Výsledky vyhledávání v sekci Sex Vztahy na dotaz rozvod

Co znamená rozvod pro ženy a co pro muže

access_time07.únor 2020personRadka Eliášková

Rozvod manželství, zvláště pak pokud se jedná o manželství s dětmi, není pro nikoho ze zúčastněných snadnou záležitostí. I v případě člověka – muže nebo ženy – který rozvod inicioval a čeká na něj jako na vysvobození z nesnesitelné situace, přináší rozvod velkou psychickou zátěž. Většina lidí totiž stále ještě do manželství vstupuje s tím, že bude trvat celý jejich život, a jeho konec tedy znamená určité symbolické selhání, které nás nutí předefinovat si celou vlastní životní historii a význam událostí, které jsme v minulosti prožili.Radka Dudová Muži, ženy, manželství a rozvod Pro oba z partnerů, toho kdo rozvod iniciuje i toho kdo je „opouštěn“, rozchod znamená nutnost najít si nový sociální svět, ve kterém bude žít, a zároveň potřebu vybudovat si novou identitu, která již není založena na tom, že jsem partnerem a manželem. Dochází k novému uspořádání vztahu mezi přáteli a blízkými. Někdy je nutné najít si nové bydlení, zvyknout si na nové prostředí, najít si práci a kompletně přeorganizovat vztahy s dětmi. V minulosti byl řád našeho života založen na existenci rodiny a druhé osoby, která o nás věděla víc než kdokoli jiný, nyní se tento řád rozpadá a je třeba nalézt řád nový. Zároveň musíme objevit nové zdroje naší osobní identity, což znamená, že se vlastně stáváme úplně jiným člověkem. Pro toho, kdo rozvod inicioval, jsou tyto změny o něco snadnější, protože pravděpodobně o rozvodu již nějakou dobu předtím přemýšlel a již v té době si hledal své nové místo ve světě, nové přátele a koníčky – takříkajíc měl čas si na novou situaci zvyknout a připravit se na ni. Ten, pro koho je rozvod překvapením, musí řešit všechny problémy náhle a naráz a navíc je vystaven společenskému traumatu odmítnutí ze strany partnera. Existují ale specifické problémy, které rozvod přináší ženám a jiné, které přináší mužům. To je dáno tím, že postavení mužů a žen v manželství není stejné. Rozdělení rodinných rolí a dělba práce v rodině stále předpokládá, že úkolem muže je finanční zajištění a úkolem ženy je péče o potomstvo, o muže a domácnost. V roce 2003 si stále 91 % mužů a 89 % žen v České republice myslelo, že hlavním úkolem muže je finančně zabezpečit svoji rodinu, a 79 % mužů a 78 % žen se domnívalo, že péče o malé děti je převážně ženskou záležitostí. Od žen se v manželství stále více než od mužů očekává, že zapomenou na své vlastní zájmy a touhy a postaví do popředí zájmy svého manžela a dětí. Na oplátku očekávají emocionální podporu, které se jim ne vždy dostává. Jeden z důsledků těchto rozdílů se odráží ve výzkumech spokojenosti s manželským životem: ženy jsou většinou spokojeny se svým manželstvím méně než muži. Ženám obecně přináší manželský vztah méně emocionálního uspokojení než mužům, stěžují si na uzavřenost a odměřenost svých partnerů, méně často než muži je pokládají za své důvěrníky a nejlepší přátele. To je jeden z důvodů, proč ženy častěji než muži podávají žádost o rozvod. I výzkumy obyvatelstva České republiky potvrzují, že ženy jsou v manželství častěji nespokojené a jsou shovívavější k rozvodu jako řešení situace, kdy pár není schopen řešit své manželské problémy. Ekonomické důsledky rozvodu Pro ženy obecně má rozvod větší ekonomické dopady než pro muže. Vzhledem k tomu, že péče o děti a o domácnost spočívá stále ve většině českých rodin na ženě, mnoho z nich rozděluje svůj čas mezi povinnosti profesního a rodinného života. „Rodinná kariéra“ znamená pro ženu ve většině případů menší investice do profesního života. Ženy často podřizují nejen čas strávený prací, ale i geografické místo práce svým dětem a svému manželovi. Během let trvání manželství mají sice ženy přístup k příjmu a prestiži svého manžela, během rozchodu ale tento přístup ztrácejí a nezískávají zpět to, co investovaly – čas a energii strávené péčí o rodinu a emocionální a jinou podporou svých mužů.

folder_openPřiřazené štítky

Psycholog radí: Partneři, udělejte si na sebe čas!

access_time08.únor 2020personRadka Eliášková

Ony jsou prý z Venuše a neumí číst v mapách, oni zase z Marsu a nedokážou partnerkám naslouchat. O kom je řeč? O ženách a o mužích - entitách v sukních a kalhotách, prvoplánově spojených biblickoubáchorkou o vzniku ze žebra. Ano, ze žebra - kdyby však Eva vzniklaz kousku Adamova mozku, mohlo být možná na Zemi po několik dalších staletí všechno snadnější – tedy co se týče porozumění mezi muži a ženami. Své o tom ví Lubomír Smékal, psycholog a ředitel Poradenského centra sociálních služeb,který se mimo jiné řadu let zabývá problematikou manželských a partnerských svazků. „Pamatuji si na osmapadesátiletého staříka, který navštívil mou poradnu, protože žárlil na svouo dva roky mladší manželku. Vadilo mu, že chodí občas masírovat kolena jeho bratrovi,“ usmívá se psycholog a na příkladu z praxe demonstruje fakt, že klientem poradenského centra může být úplně kdokoliv, komu problémyv partnerství či rodině pomalu přerůstají přes hlavu.„Občas sem přicházejí lidé, kteří trpí nedostatkem sebevědomí a obtížně se jim hledají partneři. Kamenem úrazuje, že si tito nesebevědomí jedinci vyhlížejí stejně nesebevědomé protějšky,co by preventivní ochranu před doživotní samotou. Často mají pocit, že jim nezbývá nic jiného, než vzít za vděk prvním partnerem, který se jim takto postaví do cesty. Životnost takového vztahu bývá většinou nulová,“ přiznává Lubomír Smékal, který je jakožto ředitel Poradenského centra vázán příslibem mlčenlivosti. Sdělováním informací o současných pacientech by porušil etickýkodex lékaře, a proto pro ilustraci nejrůznějších situací používá jen obecné příklady ze své rané praxe. Jak to chodí v Poradně pro rodinu?Služby manželské poradny využívají obvykle páry ve středním věku, tedy lidé mezi třiceti až pětačtyřicetilety. Přijde-li klient s akutním problémem, jsou jej pracovníci poradny schopni vyřešit ještě tentýž den, případně v dnech nejbližších. Sociální služby pro veřejnost jsou zdarma.Před první návštěvou odborníka musí klient absolvovat vstupní pohovor se sociální pracovnicí, na jehož základě je psycholog seznámen s problémem klienta. Jestliže pacient souhlasí,sociální pracovnