vám může manželství ničit třetí osoba. Tchýně se nestaly předmětem mnoha vtipů tak úplně náhodou. Je pravda, že je velké množství tchýní, které jsou naprosto skvělé a úžasné. Ale existuje určité procento tchýní, které na svém synovi nebo dceři natolik lpí, že do jejich manželství neustále vnáší něco, co tam nepatří. Ale do manželství nemusí takovým způsobem zasahovat jen tchýně. Mohou to být i kamarádi, kamarádky, kolegové. Může to být pomlouvání a snižování partnera, jako „neumí vařit“, „neumí se pořádně postarat o domácnost“, „vždyť tě pořádně neuživí“, „věčně není doma a ty vlastně ani nevíš, kde je“. Takové věci samozřejmě vnáší mezi partnery určité pochybnosti, nahlodávají vzájemnou důvěru. Nebo může tchýně (všem dobrým tchýním se omlouvám) příliš zasahovat do manželského života samotného třeba tím, že do všeho mluví, musí pořád být nablízku, nenechá partnery téměř o samotě. To samozřejmě soužití partnerů narušuje. I taková věc se mezi partnery dá vyřešit jednoduše komunikací. Je třeba, aby si především oni sami vzájemně řekli, co se děje, co si myslí, případně co tchýně nebo nějaká třetí osoba říká. Potom mohou společně promluvit i s tou osobou a mohou celou situaci zvládnout. Problém nabývá velkých rozměrů ve chvíli, kdy se partner postaví na stranu své matky (nebo otce) místo toho, aby stál za svým partnerem. Dokonce i v situaci, kdy by měli rodiče v něčem pravdu a on by to vnímal podobně, když tchýně nebo tchán mluví proti jeho partnerovi, může být manželství osudným, postavit se na jejich stranu. Existuje něco, čemu se říká zodpovědnost a existuje také zodpovědnost za manželství. Převzít zodpovědnost za své manželství znamená kromě jiného „nedovolit nikomu a ničemu jinému, aby to vstoupilo mezi mě a mého partnera“. Příkladem může být situace, kdy je u vás matka na návštěvě, váš manžel přijde večer pozdě z práce a vaše matka spustí: „Myslím, že bys měl chodit domů dřív a nenechávat ji tady po večerech samotnou.“ I kdybyste to cítila stejně, je třeba tu komunikaci zastavit a minimálně matce vysvětlit, že to je mezi vámi a vy si to vyřídíte spolu. Ještě lepší by bylo se svého partnera v takové chvíli zastat. Ale v každém případě, pokud potřebujete s manželem vyřešit, že chodí domů pozdě a vadí vám to, vyřešte to s ním a jen s ním. To platí pro jakékoli podobné situace. - Nevěra a jiné „prohřešky“Hodně lidí se řídí pravidlem „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Je to naprosto pochopitelné. Není to jen z obavy, že se na nás partner naštve, ale i z obavy, že mu tím, že mu o své nevěře nebo jiném „prohřešku“ řekneme, ublížíme. Obvykle se také partner, který se nevěry dopustil, obává, že ho partner opustí, jakmile se to dozví. Tyto obavy mohou být i opodstatněné. Já vím, že je to těžké, ale obvykle svým klientům na rovinu říkám, že o tom měli uvažovat předtím, než do té postele vlezli. Tvrdé? Ano. Ale základem každého manželství je upřímnost a to, že je mezi partnery „čisto“. Každá zamlčená nevěra, každý prohřešek vůči partnerovi, který vás trápí, mezi partnery ve skutečnosti staví zeď nebo lépe řečeno hloubí propast. Proč tomu tak je? Nevěra může vzniknout náhodně pod vlivem alkoholu – prostě takový „úlet“, nebo může být důsledkem neřešených problémů, které ve vztahu již existují. V obou případech ale její zamlčení způsobí, že ten partner, který se jí dopustil, se ze vztahu stáhne. Jednoduše proto, že nechce ubližovat. Je to přirozený instinkt, protože nechceme tomu druhému ubližovat. A kromě toho si potřebuje svůj skutek zdůvodnit a to vede k tomu, že na svém partnerovi začne hledat chyby. Prostě, když jsem byla manželovi nevěrná, potřebuji k tomu „důvod“ a i kdyby žádný ve skutečnosti nebyl, tak si začnu říkat věci jako „on mě zanedbává“, „nedává mi dost peněz“, „už ho vůbec nezajímám“ a podobně. I kdyby ty důvody skutečně existovaly, nevěra je jen prohloubí, protože místo snahy ty věci řešit je potřebujeme vidět ještě víc, protože pak máme pravdu a měli jsme na tu nevěru naprosté právo. I když v manželství zůstaneme, bude tam pořád malá „propast“ a „Pandořina skříňka“. A té „Pandořiny skříňky“ se náš partner může kdykoli nechtě dotknout.Vezměme si příklad: manžel byl manželce nevěrný se svou novou sekretářkou. Manželka se nevině zeptá: „A jaká je ta tvá nová sekretářka?“ Manžel samozřejmě těžko zareaguje na takovou otázku v klidu, protože okamžitě nabude dojmu, že manželka možná něco ví. Takže jeho reakce bude typu: „Co tě to zajímá? Odkdy tě zajímá moje sekretářka?“ a podobně. To zase nechápe manželka. Takže pokud k nevěře došlo a skutečně chcete dát manželství do pořádku, jediná cesta je čestně komunikovat. Pokud manželství stálo na dobrých základech a není ještě na pokraji propasti, dá se taková situace zvládnout. Samozřejmě ideální je takové věci vůbec nedělat. - Dá se nevěře předejít? Určitě pro to můžeme hodně udělat. Základem je trvalé tvoření vztahu. Dále je to zájem o partnera. Pokud se totiž o partnera zajímáme, pak vidíme včas, že možná není vše optimální, že na straně partnera třeba existuje nějaká nespokojenost a můžeme ji zvládnout ještě předtím, než to skončí nevěrou. Ale zájem o partnera u něj zároveň vytváří dobrý pocit, cítí se stále žádaný a tudíž ani nemá tendenci hledat někde jinde. A samozřejmě upřímná, otevřená komunikace. Ta dává vztahu skutečnou sílu, protože buduje důvěru, vzájemné porozumění a posiluje vzájemnou lásku.  

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Zaujalo nás na dotaz rodina

Tetování v kulturách – Polynésie a Nový Zéland

access_time18.leden 2020personRadka Eliášková

Není asi známější kultury v oblasti tetování, než kultura Polynésie a Nového Zélandu, jejíž slovo tatau dalo za vznik slovu tattoo a to našemu slovu tetování. Toto slovo objevili evropští námořníci a z jihu ho přivezli k nám. Tak začala ona slavná éra ještě slavnější kultury, o kterou jste si hojně psali v e-mailech. Tedy, naše loď do Polynésie dnes vypluje a plavba to bude velice dlouhá. Zabere nám celých čtrnáct dní, protože se touto kulturou budeme zabývat dva pondělky po sobě. Na jednu plavbu ve formě jednoho článku by toho bylo moc, zkrátit to a ubrat vám některé informace, na to nemám srdce a ani si to netroufnu.Tedy v tomto článku se podíváme na historii tetování z Polynésie a Nového Zélandu, v dalším pak na význam jejich tetování, na nástroje, rituály a na současný stav. Loď na ostrov Samoa a další ostrovy právě vyplouvá, kdo se nebojí, má možnost plout s námi, bude to velice naučné, zajímavé a překvapivé.Polynéské tetování, tak jak vypadalo původně, před zásahem Evropanů, patřilo k nejnáročnějším, ale také na motivy k nejbohatším bodyartovým stylům zdobení na celém starém světě. Není divu, že jeho odkaz stále žije a tetování v tomto stylu je i v moderním světě žádané a jen tak neupadne do zapomnění. Jeho vývoj se datuje na staletí, složité geometrické motivy jsou jako kronika, vypráví příběh a každá značka má své místo. Tetování byl běh na dlouhou trať a často se během života několikrát obnovovalo a doplňovalo, než pokrylo celé tělo a zaznamenalo celý život. Nejranější rozvoj tetování sledujeme na ostrovech Tonga a Samoa, proto se také někdy polynéskému tetování říká tetování Samoa, právě podle tohoto ostrova. K samotnému vzniku tetování na ostrově Samoa se váže legenda, která říká, že tetování na tento ostrov přinesly dvě tetované sestry, které připlavaly z Fidži a které vzniklo tak, že sestry během plavání zpívaly památné tetovací písně a začaly na ostrově provozovat své řemeslo. Avšak udělaly ve svém textu chybu a místo tetujme ženy, zpívaly, tetujme muže. Původně totiž byla tradice zcela opačná než dnes a velkoplošné tetování se týkalo výhradně žen. Ovšem legend se vypráví více. Údajně prý možná také vzešlo z malování na kůži, když domorodci přišli na to, že obnovování na každý další rituál je náročné a naučili se barvu vpichovat do kůže, aby se nedala smýt. Mezi tetováním na ostrovech Tonga a Samoa byl velký rozdíl, zatímco Samoa se s tím nepárala a muži se tetovali komplet, na ostrově Tonga pouze od pasu ke kolenům a to pouze bojovníci. Nový Zéland se pak lišil úplně, jak formou linií, tak místy. Vždy šlo ale o geometrické tvary. Tato tetování domorodců se proslavila v Evropě díky mořeplavcům a námořníkům a obrázky tetovaných Markézanů a jiných Polynésanů se staly vývozním artefaktem a v Evropě se tyto kresby či malby prodávaly jako hodnotný suvenýr. Proto i dnes najdeme na mnoha zámcích v Evropě suvenýry z Polynésie a malované obrazy tamních, geometricky potetovaných obyvatel. Kolem roku 1800 zažívala Polynésie obrovskou éru misí a objevitelských cest z Evropy.                          Tatérem v Polynésii nemohl být každý, tuto činnost mohli totiž vykonávat pouze kněží, protože tetováž byla výhradně duchovní a rituální záležitostí. Při práci se musela dodržovat předem daná pravidla a dodržování bylo přísně střeženo, kněží také musel absolvovat dlouhé učení. Tetování mělo na ostrovech Tonga a Samoa hluboký magický význam, kulturní, společenský a někdy náboženský charakter. Jak tetování probíhalo, jaké se používaly nástroje a slova textů, které se zpívaly, si přiblížíme v druhém díle o tetování Polynésie. To se podíváme také na motivy a přesné názvy této tématiky. Nyní zpátky do historie. Postavení tatéra bylo dědičné, nešlo tedy získat jinak, než z rodinné větve a pak teprve projít učením. Kněží, který měl umožněno tetovat, byl silně privilegovaná a uznávaná osoba. Tradiční tetování probíhalo skupinově, tetovalo se několik, nejčastěji 6 – 8 mladíků, protože celou tetováž provázel náročný rituál a sborové zpěvy. Celého obřadu tetování se vždy účastnila celá rodina a příbuzenstvo, včetně nejvyšších členů kmene. První tetování mělo charakter přijímání, mladý muž se přijímal mezi dospělé muže a válečníky. Každá další tetování pak byla jakýsi zápis do kroniky jeho života. Toto tetování je totiž známé tím, že funguje jako rodinná kronika a na tělo se tetují znaky, které ukazují, co člověk v životě prožil. Celé tetování je pak jakýmsi bohatstvím daného muže a jeho rodinným dědictvím. Vždy se začínalo tetovat v pase, pokračovalo se dolů přes stehna a na kolena. U žen se pak jednalo o série jemných květinových vzorů na trup a ruce, ovšem ženské tetováži postupně nebyla přikládána důležitost a toto tetování ztratilo i duchovní a rituální charakter.                        Pokud bychom měli mapovat historii, je velice obtížná, jelikož se míchají vlivy z ostrovů Samoa, Tonga a z Markéz, kde se kolem roku 200 usadily kolonie z okolních ostrovů, stejně jako kolonisté ze Samoi. Historie na Novém Zélandu se pak vyvíjela samostatnou větví. K té se ještě dostaneme. Právě na Markézách se v průběhu více než tisíce let zformovala ona známá kultura, jejíž odkazy my známe. Takže nikoliv Samoa, tam to pouze začalo, ale Markézy jsou tím místem, kde vzniklo geometrické tribalové tetování v podobě, v jaké ho známe. Právě tetování z Markéz patří k nejsložitějším na celém světě, protože když uděláte chybu v geometrických znacích, může celé tetování ztratit význam, nebo může dojít k jeho pozměnění. Každý z ostrovů má trochu odlišnou symboliku, proto je celkově polynéské tetování složité a přichází z různých zdrojů a často se výklady motivů mohou lišit, jde o to, z jaké ono tetování pochází větve. Tradiční tetování pe´a, které vznikalo při rituálu marai, je však tak rozsáhlé a složité, že i kdyby bylo z jedné větve, nic by to na jeho náročnosti neměnilo.  My za seznámení se s Polynésií a jejím tetováním vděčíme zejména objevitelům, ale mám – li jmenovat, uvedu Sira Josepha Bankse, to byl přírodovědec, který vyslovil otázku, proč se Polynésané tetují? Nad touto otázkou si lámal hlavu a bádal, až se vypravil sám za domorodci, aby vyslovil důvody. S kapitánem Cookem vyrazil roku 1769 na plavbu na Tahiti a zkoumal tetování tam, stejné důvody předpokládal u všech domorodých kmenů. Vyslovil myšlenku, že mu není jasné, proč podstupovat tolik bolesti, že ani jeden z indiánů nedokázal mu důvod udat a že jediné rozumné vysvětlení jest snad magie, pověrčivost a duchovní moc, jinak jakýkoliv jiný důvod byl by prý absurdní. To by se pan Banks dnes asi divil, jaké důvody by mu lidé řekli dnes. Ačkoliv jejich bolest a dnešní bolest, to se nedá srovnávat.  Důležité je, že se členové Cookovy posádky nechali jako jedni z prvních Evropanů tetovat a tento zvyk přenesli do Británie, kde se okamžitě tetování stalo kultem v námořnictvu. Za tetování však museli Evropané platit, posléze za něj platili i místní. Cena se pohybovala kolem 500 až 700 jemných rohoží! A pak že dnes je tetování drahé. Námořníci se pak u domorodců učili tetovat a díky nim dnes známe tribal v lineární i geometrické podobě. Takže už víte, odkud vítr vane. Avšak toto přátelství nebylo, jak se posléze ukazuje, nic dobrého. Naší kulturu to sice obohatilo, ale kultura Polynésanů velice utrpěla, jelikož v roce 1817 tamní císař vlivem misí z Evropy konvertoval ke křesťanství, začal stavět kaple a domorodce nutil k víře v Boha, pohanské zvyky se snažil zakázat a tetování zakázal úplně. O tom, jak to dopadlo a jak velké škody Evropané napáchali, vám budu povídat v příštím díle o této kultuře.                     Bylo by nemožné brát historii Polynésie a tetování takto obecně, proto se teď povídáme na jednotlivé ostrovy, aby v tom byl tedy pořádek. Jako první připlujeme na ostrov Samoa, jak už víte, tam to celé začalo. A domorodci se tam vesele rituálně tetovali až do roku 1787, to se totiž na ostrově Samoa objevila francouzská objevitelská mise. Do té doby se zde tradiční tetováž pe´a tetovala ve starém duchu, jako iniciační rituál a posléze jako rodinný a magický rituál. Francie okamžitě poslala domů zprávy o tom, že místní lidé jsou tak omalováni, že i nazí vypadají jako oblečení. Další misionáři si tedy daly za úkol tyto praktiky potlačit. Samozřejmě ruku v ruce s nasazením křesťanské víry. Avšak tamní lidé nechápali, že západní víra tetováž nechce a tak dál tetovali své chlapce jako součást přechodového rituálu a vstupu do dospělosti, protože mladík, co nebyl tetován, nemohl být považován za muže. Nemohl se oženit, mít děti, mluvit v přítomnosti dospělých a mohl dělat pouze podřadné práce, stejně podřadná byla i jeho role ve společnosti. Toto funguje v polynéské tradici ovšem dodnes, i v moderním světě se vykonává iniciační, tedy přechodový rituál a kdo jím neprojde, čeká ho to samé. Proto i dnes na ostrově Samoa potkáte muže v obleku, s aktovkou v ruce a tetovanou bradou. Dnes už je to ovšem dobrovolné a je to pouze v rodinách, které ctí tradice. Takže tamní obyvatelé sice chodili do kostela, ale stále dodržovali své tradice. Díky jim za to, že se nenechali zastrašit a že jim jejich kultura vydržela dodnes.Dále se podíváme na Markézy. Tento ostrov byl vlastně kolonií osadníků z celé Polynésie, takže zde se střetly vlivy, smíchaly se a vzniklo to, co známe dnes my jako geometrický drobno-ornamentální tribal. Zde se tradice formulovala nejsilněji a nejvíce progresivně. V polovině 18. století se ani Markézám nevyhnula návštěva z Evropy, badatelé, mořeplavci a obchodníci. Tak se čas od času stalo, že tam někdo z lidí z posádek zůstal, stejně jako Jean Baptiste Cabri a Edward Robats, kteří se natolik sžili s tamní kulturou, že když byli objeveni německou posádkou, byli kompletně potetováni. Ačkoliv uměli řeč, stali se tlumočníky a podle jejich vyprávění byla sepsána kniha o životě a zvycích na Markézách, kterou sepsal německý přírodovědec Heinrich von Langsdorff. Na Markézách se tetování rozrostlo na celé tělo včetně obličeje a do Evropy se začaly posílat barevné rytiny, které se ve velkém prodávaly v přístavech. Jedním z nejznámějších výtvarníků, který dělal kresby a rytiny, byl Tiletius von Tilenau, díky kterému dnes známe přesné kopie tattoo motivů. Tyto materiály jsou dnes velice cenné, protože tetování se s příchodem Evropanů velice změnilo a tyto rytiny mapují právě ono ryzí tetování před zásahem zvenčí. Tetování z Markéz se stalo v Evropě tak žádané, že se studovalo a antropologie jím byla naprosto unesená. Během dvacátého století, tedy zejména v první třetině, vzniklo několik knih, které popisují právě Markézy a jsou plné kreseb a fotografií. W. Handyová, které se v té době tetováním zabývala, dokonce sepsala knihu plnou rozhovorů s domorodci z Markéz a vytvořila tak obrovskou sociální studii. Pokud vám celou dobu název Markézy něco říká, je to ono místo, které popisuje román Bílá velryba, a domorodci z tohoto románu jsou právě tetovaní lidé z Markéz.Na závěr se podíváme do vod, ve kterých to znáte, na Maorské tetování. Původem maorského tetování je Nový Zéland a jedná se o takzvané moko, to jistě kdekdo z vás už slyšel. Názvy moko nebo ta moko jsou odkazem kultury, která se od zbytku polynéských stylů zásadně liší, je tu jeden obrovský rozdíl. Vzory se totiž původně vyřezávaly hluboko do kůže a vznikala tak tetování formou plastických jizev, tedy dnešní skarifikace. Takže mnohé překvapí, že to, co si dnes hojně tetujeme jako moko či odkaz z Nového Zélandu, byla původně skarifikace. Zatímco Polynésie se věnovala hojné geometrii, s ostrými hranami a přímou linkou, maorské tetování byla soustava linek a křivek, kterým dominovala spirála či oblouk. Je vám to povědomé? No ano, zde pramení oblíbený evropský tribal styl, složený z tlustých černých linek, vlnících se a proplétajících. Linie se opakovaly, stáčely a uplatňovaly se nejprve v dřevořezbě a umění, ve tkalcovských dílnách a pak i v tetováži. V obličeji se spirály doplňují listovím, které vypadá jako kapradina. Maorský tatér, zvaný tohunga-ta-moko, mohl dle svého uvážení zvolit jeden ze dvou základních motivů, první byla čára z barvy a pozadí tvořila kůže, druhý typ pak byl dělán tak, že pozadí bylo vybarveno a motiv z kůže vystoupil, tedy to bylo obráceně. Vzhledem k množství vlivů a kmenů a kultur bylo velice nutné dodržet motiv, přesné složení a linie, aby nedošlo ke změně významu a aby se jasně dalo poznat, z jaké oblasti tetovaný pochází. Vždy se totiž dělala jakási lokální specialita, podle které se oblastní kmeny poznaly, něco jako mají dnešní gangy v Americe svá poznávací tetování. Ovšem nejen lokalita, ale i každý kmen měl své motivy, stejně tak i každá rodina vlastnila svou sérii znaků a každý jedinec a člen rodiny pak měl svůj jedinečný znak, který byl známější než jeho jméno. Dokud se muži z maorských kmenů nenaučili psát, sloužila jim jejich značka jako podpis a podepisovali tak úřední listiny ještě v nedávné době. Tento symbol je majetkem, dědictvím a každá rodina má na svou soustavu symbolů monopol, nikdo jiný si to nesmí vytetovat. Tyto tradice se stále striktně dodržují, jelikož nejde jen o obrázek, ale o velmi důležitý informační údaj, něco jako rodokmen či rodný list a symbolika na těle vypovídá o původu. Původní maorské tetování zvýrazňovalo kontury těla a obličeje, proto například kopírují mimické pohyby tváří nebo na hýždích najdeme dvě velké spirály a z nich podélné motivy na stehna, jde o zvýraznění tvarů těla, které je považováno za dokonalý přírodní tvar. Lícní kosti měly zase nést tetování vyzdvihující vznešený tvar a kromě otroků jej měl každý muž. Nejvíce hrdý byl válečník na tetováž obličeje, ta je zejména ve formě brady zachovaná dodnes. V té době ovšem tato tetováž dodávala sílu v boji, čistou mysl a také měla působit jako erotické vnadidlo na ženy. Ženy totiž měly co závidět, protože jejich tetování nebylo zdaleka tak rozsáhlé a bohaté, protože mu nebyla přikládána důležitost, přece jen ženy nebyly válečnice. U žen se jako nejkrásnější tetování považovaly tetované rty, buď celé černou vybarvené, nebo černě pruhované, to byl sexuální symbol místní kultury. Další pak byla u žen brada či linie po čele a spirály na tváři. Každý vzor moko má své jméno a vznikaly také výkladové slovníky, které dodnes vlastní úřady na Novém Zélandu. Tetování obličeje totiž každý válečník uměl zpaměti nakreslit a používal ho jako podpis, dnes se však už používá jen jeden rodový symbol. Chtěli byste se také podepisovat tak, že byste museli překreslit své tetování? To by byly na poště a na úřadech fronty!Naše první plavba za historií je u konce, stručnou historii tohoto kousku světa znáte, ale to nejlepší nás teprve čeká. V druhém díle si vyjmenujeme náčiní, seznámíme se s ním, pojmenujeme si ho podle dávných jmen, seznámíme se s prastarými symboly a jejich významem a originálním jménem, od začátku do konce si popíšeme celý tattoo rituál včetně textů posvátných písní a nakonec se podíváme na to, co s originálním odkazem udělaly vpády evropských kolonizátorů a misionářů. Plavba číslo dvě přesně za týden.

folder_openPřiřazené štítky

Prostituce – řemeslo či kuplířství?

access_time23.leden 2020personRadka Eliášková

Každý z nás se živí jinak. Někdo tvrdí, že se potřebuje v práci realizovat a nezáleží mu tolik na tom, kolik za ni dostane zaplaceno, jiní si zase s utrpením „odsedí“ dvaadvacet osmihodinovek měsíčně, a i když je práce neuvěřitelně štve, zůstávají v ní proto, že se díky tučnému platu nemusí nijak omezovat. Existují však i práce, které Vám tolik času nezaberou, a i přesto se můžete těšit z více než nadprůměrných příjmů. Ano, řeč je např. o prostituci.Nejstarší řemeslo?Prostituce (z lat. Prostituere) znamená poskytování sexuálních služeb všeobecně, ať už se jedná o manuální stimulaci, orální sex, pohlavní styk nebo anální sex, a to za finanční či jiný revanš. Již dlouho se traduje, že prostituce je nejstarší řemeslo, což je mylné pojmenování, neb o řemeslo v pravém slova smyslu vůbec nejde, navíc není ani nejstarším způsobem obživy. Těžko lze datovat její vznik, zajímavým objevem je ale fakt, že ji nepraktikují pouze lidé, je známo, že v primitivním slova smyslu ji provozovali už někteří primáti. Podle etologů není neobvyklé, když opičí samička uloví něco k snědku a aby se vyhnula nutnosti dělit se o úlovek se samcem, nastaví mu genitálie. Ukojeni jsou tak oba – samici zbude celá porce a opičák je uspokojen sexuálně. Tuto formu „dávání se“ lze za prostituci označit opravdu jen s velkou dávkou nadsázky, dle vědců se však její prvopočátky dají řadit opravdu již před vznik člověka. Prostituce, která se alespoň rámcově blíží formám té současné, se objevovala ale už u prvních vyspělých civilizací, je známo, již v Babyloně se objevila její tzv. chrámová či posvátná forma. Odborníci se stále zabývají tím, proč vznikla; jako nejpravděpodobnější se  jeví teorie, že se jedná o pozůstatek z prvobytně pospolné společnosti, kdy žili všichni členové tlupy de facto jako jedna rodina, a to se vším, co k rodinnému životu patří.Jak se na ni dívají ve světě?Velmi odlišně. Stejně jako existují různá náboženství, přístupy k evoluci a dalším sporným otázkám, o prostituci, její funkci ve společnosti, legalizaci či zákazu se vedou neutuchající diskuze napříč zeměmi i národy. Nelze říci, že např. Západ by ji toleroval a Východ tabuizoval, přístupy se mění v jednotlivých oblastech i během historického vývoje. Např. na Sumatře prostitutkami opovrhovali, ty tedy musely své řemeslo provozovat tajně. V nedaleké Indii je zase prostituce de facto zakotvena již v proslulém eposu Mahábháráta „Kdo, požádán důvěrně toužící a zralou bytostí, nevejde k ní, přestává být ctnostným a moudrými je nazýván vrahem klíčící bytosti."Přístupy státu k prostituci:Prostituce ve vyspělých civilizacích bývá často pomyslným kuřím okem samospráv či celých vlád. Politici praktikují ve vztahu k ní tři přístupy:1) Reglementace – prostituce je podřízena dozoru státu, aktivity organizovaného zločinu v souvislosti s ní jsou tak výrazně omezeny a případně zprůhledněny.2) Abolice – stát se nezaměřuje na prostituci samotnou, ale spíše na její průvodní jevy, jakými jsou např. obchod se ženami či kuplířství; problém prostituce jako takové je však neřešen.3) Represe – prostituce je nelegální, za její provozování hrozí tresty; zda se problém vyřeší je ale otázka, protože prostitutky provozují většinou svou činnost ilegálně.Zlegalizovat či ne?Odpůrci, u nás např. z řad příslušníků KDU -  ČSL, tvrdí, že legalizace prostituce nic nevyřeší, ba naopak, že počet žen poskytujících služby může ještě vzrůst. Prostituce nebude mít nálepku nepřijatelné činnosti, tudíž i ženy, které se třeba nyní obávají postihů, by mohly toto „řemeslo“ začít provozovat. Dalším argumentem proti legalizaci je názor, že pokud bude stát od lehkých žen vybírat poplatky, stát se tak na daních bude obohacovat na neštěstí druhých, neb mnohé z prodávajících se žen – jak už bylo zmíněno výše – jsou k prostituci nuceny.Druhá strana – příznivci uzákonění – však tvrdí, že pokud v dlouhodobém horizontu chceme snížit počet prostitutek, neb o vymýcení nehovoří ani ti největší idealisti, je nutné ji legalizovat. A důvod? Dobrým příkladem tohoto přístupu je jedna z nejvyspělejších evropských zemí, Island. Vláda zde v roce 2007 obhájila - mnohými kritizovaný – krok tím, že ty /většinou se jedná o ženy, prostitutky, pokud prostituují muži, v téměř stech procent se týká o služby poskytované zase mužům/, které prostituci provozují, jsou k činnosti většinou donuceny. Pokud tedy bude legální, mohly by více spolupracovat s policií a dalšími orgány, čímž by se mohlo usnadnit a urychlit dopadení lidí v pozadí, které ženy k prostituci nutí. Zda se tento záměr v praxi projeví pozitivně, se ukáže ale až za několik let.Kuriozní případy legalizace V sousedním Německu dokonce zákonodárci došli tak daleko, že díky zrovnoprávnění prostituce a dalších erotických služeb s ostatními způsoby obživy, jsou např. ženy okolo padesátky, evidované na úřadu práce, nuceny vzít práci v sexuálním průmyslu, byť třeba coby sexuální  „dračice“ na telefonu. Co na tom, že se jedná o cudnou ženu, která celý život počestně obstarává svého muže a třicet let nalepovala v továrně plyšákům fousky a očička; nechce li přijít o sociální dávky, nabídku práce erotických služeb musí přijmout!V osmačtyřiceti milionové Jihoafrické republice (JAR) žije pět milionů HIV pozitivních, právě tato země si však jako vzor zvolila právě Německo a prostituci má v plánu také zlegalizovat, a to alespoň po dobu trvání fotbalového šampionátu, který se zde má konat v roce 2010. Nápad na její uzákonění přinesl paradoxně bývalý policejní prezident a šéf interpolu, který je nyní vyšetřován pro podezření z korupce. Zda se v JAR prostituce skutečně uzákoní, ale jasné není a zřejmě v dohledné době ani nebude, proti jsou totiž jednak náboženské skupiny, jednak opozice, která se bojí, že by mohla prostituce „zůstat“ legální i po skončení šampionátu. Perličkou je, že šéf  vládnoucího Afrického národního kongresu (AFC) a pravděpodobný příští prezident země Zuma, je takový bohém, že zcela veřejně prohlašuje, že měl nechráněný sex s ženou nakaženou virem HIV. Podle jeho slov byl ale akt bezpečný, neb se po něm osprchoval. Zda má smysl v této zemi legalizovat něco jiného než celkovou osvětu je otázka…Co u nás?Ač se i u nás o případné legalizaci prostituce vedou mnohé chladné i vášnivé debaty, které primární odpovědnost váží na místní samosprávu, stále je v našem právu tato činnost označována jako trestná. Kromě trestných činů kuplířství a Mezinárodní úmluvy o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a vykořisťování prostituce jiného, kterou je ČR vázána, existuje i ochrana dětí – část zákona o sociálně-právní ochraně dětí se zaměřuje právě na děti, které se nedobrovolně živí prostitucí. Praha sice připravuje zákon o regulaci prostituce, podle ministryně pro lidská práva Stehlíkové se ho však v nejbližší době rozhodně nedočkáme, proces schvalování dokumentu odhaduje na nejméně dva až tři roky.Prostituce jako taková je palčivé téma jak pro odpůrce legalizace, tak pro příznivce. Otázkou je, zda silné vazby, které si podsvětí u nás, ale i jinde ve světě, vytvořilo, dokáže něco jako právní úprava destruovat. Na to, zda se to podaří u nás, si musíme tedy ještě minimálně nějaký ten rok počkat. Můžeme jen doufat, že čeští zákonodárci nepůjdou po vzoru západních, např. právě těch německých. Co kdybychom v padesáti povinně musely poskytovat erotické služby?

folder_openPřiřazené štítky

Svatba v zahraničí

access_time18.únor 2020personRadka Eliášková

Svatba v zahraničí je pravděpodobně velkým snem každého z nás. Ale všichni si také dostatečně uvědomujeme, že se rozhodně nejedná o jednoduchou a navíc ani finančně nenáročnou záležitost. I tak ale stojí za zvážení, zda by svatba na vašem vysněném místě v zahraničí nestála zato.Svatbu v zahraničí je možné uzavřít jak právoplatně, tak i fiktivně – záleží na tom, co chcete vy. A v případě, že takovou svatbu opravdu chcete nebo dokonce plánujete, pak na plánování vlastními silami rozhodně rychle zapomeňte. Mohli byste na řadu věcí zapomenout a veškerá organizace svatby v zahraničí je opravdu velmi složitá. Proto se raději svěřte do rukou odborníků, kteří přesně vědí, jaké místo pro vás bude to nejlepší, jaký zajistit hotel, místo konání svatby, ale i svatební hostinu nebo přepravu hostů na svatbu.Pravdou je, že svatba v zahraničí je poměrně drahá záležitost, a pokud byste snad chtěli všechny hosty pozvat za vlastní peníze, pak to bude ještě dražší. Obecně je známo, že na svatbách v zahraničí se nachází jen opravdu blízká rodina a následně se zde zůstává ještě několik dní, aby si všichni společně užili krásnou dovolenou. Nejčastěji jsou totiž svatby pořádány u moře, přímo na pláži nebo jiném exotickém místě, které je jako stvořené pro romantické chvíle.

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Zdraví na dotaz rodina

Důsledné cvičení - klíč k úspěšnému hubnutí

access_time19.listopad 2019personMarián Kroužel

 Důsledné cvičení - klíč k úspěšnému hubnutíPokud cvičíte za účelem hubnutí, nejdůležitějším faktorem není cvičení které provádíte, nebo délka tréninku, nebo dokonce intenzita tréninku. To vše má vliv na to, kolik kalorií spálíte během tréninku, ale nejdůležitějším faktorem pro váš úspěch v hubnutí je důslednost tréninku. Všichni jsme slyšeli, že tajemství k dosažení udržitelného hubnutí a udržování zdravé tělesné hmotnosti je životní styl. A co přesně je životní styl? Životní styl je pojem užívaný k popisu toho, co děláme každodenně nejčastěji. To znamená to, co jíme nejčastěji a jak pravidelně jsme aktivní. Jinými slovy je to to, co jíme a děláme důsledně.Chcete-li pomoci cvičit častěji, tady jsou naše nejlepší tipy:1. Když začnete cvičit, začněte velmi pomalu, a postupně v průběhu týdnů a měsíců zvyšujte intenzitu tréninku, jeho délku a frekvenci. Nejhorší, co můžete udělat, je přehánět svůj výkon a cvičit příliš těžce, dlouho nebo příliš často.2. Zkuste cvičit každý den ve stejnou dobu. To vám pomůže navyknout si na cvičení a časově oraganizovat další denní povinnosti.3. Provádějte a střídejte různá cvičení. To vám pomůže zabránit nudě a podpoří celkovou kondici, zdraví a maximální výhody hubnutí. Ujistěte se, že cvičení zahrnuje jak kardiovaskulární cvičení (chůze, jogging, cyklistika, atd.), tak posilování svalů a strečink (vzpírání, jóga, pilates atd.).4. Najděte si pro cvičení kamaráda nebo dva. To vám také pomůže zabránit nudě a povzbudí vás cvičit, když nemáte chuť. Kolegové z práce, přátelé a rodina jsou nejlepší kamarádi na cvičení, ale pokud se snažíte najít někoho se společným cílem a zájmem o pravidelné cvičení, existuje spousta online skupin a fór o cvičení, kde můžete hledat někoho přátelského ke cvičení.5. Najděte si cvičení, které vás baví a to provádějte nejčastěji. Například, pokud máte nejraději chůzi, udělejte si z chůze cvičení, které provádějte nejvíce a doplnit si příležitostně chůzi jiným cvičením např. kolo nebo pilates).6. Dopřejte si, tu a tam, zacvičit na nějakém stroji nebo s novou cvičební výstrojí. Skvělým příkladem jsou monitory srdečního tepu (pulsmetry), nová kola, cvičební DVD, nebo i jen nový pár běžeckých bot. Je úžasné, jak věci jako tyto, mohou motivovat ke cvičení, i když je to zatím jen cestu ven z krize.7. Rozdělte si vaše tréniky podle ročních období. Například, když jsme uprostřed zimy a venku je mráz, není dobré začínat venku s joggingem. Lepší nápad by měl být přihlásit se třeba na lekce jógy nebo Pilates, dokud se venku trochu neoteplí. Pak můžete začít běhat.8. Zvažte možnost dostat odbornou pomoc v tom jak začít nebo jak nadále pokračovat. Osobní trenér vám pomůže naplánovat tréninky a ukáže vám, jak provádět širokou škálu cvičení, tak aby bylo vaše cvičení bezpečné, zajímavé a efektivní.Pokud cvičíte za účelem hubnutí, nejdůležitějším faktorem není cvičení které provádíte, nebo délka tréninku, nebo dokonce intenzita tréninku.To vše má vliv na to, kolik kalorií spálíte během tréninku, ale nejdůležitějším faktorem pro váš úspěch v hubnutí je důslednost tréninku.Doufáme, že vás tyto fakty přesvědčily a vyzkoušíte naše tipy, aby vám pomohly cvičit pravidelně a dosáhnout vašich cílů v hubnutí.Hodně štěstí při hubnutí a děkujeme za přečtění a za návštěvu.

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Žena, která ví na dotaz rodina

Co stihnout prožít, než se rozhodnete pro mimčo

access_time29.květen 2019personRedakce

Máte svobodu, život bez závazků, hypotéky, žárlivého manžela a kupy dětí. neproflákejte tento čas nic neděláním. Pusťte se do víru všední dní a proměňte je na zážitky.Mateřství je bezesporu krásná věc. Není nad ten pocit mít v postýlce svou malou podobiznu. Jenže pak už se jen těžko dohání to, co můžete udělat teď.Flirtujte a násobte šance na toho pravého tím, že si vyberete správně!Spokojíte se hned s prvním chlápkem, který vám život naservíruje? Zadržte! Někdy se sice i z první zkušenosti může vyklubat láska už na pořád, ale v praxi to chodí jinak. Vezměte si to asi takhle. Proč byste se měla na celý život spokojit s oříškovým nugátem, když nevíte, jak chutnají ty ostatní laskominy. Třeba vám dojde, že s přemíry nugátu vás bolí zuby a celkově se vám zajedl.  Nechceme ale nabádat k tomu, abyste muže ve své posteli střídala jako na běžícím pásu, spíše poukázat na to, že finální výběr a výběrové řízení vlastně může být zábava. Pokud jste teda aktuálně volná, (s)prostě si to užívejte!Cestování: Kdy jindy se vydat vstříc poznání, než právě teď, když vám doma nic nebrečí!Mlsně koukáte na fotky a tak ráda byste se vydala vstříc Brazílii, Mexiku, nebo snad Francouzské Polynésii? Tyto velkolepé cestovatelské přání se snáze plní, když máte svoji kariéru, fajn parťáka pro život a mnohem menší životní náklady. Ty se totiž, jakmile přijde rodina, zdvojnásobí. V případě, že máte na účte příslušnou sumu a nic si nepřejete víc, než se vyblejsknout a celkově prohřát kostru na bělostných pláží, neváhejte. Utracené peníze budou skvěle investovány a mimochodem –  ách ty zážitky!Zapracuje na kariéře!Pokud už dlouho stojíte na místě a láká vás povýšit, natáhněte se pro příležitosti a jděte si za svým. Jakmile dosáhnete svého, budete mít skvělý pocit ze sebe samé, ale navíc i několik tisíc k dobru. A s tímto startovným je pak  (nejen) celá mateřská mnohem lepší!

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci ShowBizz na dotaz rodina

Jennifer Lopez – hollywoodská hvězda pro nadaci Maribel

access_time07.prosinec 2019personMarián Kroužel

Krásná Jennifer Lopez, která má kořeny v Portoriku a vyrůstala v“drsném“ newyorském Bronxu, je v současné době jednou z nejzářivějších hvězd Hollywoodu. Proslavila se nejen jako herečka, ale také zpěvačka, navíc podniká také v kosmetickém průmyslu.  Jennifer Lopez využila toho, že lidé vědí, kdo je a snaží se, aby se nejnovější lékařské technologie dostaly k dětem po celém světě.„Drsňačka“ z Bronxu?Rodina Jennifer Lopez pochází z Portorika, ona sama se narodila už v USA, v New Yorku, v nechvalně  proslulé čtvrti Bronx. Její rodiče se však snažili, aby děti uchránili od tvrdého života ve čtvrti a poskytli jim co možná nejkvalitnější výchovu. Známá herečka a zpěvačka se narodila v červenci 1970. Jeniifer má ještě dva sourozence. Už od útlého dětství se věnovala tanci, později přidala i hodiny zpěvu. V sedmnácti pak začala navštěvovat taneční školu na Manhattanu. Zpočátku pracovala jako tanečnice a později získala i několik menších rolí v televizních seriálech.Zrodila se hvězdaOd malých rolí v seriálech vedla ještě dlouhá cesta k tomu, aby se z J.Lo. – jak si jednu dobu říkala, stala skutečná megastar a pro mnohé i sexsymbol.  Natočila celou řadu známých filmů – především romantických komedií – Svatby podle Mary, Krásná pokojská, Příšerná tchyně, Policajtka a mnohé další. Úspěšná je i její hudební kariéra, i přesto, že v poslední době dává přednost herectví. Natočila několik alb, která obsahují hlavně taneční songy s latinskoamerickými prvky. Zajímá se také o oblast módy a kosmetika. Vytvořila několik svých parfémů a navrhla také módní kolekce. Potrpí si hlavně na módu, která zdůrazňuje ženskost – není se co divit, v mnoha anketách je totiž obdivována za své oblé pozadí, které se tak trochu vymyká kostnatému hollywoodskému trendu. Pokud jde o její osobní život, tak podle svých slov žije šťastný rodinný život se svým manželem  - režisérem Marcem Anthonym (je to její druhý manžel) se kterým vychovává dvojčata – chlapce Maxe a dívku Emme, která se narodila v roce 2008. I tato kráska je však obětí bulvárních novinářů a tak se neustále spekuluje o všem možném v jejím životě.Megastar bojuje za dětiJennifer Lopez se rozhodla využít svého bezesporu velkého vlivu a pomoci dětem, které jsou nemocné, aby se k nim dostala lékařská pomoc. Vznikla proto nadace s názvem Maribel – která dostala jméno po sestře manžela J. Lopez, která zemřela jako dítě  kvůli mozkovému nádoru.  V čem tedy spočívá program Maribel Foundation? Nadace se snaží pozvednout povědomí o moderním telemedicínském programu, který v současné době probíhá v nemocnici v Los Angeles – jde o dětskou nemocnici. V čem projekt spočívá? Jde o využití pokročilých technologií, kdy je obraz přenášen pomocí internetu. Jde např. o diagnostické webkamery –tedy v podstatě lékař za laptopem. Díky těmto technologiím se moderní lékařské postupy mohou dostat k dětem po celém světě.  Pokud tedy vážně onemocní dítě v nějaké odlehlé části světa, nemusí to již znamenat  tragický konec, díky projektu telemedicíny se může dostat do rukou těm nejlepším lékařům v Los Angeleské nemocnici.Jedna nejslavnějších hollywoodských  krásek, která se proslavila jako herečka, zpěvačka i tanečnice , tak pomáhá zachraňovat životy dětí po celém světě.Pomocné zdroje:  http://zivotopis.osobnosti.cz/jennifer-lopez.php Vyhrajte dárkovou kazetu BIO kosmetiky od RYORU

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Děti & Rodina na dotaz rodina

Inhalace: Víte, kdy ji naordinovat dítěti?

access_time29.květen 2019personRedakce

Chřipka postihne přibližně 5 – 15 % populace. A z ní velkou část právě té dětské. Holt kapénky si vybírají ty nejslabší…Zvláště u „školkařů“ se zejména v zimním období vyskytují poměrně často a vám i prckovi nezbývá, než s nimi úporně bojovat. I samotná rýma je nepříjemná pro dospělé, natož pro dítě. Odsávání přináší pouze krátkodobou úlevu a dny s rýmou či kašlem se zdají nekonečné. O nocích ani nemluvě, když dítě leží, je to ještě horší. Zná to každý rodič, který už uprostřed noci zapínal hlučný vysavač, aby svému pokladu alespoň trochu ulevil od ucpaného nosíku odsávačkou. Inhalační léčba patří k  moderním směrům, která přináší efektivní a účinnou úlevu.Jak správně inhalovatChcete-li předcházet nemocem a dýchacím potížím, inhalujte jednou denně po dobu 10 – 15 minut. Je-li vaše dítě nachlazené nebo trpí opakovanými alergickými záchvaty, zvyšte frekvenci na dvě až tři inhalace denně. Prostřednictvím masky nebo náustku se do plic dostanou i ty nejmenší částečky užitečných minerálů, což při běžném „napařování “ nad hrncem s horkou vodou rozhodně nedocílíte. Aerosolová terapie umožňuje aplikaci léků přímo na potřebné místo dýchacího ústrojí. Na rozdíl od celkového podávání léků ústy, které ovlivňují celý organismus, umožňuje inhalace využití léčebného efektu jen v dýchacích cestách, tedy přesně tam, kde je to třeba. Pokud si však sami připravujete léčivo pro inhalaci, je velmi důležité, abyste dodržovali předepsané instrukce. Léčivo připravte dle předpisu či příbalového letáku.Na inhalaci je potřeba klidInhalátor nemusí být strašák. Seznamte s ním děti prostřednictvím videa.Proto odborníci doporučují inhalovat nejlépe před spaním. Dohlédněte na to, aby vaše dítě pohodlně a vzpřímeně sedělo. Pokud je dítě netrpělivé či neposedné, zkuste mu během inhalace najít nějakou zábavu, např. společně můžete koukat třeba na pohádku. Nasaďte dítěti masku, zapněte inhalátor a nechte ho, ať pomalu a zhluboka dýchá, dokud nespotřebuje všechno. Pravidelné inhalování slouží jako účinná léčba i prevence celé řady respiračních onemocnění. Používání inhalátoru při prvních příznacích nachlazení zabrání propuknutí onemocnění do těžšího stadia a tím sníží i riziko nezbytnosti nasazení antibiotik.Co, kdy a jak? 3 otázky, které vás u inhalace zajímajíInhalátor je praktická věc pro celou rodinu. Tady se můžete podívat, jak jde například nastavit rozprašovač.Vysoce efektivní je vdechování aerosolu léčivých minerálních vod, například Vincentky.  Ve kterých obdobích roku je vhodné inhalovat, to záleží na druhu vašich potíží, při kterých je možné zvýšit počet inhalací na dvě až tři denně.opakující se virózy, chřipky a infekce dýchacích cest: odborníci doporučují inhalovat od podzimu do jara, především v obdobích různých epidemiíalergie na roztoče či zvířata:potíže se obvykle zhoršují v topné sezoně, lze inhalovat i celoročněastma a jiné chronické plicní choroby:celoročněalergie na pyly či plísně:po celé období kvetení „vašeho“ alergenuInhalátor je praktický, snadno přenosný, tichý a ocení ho celá rodina. Zvlhčení dýchacích cest totiž prospěje každému z nás, obzvláště v topné sezóně.Žena ví: Děti při pohldu na zvláštní nástroj mohou být vyděšené a odmítnout spolupráci. Zkuste zakoupit nhalátor OMRON s přibaleným edukačním CD, které obsahuje animované video „Ahoj, já jsem inhalátor“. Video dětem pomůže seznámit se s inhalací a přijmout fakt, že inhalace nebolí.

folder_openPřiřazené štítky

Jak se rodí v Tanzánii aneb Těhotenství Šošonek a dalších odvážných žen

access_time25.říjen 2019personRedakce

Srovnávání způsobu porodu v Česku a na Slovensku by asi moc zajímavé nebylo. V Česku a na Ukrajině možná už víc a v Česku a v Anglii třeba taky. Ale zavedeme vás dál, podle informací a poznatků Mgr. Martiny Tiché a Mgr. Šárky Fleišmanové z Pedagogické fakulty UP v Olomouci objevíte obrazy porodů v Tanzánii, v Tibetu nebo způsob jakým rodí ženy Šošonů či Guyanců.TanzanieZemě, kde žije 36 milionů obyvatel, vyznává na třetiny islámské, křesťanské a tzv. domorodé náboženství. Těhotenství u tamních žen probíhá většinou bez potíží. Je zde zvykem, že žena odchází před začátkem posledních čtyř týdnů před porodem k matce, ale dál vykonává svou práci a roli ženy. I když je v domácnosti matky. Tanzánské ženy musejí během těhotenství dodržovat jisté zásady, jejichž porušením by ohrozily život plodu nebo jeho zdraví a zároveň tak poškodily i svého muže. Tyto zásady jsou u různých kmenů jiné, ale uveďme některé z nich :nesmějí vtěhotenství požívat jídlo vjiných domechnesmějí se dotknout nohou hladiny vody při přechodu přes řeku. Těhotná žena musí počkat na manžela až ji přenese¨v 6 měsíci těhotenství si oholí hlavunesmějí nosit přiklopený hrnecnesmějí se ohýbatnesmějí sedět na poraženém stroměnesmějí se dívat na ošklivou osobuPorody probíhají většinou snadno, žena často porodí při práci na poli, po porodu ale pracuje dál a teprve večer odejde s dítětem domů. Tanzánky ale dovedou čas porodu dobře odhadnout a zůstanou doma. Zavolají si zkušené ženy a porodí. Muž u porodu nesmí nikdy být. Pokud je porod těžký nebo moc rychlý pomáhají ženy, co jsou zrovna blízko a manžel shání léky a speciální listy trav, kterými pak žena přeřízne pupeční šňůru. Dítě nedostává jméno hned, ale až je jisté, že přežije. Po porodu zůstává matka doma, délka se liší, ale nikdy není menší než 6 týdnů. V okamžiku, kdy novorozenci odpadne zbytek pupeční šňůry, stává se dospělým a je nutné ho představit ostatním při speciálním obřadu. Matka nosí dítě vždy s sebou po dobu, kdy ho kojí. Dítě spává s matkou v posteli, dokud se nenarodí další potomek. Již v útlém věku se tak mezi matkou a dítětem vytváří silné citové pouto.V mnoha kulturách porodí žena při práci, kterou ale po porodu dodělá a teprve potom odchází domů.Severní Amerika - ŠošoniŘíká se jim také hadí Indiáni a žijí ve skalnaté oblasti Utahu a v Coloradu v USA. Rituály šošonských žen během těhotenství :nesmějí se škrábat prsty na hlavěnesmějí jíst tučná jídlanesmějí jíst maso, živí se především polévkami a pijí jen horkou vodu, Šošoni věří, že pokud by ženy hodně jedly, narodily by se jim tlusté a líné dětiKdyž nadejde čas porodu, přesune se těhotná žena do tzv. menstruační chýše. Jde o přístřešek nedaleko hlavní osady, tady musejí ženy dodržovat přísná pravidla-nenavštěvují svoji rodinu. Šošonské ženy jsou totiž v průběhu menstruace, porodu a bezprostředně po porodu považovány za nečisté a údajně se stávají nebezpečnými i samy sobě. Šošonští muži se těchto žen bojí, a do menstruační chýše proto nevstupují. Ženy zde rodí za pomoci porodní báby, která po porodu vykoupe novorozence v teplé vodě a matce rovněž přináší denně jídlo. V době přežívání matky v chýši provádí otec určité rituály :dodržuje půst, což znamená účast na manželčině utrpeníběhá několik kilometrů,což má pomoci manželce urychlit bolesti a nepříjemné potížepo narození dítěte se musí muž ponořit do studené vody, ale dítě do teplé a přebírá tak symbolicky otcovu roliRovnováha a čistota se u žen obnovuje po 30 dnech, pak se žena vrací i s dítětem domů. Hned po příchodu vykoná rituál přijetí tak, že se s manželem i dítětem vykoupe v potoce. Pak se pomaluje červenou barvou. Otec a matka časně vstávají a pilně pracují, protože věří, že tak, jak se budou chovat, se budou jednou chovat i jejich děti. Nejen u některých amerických, ale i v afrických kmenech je narození dítěte velkou událostí, kterou žije celý kmen nebo vesnice.Jižní Amerika - GuyanciMezi sebou se dělí na indiány bílé a rudé kůže, ale nenadřazují se navzájem. Příchod dítěte považují za velkou vzácnost a prožívá ji celá komunita. Těhotná žena těsně před porodem odchází ze své chýše, kde zanechává manžela,do jiného tábora. Tvoří jej přibližně deset primitivních přístřešků postavených v kruhu na mýtině. Porod probíhá takto :Rodička sedí na lůžku z travin a palmových listů, kolem ní sedí v podřepu několik indiánů. Žena má roztažené dolní končetiny a rukama křečovitě svírá kůl, který je před ní pevně zaražen do země. Opírá se o něj a snadno pak rodí. Guyanky mají snadné porody, kdy nesténají, jen lapají po dechu. Dobu porodu provází řada rituálů, z nichž nejdůležitější je rituál mlčení, jímž okolí projevuje starost a odpovědnost za zdraví novorozence. Hned po narození je dítě schováváno před neviditelnými nočními obyvateli pralesa, kteří by mohli dítě zabít. To je další důvod proč rodící ženy nemluví. Narození syna všichni vítají víc než narození dcery, protože v chlapci vidí budoucího lovce. V místnosti porodu je připravena mísa tvaru vejce, která je spletena z bambusových listů a zvenčí je pokrytá vrstvou vosku divokých včel, takže nepropustí žádnou tekutinu. Je naplněna studenou vodou, kterou jeden z indiánů začne omývat dítě, vodu nechá stékat na všechny části těla a jemnými pohyby pak zbavuje tělo mázku. Po skončení rituálu si jedna mladá žena sedne do podřepu, uchopí dítě levou rukou, přiloží si je k hrudi a pravou rukou mu postupně masíruje končetiny a trup.Jsou kmeny, kde se o dítě, ženu i domácnost stará nejmíň měsíc po porodu muž a příbuzní. Žena i dítě jen odpočívají.TibetTibeťané nežijí jen v Tibetu a v Číně, ale i v Nepálu, v Kašmíru, v Sikkimu a Bhútánu. Je jich asi 6 milionů. Dobu těhotenství považují za vzácnou a obohacující. Těhotná žena je ostatními vnímána jako velmi mocná, přirozeně schopná se spojit s božstvy a duchy, proto jí nesmí po fyzické i psychické stránce nic chybět. O ženu se stará nejen manžel, ale i ostatní rodinní příslušníci. Porod doprovází celá série rituálů :Někdo z rodiny nebo třeba lékař udělá devět malých vrypů do kousku másla a odrecituje 108krát mantru. Tím se máslo stává posvěceným a otec ještě nenarozeného dítěte je podává v posledních stadiích porodu své ženě, aby ho urychlil. U porodu je tedy otec přítomen a dokonce pomáhá i když hlavní aktérkou je porodní bába nebo zkušená matka. Otec dítěte pomáhá rodičce s recitováním mantry, tím se údajně porodní proces zrychluje. Pokud jsou větší komplikace, může matka sníst kousek sušené ryby z posvátného jezera. V samotném závěru porodu se někdy podává rodičce šafrán. Také placenta podléhá určitým rituálům :je uschována do té doby, dokud ji neprohlédne astrolog, který rodině poradí den, jenž by podle něj byl nejlepší pro její pohřbení. Místo pohřbení už důležité není. Nesmí ji jen vyhrabat zvířata. Proto Tibeťané placentu zabalí do čisté látky a zakopou hluboko do země.Velký význam má i pupeční šňůra :schovává se přibližně rok na bezpečném místě vdomě a používá se kléčení oparů.Několik dní po porodu zůstává rodina s novorozencem úplně sama, návštěvy jsou zakázány. Třetí den (narodí-li se chlapec) nebo čtvrtý den (dívka) se koná větší slavnost, na kterou přijdou příbuzní, sousedé a přátelé. Zhruba měsíc po porodu se o domácnost stará otec dítěte. Matka s novorozencem odpočívají a jsou pořád spolu. Otec pere pleny, vaří polévky, ohřívá často vodu, protože matka se nesmí po celé toto období dotknout studené vody.

folder_openPřiřazené štítky

Alkoholismus v rodině

access_time17.leden 2020personRadka Eliášková

Proč zrovna alkoholismus v rodině? Protože dnes se s nárůstem spotřeby jiných drog, dostává alkohol trochu mimo hlavní směr protidrogových aktivit a programů. Jakoby se zapomínalo, že alkohol je u nás nejrozšířenější, nejdostupnější a hlavně legální drogou. Proto bývá velmi často tak zvanou drogou startovní. A první místo, kde se dítě potká s alkoholem je obvykle rodina.Většina z nás vyrůstala v rodinách a sami zase vytváříme nové rodiny. Ať chceme či nechceme, neseme si návyky, zkušenosti a rodinné tradice sebou. Byť u alkoholismu není dědičnost prokázána, je jisté, že vliv prostředí, v němž mladý člověk vyrůstá, je značný.Sám mám s alkoholismem velmi osobní a dost drsné zkušenosti a proto jsem rád, že jsem dostal příležitost psát na těchto stránkách o alkoholismu, jeho vývoji i důsledcích. Také ale o možnostech jak pomoci těm, jenž si již sami pomoci nemohou.Žena bývá nazývána strážkyní rodinného krbu. A právem, neboť právě ženy vytvářejí, nebo se o to alespoň snaží, tu správnou rodinnou atmosféru, zázemí pro své děti i svého partnera. I když přibývá žen manažerek nebo žen podnikatelek, jež jsou velmi časově zaneprázdněny, přesto jim určitě záleží i na rodině a prostředí v němž vyrůstají jejich děti.Mnohdy však ženy snaha ochránit rodinu vede i k chybným rozhodnutím. Pokud například partner pije přespříliš, žena se snaží tuto skutečnost tajit, různě maskovat a omlouvat. Nechce si přiznat, že partner má problémy s alkoholem. Chápe to jako svoje selhání a bojí se, že ji okolí označí za viníka. Není tomu tak. Každý máme svůj život ve svých rukou a sami jsme odpovědni za své činy.Alkoholismus je nemoc a na alkoholika musíme tedy pohlížet jako na nemocného člověka. A tento problém se nevyhýbá ani slavným osobnostem. Před několika dny se vrátil z protialkoholního léčení jeden z nejnadanějších herců Hollywoodu, Ben Affleck. Hrál například jednu z hlavních rolí ve filmu Pearl Harbor. Sám o tom velmi otevřeně hovořil: "Byl jsem nešťastný z toho, jaký život vedu, na jaké párty chodím a jak se snažím předstírat, že jsem někdo jiný. Nějak jsem sám sebe přesvědčil, že je vše v pořádku, když se chovám jako rocková hvězda. Myslel jsem si, že to bude legrace, když si budu jen užívat a s ničím si nebudu lámat hlavu. Ale na konci dne jsem byl velmi osamělý a velmi nešťastný."Takže vidíte, že alkoholismus si nevybírá. Důležité však je nerezignovat, bojovat. Abychom mohli problém řešit, musíme si jej nejprve pojmenovat, určit, a hlavně o něm mluvit. Ať už se svými blízkými nebo s odborníkem, ale nezakrývat jej a nesnažit se tvářit jako že se nic neděje. Jedno moje oblíbené přísloví praví: "není hanba upadnout, hanbou je zůstat ležet."

folder_openPřiřazené štítky

Dia Život

access_time11.únor 2020personRadka Eliášková

Děti s diabetem nerozeznáme na první pohled od dětí zdravýchJejich nemoc se však dotýká všech, kteří s nimi žijí a pracují – nejen rodičů, prarodičů a sourozenců, ale i učitelů, vychovatelů, kamarádů, sousedů. Aby tyto děti mohly žít normálním životem, musíme jim k tomu umět pomoci. Každý člověk zná někoho, kdo onemocněl cukrovkou. Většinou jsou to ale lidé dospělí, někdy ve starším věku, často s nadváhou. Tito lidé onemocněli cukrovkou 2. typu. Toto onemocnění je možné léčit pouze dietou nebo dietou a prášky nebo dietou a podáváním inzulínu injekcemi. Tato látka se těmto nemocným v těle vyrábí, ale není dostatečně využita.Je však mezi námi v České republice skoro 2000 dětí, které cukrovkou onemocněly také. Tento typ onemocnění je ale zcela odlišný. Nese název cukrovka či úplavice cukrová neboli diabetes mellitus 1. typu. Tento typ se vyznačuje jediným možným způsobem léčby, kterým je injekční podávání inzulínu. Tyto děti od ostatních nerozeznáme, ale chceme-li, aby žily normálním životem, musíme jim v tom umět pomoci. A v tuto chvíli se to týká nás všech, ať už jsme rodiče nebo příbuzní, učitelé, přátelé nebo sousedé. Abychom mohli pomoci, musíme znát několik základních informací o tomto onemocněníBez inzulínu nelze žítZa diabetes mellitus 1. typu nikdo nemůže. Onemocnění nesouvisí s tím, je-li dítě štíhlé nebo silné, má-li v oblibě sladkosti a nemá-li rádo sport. V organismu dítěte nastala složitá situace. Přestal se zde vyrábět v dostatečném množství a později v celém k životu nezbytném množství inzulín. Látka inzulín patří mezi hormony, vzniká v části slinivky břišní a je chemickou látkou, která je nezbytná pro proces látkové výměny. Ta je pro život naprosto nezbytná. A stejně tak je tedy nezbytné potřebný inzulín tělu dodávat. V dnešní době není jiný osvědčený způsob, než inzulín podávat injekčně a nejméně čtyřikrát denně. Veškeré pokusy inzulín dostat do těla jinak než jehličkou nebyly zatím úspěšnéInzulín je velmi důležitý pro zpracování glukózy neboli krevního cukru v těle. Ten je zdrojem energie pro všechny buňky lidského organismu. Glukózu do těla dostáváme potravou. Patří sem nejen chléb, housky a veškeré přílohy a samozřejmě sladkosti, ale i mléko a ovoce.Množství cukru v krvi – tzv. glykémie – je u zdravého člověka poměrně stálá. Základní rozpětí na lačno je od 3,3 milimolů na litr do 6,0 mmol/l. Je jen malý rozdíl mezi hladinou na lačno a po jídle, kdy glykémie malinko stoupne. Inzulín udržuje hladinu cukru v krvi v tomto ideálním rozmezí během celého dne. Zdálo by se tedy, že stačí dodávat jisté množství v pravidelných dávkách denně našim malým pacientům, a vše by bylo v pořádku. Dosáhnout ale „rozumných“ a bezpečných glykémií je velmi složité. Existuje mnoho činitelů, které ovlivňují hladinu cukru v krvi.Je důležité, aby každý pacient, ale i jeho pečující rodič, uměl vyvážit dávky inzulínu, příjem sacharidů (cukrů) v potravě, a množství pohybové aktivity dítěte. Dalšími faktory ovlivňujícími průběh cukrovky jsou duševní zátěž a stresy a také počasí. To už ale příliš neovlivnímeDávky inzulínu a četnost podávání závisí hlavně na lékaři a jeho přesných instrukcích. Není problém se naučit inzulín aplikovat. Píchá se nejčastěji do stehen, paže (horní část nad loktem), hýždí a někdy i do břicha. Dítě asi od 9 let je už schopné se samo bezpečně píchnout, je ale dobré ho při tom zkontrolovat. Je důležité také inzulín podávat v jistém určeném časovém předstihu před každým hlavním jídlem.Dietní opatřeníKaždé dítě s cukrovkou má svůj jídelní plán určený lékařem a dietní sestrou, aby dobře prospívalo a zároveň nemělo pocit hladu. Je potřebné ho po celý den dodržovat. Z toho vyplývá, že každý, kdo o dítě pečuje, musí znát základní obsahy sacharidů v potravě. Je to ale velmi jednoduché a není problém pozvat dítě, které je nemocné cukrovkou, na návštěvu či nějakou oslavu. Je třeba vše předem domluvit s rodiči, kteří znají přesná množství sacharidů v potravinách. Dnes se už nedoporučuje kupovat jakékoliv potravinové výrobky pro diabetiky, vyjma těch, které jsou slazeny některými nezátěžovými sladidly. U jídla je důležité nejen dodržet množství (lze ochutnat i kousek dortu nebo čokolády v rámci výpočtu v dietě), ale i přesný časový harmonogram všech šesti jídel. Patří mezi ně i malá druhá večeře před spaním.Celý jídelníček omezuje příjem cukrů, využívá hodně zeleniny a celý je přizpůsoben zdravému životnímu stylu. Proto ho může využívat celá rodina s jistotou, že to všem přinese zdraví.Ve škole je třeba dohlédnout na to, že dítě sní celou svačinu a chodí-li na obědy, dohlédnout na množství příloh. V případě sladkých jídel je dobré se domluvit s kuchařem, že uvaří něco jiného, nebo dítěti dávat jiný oběd s sebou. Může být i studený. Je důležité mít na paměti, že mnoho cukru obsahuje většina nápojů včetně slazených čajů ve školní jídelně.Větší fyzická námaha v podobě sportu či dětských her také ovlivňuje glykémii. Pracující svaly potřebují energii, a proto odebírají glukózu z krve. Následkem toho glykémie klesá. Vždy je dobré se o trochu víc najíst nebo snížit předchozí dávku inzulínu. Pohyb je ale velice doporučován, nejlépe pravidelně každý den. Lepší je ovšem rekreační forma sportu než závodní.Pozor na hypo- a hyperglykémiiPokud tedy nastane nevyváženost mezi inzulínem, stravou a pohybem může být nečekaně cukru v krvi málo nebo naopak moc. Pokud se dítě začne potit, má vrávoravou chůzi, nemluví smysluplně (někdy jako opilec), třesou se mu ruce nebo je moc spavé, je to příznak mála cukru v krvi. Nejlepší je dítě (i dospělého) posadit, dát mu sladký nápoj (třeba i cukr rozpuštěný ve vodě) nebo sladkou sušenku či kostku cukru pod jazyk. To proto, aby ji nevdechlo. Když je mu trochu lépe, je třeba sníst ještě rohlík, chléb nebo banán. Každý diabetik, ale i pečující o něj, by měl mít stále něco sladkého při sobě. Pokud by se snad diabetik dostal do bezvědomí, je nutné zavolat sanitku a ohlásit lékaři, že dítě je diabetik.Je to stav, který při delším trvání může ohrozit život. V dnešním systému péče je ale tato možnost stavu výjimečná a není-li dítě hodiny v bezvědomí, není se čeho obávat.V případě, že si dítě zapomene píchnout inzulín nebo se přejí nebo onemocní, může mu cukr v krvi stoupnout. To se projeví nadměrnou žízní, častým močením a někdy i zvracením. Nejdůležitější je, aby se dítě nenamáhalo, hodně pilo vodu nebo neslazený čaj, nic nejedlo a případně si dopíchlo malé množství inzulínu -1 jednotku. Je vhodné informovat rodiče, ale není nutné volat záchrannou službu. Pokud by stav trval mnoho hodin, je dobré konzultovat s lékařem. Každé dítě s diabetem má dnes k dispozici glukometr, který měří hladinu cukru v krvi. Vždy je doporučované v mimořádných situacích krev změřit. Pokud při sobě glukometr nemá, není dobré panikařit.Žít plnohodnotný životKaždý, kdo s dítětem přichází kdykoliv do styku, by měl mít základní informace o první pomoci. Tuto informaci by měl získat od rodičů, případně od zdravotní sestry, která zajišťuje vzdělávání pacientů a jejich rodičů. Tato část péče o nemocné se jmenuje edukace a je naprosto stěžejní. Každý totiž denně řeší mnoho otázek kolem cukrovky a nemůže být neustále v kontaktu s lékařem. Musí si poradit sám. Proto je užitečné mít i doma knížky, které mohou poradit nejen rodičům, ale i učitelům, trenérům a vychovatelům.Pokud dítě onemocní cukrovkou, zasáhne to samozřejmě celou rodinu. Každá maminka ocení, když se základní informace a dovednosti s obsluhou injekcí a glukometru naučí více členů rodiny. Dítě nemocné cukrovkou potřebuje vyrůstat v klidné a pohodové atmosféře a s pocitem, že může žít jako jiné děti. Nikdy není dobré nemocné dítě upřednostňovat před sourozenci nebo ho naopak zatracovat. Toto vážně nemocné dítě má šanci žít úplně normální život, najít si příjemné koníčky, studovat a vykonávat téměř veškerá povolání. Dnes je také možné cestovat a dělat většinu sportů. Každý má šanci založit si rodinu a dát život svým dětem. Aby mohl žít plnohodnotný život, potřebuje mít podporu ve svém okolí. A to hlavně podporu psychickou. Pokud se všichni budou snažit, aby měl pacient vyrovnané hladiny cukru v krvi, nemusí vůbec nebo až za mnoho desítek let, dojít k poškození některých cév. Bývají pak nejčastěji poškozeny ledviny, oči a končetiny, kde se špatně hojí veškeré rány a nebo mohou bolet a pálit. Tomu se lze ale vyhnout důslednou péčí, kde ovšem není potřebné lámat si hlavu s občasnými výkyvy. Tato nemoc zatím není vyléčitelná, ale je léčitelná. Proto s radostí žijme život, který je nám dán a bez zármutku a s optimismem pečujme o naše dětské diabetiky. Můžeme být šťastní, že v naší zemi je péče o tyto pacienty opravdu znamenitá a řadí se mezi nejkvalitnější péči na světě

folder_openPřiřazené štítky

Stravovací návyky dětí

access_time11.únor 2020personRadka Eliášková

Milé maminky, taky si přejete, aby vaše dítě odolávalo nezdravým slazeným nápojům, automatům s různými sladkostmi, bramborovým lupínkům pečlivě naskládaných v regálech vašeho obchodu a skvostně vypadajícím hamburgerům a smaženým kuřecím křidélkům v nádherně barevné televizní reklamě? Pak je nutné si uvědomit, že jedině vy samy, milé maminky, můžete ovlivnit budoucí stravovací návyky vašeho milovaného dítěte. Žádná maminka si nepřeje obézní dítě, které se bude muset v mladém věku potýkat s vysokým krevním tlakem, cukrovkou nebo jiným onemocněním, které úzce souvisí se špatným stravovacím návykem.Každá maminka si musí uvědomit, že je to právě ona, kdo musí jít svému dítěti v oblasti  stravování příkladem.  Prvním důležitým krokem tedy je, abyste začala měnit své  stravovací návyky vy sama. Začněte jíst pravidelně, v klidu a vhodné potraviny.Dalším krokem je dávat dítěti do školy svačinky. Měly by být pestré a bohaté na ovoce i  zeleninu. Vaše dítě by se mělo naučit jíst přibližně každé 3 hodiny menší porce. Nebude-li  vaše dítě znát pocit hladu, nebude mít ani potřebu se přejídat nebo si kupovat nevhodné  potraviny. Pokud vaše dítě odmítá jíst ovoce nebo zeleninu, snažte se mu upravit jejich  vzhled tak, aby byl pro děti co nejvíce poutavý.Dalším důležitým krokem při učení dětí správným stravovacím návykům je naučit je se u  jídla zklidnit. Nejlepší je, když se celá rodina sejde u jednoho stolu, kde si společně  popovídají a oznámí si novinky - radostné i žalostné. Dopřejte sobě a svým dětem si hezky  v klidu vychutnat chuť jídla a rodinnou společnost. Velmi důležitou součástí správného stravovacího návyku je také dostatečný příjem tekutin.  Děti by měly vypít minimálně 1,5 litru tekutin. Vhodnými tekutinami jsou především čaje, kvalitní ovocné šťávy a samozřejmě čistá voda bez bublinek. Vyhýbejte se nekvalitním  slazeným nápojům, které jsou nevhodné i pro nás dospělé.Čím dříve začnete praktikovat ve své rodině zdravé stravovací návyky, tím zdravější bude vaše dítě. A nezapomínejte, že špatné stravovací návyky se odbourávají velmi špatně.  Naučit své dítě správnému stravování - to je jedna z nejlepších investic do jeho zdraví po zbytek jeho života.

folder_openPřiřazené štítky

Příběhy maminek z azylového domu

access_time08.březen 2020personSimona Chvátilová

Paní Míla se vdala po roční známosti a po dvou letech se manželům narodila dcera. Zpočátku se manželství zdálo spokojené, ale když byly dcerce 2 roky, přivedl si manžel do bytu jinou ženu a svou manželku i s dítětem vyhodil. Paní Míla odešla ke svému otci, kde zůstala 6 let. Pak si našla přítele, otěhotněla, ale byt otce nebyl dostatečně velký, aby tam mohla bydlet i se svým novým partnerem a dvěma dětmi. Proto se obrátila o pomoc na sociální odbor, který jí po narození druhého dítěte pomohl najít ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi mimo Prahu. Po půl roce našel otec druhého dítěte pro rodinu podnájem, do kterého se společně nastěhovali. Při povodni byl byt zaplaven a rodina se přestěhovala na přechodnou dobu na ubytovnu. Pak partner koupil byt, ve kterém společně bydleli asi rok. Po několika měsících soužití v novém bytě začal partner v nadměrné míře požívat alkohol, doma se choval agresivně, paní Mílu fyzicky napadal, její dcerce nadával, vyhazoval je na ulici. Když se matka opět obrátila na oddělení péče o děti, bylo jí zprostředkováno ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi, kde je dosud. Paní Míla dodnes není se svým manželem rozvedená. Dcera jí byla soudně svěřena do péče a otci vyměřeno výživné, které nikdy neplatil. Rozvodové řízení bylo zastaveno, neboť dosud nebyl vyřešen paternitní spor ohledně druhého dítěte. Vzhledem k tomu, že matka byla stále vdaná, když porodila druhé dítě, je za otce automaticky považován její manžel. Spor dosud nebylo možno uzavřít, protože ani otec dítěte, ani manžel se nedostavují k soudním jednáním. Dokud matka není rozvedená, nemůže si podat na úřadě své městské části žádost o byt, takže je odsouzena k nekonečnému stěhování po azylových domech. Manžel dosud žije se ženou, pro kterou manželku s dítětem před lety vyhodil na ulici. V bytě, který byl původně jejich společný a kde má paní Míla stále trvalé bydliště, neplatil manžel několik let nájem, takže tam vznikl dluh, pro který byl i se svou družkou soudně vystěhován. Vzhledem k tomu, že byt byl přidělen oběma manželům společně, je žaloba o úhradu dlužného nájemného včetně penále podána na oba manžele, přestože paní Míla v bytě v době vzniku dluhu dávno nebydlela. Paní Věra žila se svým manželem v bytě jeho rodičů asi jeden rok. Pak podala žádost o rozvod, protože manžel byl nespolehlivý, nepracoval, rodinu nedokázal finančně zabezpečit, a odešla bydlet ke svým rodičům na chatu. Její otec byl ale nemocen a matka tam s dítětem nemohla zůstat. Našla si proto podnájem. V této době se seznámila se svým přítelem a společně s ním a svou dcerou odešla do dalšího podnájmu. Přítel měl prudkou povahu, občas docházelo i k fyzickému napadání matky, na dceru paní Věry byl hrubý, křičel na ni, ale nikdy ji neuhodil. Dcera se ho bála. Od narození měla problém s nočním pomočováním, prodělala různá vyšetření a léčila se. V této době se ale vše zhoršilo. Jednoho dne se dcera matce svěřila, že ji její přítel v noci i přes den, když s ním byla sama, už delší dobu (asi dva roky) osahává. Matka okamžitě situaci řešila a odstěhovala se ke své sestře. Bydlení však bylo nevyhovující, a tak zákonitě nastaly problémy. Paní Věra je vyřešila odchodem do azylového domu. Paní Helena se vdala po krátké známosti, ale manželství krátce po svatbě přestalo fungovat. Manželé žili rok odděleně, pak se k sobě opět vrátili, ale žít spolu znovu začali až po dvou letech. Bydleli u matky manžela, kde se také narodilo první dítě. Po roce se narodilo druhé dítě. Manželství fungovalo bez problémů, otec pracoval a rodinu finančně zabezpečoval. O rok později, po narození třetího dítěte, nastaly problémy. Otec začal stále častěji trávit čas mimo domov, ve zvýšené míře požíval alkoholické nápoje, začal hrát na automatech. Rodina se dostala do finančních potíží, a tak matka nastoupila do zaměstnání, aby rodinu uživila. Manžel na chod domácnosti přispíval nepravidelně, ale agresivní nikdy nebyl, proto paní Helena stále věřila v jeho nápravu. V té době se narodilo čtvrté dítě a finanční situace se neustále zhoršovala. Rodině nezbývaly prostředky na úhradu nájmu, dluhy na nájemném narůstaly a na jejich základě dostala rodina soudní výpověď z bytu. V době vystěhování byla matka již v 5. měsíci těhotenství, čekala páté dítě. Manželovo gamblerství nadále pokračovalo, proto se rozhodla podat žádost o rozvod. Našla si ubytování v azylovém domě, kam se všemi dětmi přestěhovala. Vzhledem k tíživé situaci rodiny se rozhodla, že dá dítě hned po porodu k adopci, s čímž otec nejdříve souhlasil, ale těsně před porodem matce sdělil, že k adopci souhlas nedá, neboť se domnívá, že dítě není jeho. Na základě toho matka od svého rozhodnutí ustoupila, neboť věděla, že by dítě bylo umístěno v kojeneckém ústavu až do doby vyřešení paternitního sporu. V současné době otec děti nepravidelně navštěvuje, výživné hradí jen proto, že je mu exekučně strháváno z platu a zaměstnavatelem zasíláno přímo matce. Děti byly soudně svěřeny do péče matky, ale rozvodové řízení dosud nebylo ukončeno. Paní Alenase v sedmnácti letech zamilovala, ale rodiče s její známostí nesouhlasili, proto odešla z domova a nastěhovala se ke svému příteli a jeho matce. Když se narodilo první dítě, začalo se chování partnera měnit – paní Alenu fyzicky napadal, ale ona ho tak milovala, že mu vždy znovu odpustila. Ze vztahu se narodily další dvě děti, ale agresivita partnera se stále stupňovala. Začal nadměrně pít, vyvolával hádky, partnerku napadal, ale ona se snažila vše vydržet kvůli dětem, přestože se ho bála. Matka partnera se snažila být jí oporou. Když po jednom velkém konfliktu paní Alena utekla i s jedním z dětí ke své matce, odešla z bytu i babička se zbylými dvěma dětmi, ale za dva dny se do svého bytu vrátila. Matka paní Aleny byla ochotna dceru u sebe nechat pouze samotnou, bez dětí. Ta proto odvedla dítě k jeho babičce a dohodla se s ní, že si u sebe všechny děti ponechá s tím, že k ní bude denně docházet v době nepřítomnosti otce a o své děti se bude starat. V tomto smyslu sepsaly dohodu na oddělení péče o děti s tím, že matka bude na výživu dětí přispívat. Po čase si paní Alena našla přítele, se kterým po měsíci otěhotněla, avšak on se s ní na základě toho ihned přestal stýkat. Stále bydlela u matky, která ji však vyhodila, jakmile se o jejím těhotenství dozvěděla. Nějaký čas bydlela u kamarádky a stále docházela za svými dětmi. Byla rozhodnuta dát dítě k adopci, ale když byla v porodnici, navštívil ji tam její otec a přemluvil ji, aby si dítě nechala, že může bydlet u něj a jeho družky. Ta ji však po dvou měsících požádala, aby se odstěhovala. Paní Alena tedy odešla i s dítětem ke své matce, která ji zprvu nechtěla přijmout, ale pak ji k sobě vzala s podmínkou, že si najde azylové ubytování, nebo dá dítě do Klokánku. Po nastěhování do azylového domu si paní Alena ihned požádala o svěření dětí do své péče a po dohodě s jejich babičkou si je brzy převzala. Paní Annase po krátké známosti provdala za muže tuniské národnosti. Zpočátku manželé bydleli u její matky v bytě 3+1. Manželství nějakou dobu po svatbě fungovalo, ale od počátku jej ovlivňovalo muslimské náboženství manžela. Již dva měsíce po svatbě začalo docházet k fyzickému násilí ze strany manžela, které se průběžně stupňovalo. Rok po svatbě byl manžel odsouzen na dva roky odnětí svobody za ublížení na zdraví (nešlo o napadení manželky). Po propuštění z výkonu trestu se k manželce vrátil a společně se přestěhovali do podnájmu, kde násilí pokračovalo. Manžel pracoval načerno, na chod domácnosti přispíval pouze příležitostně. Po roce byl opět odsouzen, tentokrát na tři roky za držení a distribuci drog. V té době byla paní Anna těhotná a porodila syna. Protože zůstala bez jakýchkoli finančních prostředků, rozhodla se svým čtyřměsíčním synem odjet do Tunisu k rodině svého manžela. V Tunisu strávila tři roky a po návratu do vlasti podala žádost o rozvod. S manželem v té době nebyla v kontaktu, proto se vrátila ke své matce a začala brigádně pracovat. Přitom nadále udržovala kontakt s rodinou manžela v Tunisu, která jí pravidelně posílala peníze na dítě. Po půl roce se manžel k rodině vrátil a společně se přestěhovali do podnájmu. Asi devět měsíců bylo manželství v pořádku, ale pak opět došlo k surovému napadení. Paní Anna podala na manžela trestní oznámení a následoval rozvod. Po rozvodu se i s dítětem vrátila zpět ke své matce a spolu si pronajaly rodinný domek. Po nějaké době se však kvůli exekuci na majitele domu musely vystěhovat. Paní Anna neměla s bývalým synem kam jít, bývalý manžel o dítě nejevil zájem, proto si našla ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi. Nadále udržuje kontakt s rodinou v Tunisu a v nejbližší době nastoupí do zaměstnání. Paní Daně a jejímu manželovi se po třech letech manželství narodilo první dítě, u kterého se však během několika prvních měsících projevilo vrozené mentální postižení. Do dvou let se jim narodilo druhé dítě. Prvních 6 – 7 let bylo manželství spokojené a rodina fungovala – otec pracoval a rodinu finančně zabezpečoval, matka se starala o děti – vzhledem k postižení staršího dítěte, které je nevzdělavatelné a vyžaduje celodenní péči, nemohla do žádného zaměstnání nastoupit. Když manžel přišel o stálé zaměstnání, začal pracovat krátkodobě u různých firem, na chod domácnosti přispíval nepravidelně, často se zdržoval mimo domov a požíval ve větší míře alkohol. Paní Dana začala uvažovat o rozvodu a podala si žádost o úpravu poměrů nezletilých dětí. Děti jí byly soudem svěřeny do péče a otci stanoveno výživné. Poté se situace zlepšila, manžel začal opět pracovat, více se zdržoval doma a omezil požívání alkoholu. Toto zlepšení však vydrželo jen dva roky, pak manžel opět přestal pracovat a stále více propadal alkoholu, na domácnost přispíval minimálně, o děti nejevil zájem. Paní Dana chtěla pro děti zachovat úplnou rodinu, proto opakovaně manželovi domlouvala a snažila se ho přimět, aby se alespoň více věnoval dětem. Navrhla mu, aby se staral o děti, zatímco ona by nastoupila do zaměstnání. Tuto možnost ale manžel striktně odmítl a rodina tak žila jen ze sociálních dávek a nepravidelných příspěvků otce na děti. Pro paní Danu začínalo být problémem finančně zvládnout všechny potřeby rodiny včetně nájemného za družstevní byt, na kterém tak vznikl dluh, proto se s manželem dohodla, že se pokusí byt vyměnit za obecní, nižší kategorie. Jednou rodinu navštívili dva muži, kteří manželům nabídli zprostředkování výměny s tím, že uhradí vzniklý dluh. Podmínkou byla rekonstrukce obou bytů, proto rodinu na vlastní náklady přestěhovali do podnájmu, který podle smlouvy měli po dobu rekonstrukce platit. Nájem však platili pouze tři měsíce a pak zmizeli neznámo kam. Rodina zjistila, že jejich byt byl mezitím prodán novému majiteli. V pronajatém bytě činil nájem částku, kterou rodina žijící ze sociálních dávek nebyla schopna uhradit. Proto si paní Dana našla pro sebe a děti ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi a podala žádost o rozvod. Osud jejich bytu je předmětem trestního stíhání. Paní Alicepochází z malé vesnice. Když se na učilišti se špatnou partou dostala do problémů, pomohla jí maminka. Alice začala pracovat. Když otěhotněla, přestěhovala se s přítelem do Prahy. Narodil se jim syn. Alice pracovala načerno a neplatila si zdravotní a sociální pojištění. Přítel měl dluhy na výživném a Alice si vzala půjčku, aby mohl dluhy splatit. Záhy se však rozešli. S dalším partnerem Alice čekala dvojčata. O jedno dítě ale přišla a když se vrátila z nemocnice, přítel ji opustil. Alice bydlela v motelu, starala se sama o syna a přitom pracovala jako pokojská. Majitelka motelu ji ale brzy vyhodila a Alice se ocitla v azylovém domě. V 6. měsíci těhotenství se jí narodila holčička, která vážila necelé dva kilogramy. Alice je snaživá – vzorně se stará o své dvě velmi nemocné děti (syn je navíc retardovaný), chodí uklízet, aby si vydělala nějaké peníze. Každý den vstává ve tři hodiny ráno, aby se vrátila dřív, než se děti vzbudí. Jenže jsou tu dluhy – neplacené pojistné, penále za nesplacenou půjčku. S největší pravděpodobností Alici čeká exekuce na rodičovský příspěvek. Alice je v azylovém domě už přes rok a všichni se jí tu snaží maximálně pomoci, na rozdíl od její matky, která jí pomocnou ruku podruhé už odmítla podat. Paní Marcelamá 3 děti. Nejstarší dcera bydlí u prarodičů, kde také navštěvuje nedalekou střední školu. Marcela s mladší dcerou a synem už rok žije v azylovém domě. Našli zde útočiště poté, co se prokázalo, že otec všechny své tři děti zneužívá… Marcelin smutný příběh začal výměnou malého bytu za větší, na který si nakonec manželé vzali hypotéku a koupili ho. Jenže manžel paní Marcely byl neúspěšný podnikatel, zadlužil se a byt v Praze brzy bez vědomí manželky prodal. Ujistil ji však, že koupil krásný dům u Žatce a svou rodinu tam odvezl. Paní Marcela si určitě ani v nejčernějším snu nedovedla představit, v jakých podmínkách bude v následujícím období s dětmi přežívat, zatímco její manžel bude podnikat v Praze a bude za nimi jezdit jen příležitostně. Bohužel Marcela nenašla ani přímou spojitost s manželovými příjezdy a nočním pomočováním dětí, záchvaty pláče a nočními děsy. Až jednou hledala nějaké doklady a v manželových věcech objevila fotografie, na kterých byl v choulostivých pozicích se svými dětmi… Po čase se zjistilo, že na dům je exekuce a Marcela i s dětmi musela do azylového domu. Získala zde nejen střechu nad hlavou a psychologickou pomoc především pro své děti, které si prožité trauma odnášejí do života, ale pracovníci azylového domu jí pomohli najít zaměstnání a snaží se vyřešit její tíživou životní situaci. Otec dětí je sice odsouzený na 6 let odnětí svobody, ale dokud nebudou manželé rozvedeni, nemůže Marcela požádat o byt – manžel by na něj měl nárok. Soud v Lounech však na urgence nereaguje…  

folder_openPřiřazené štítky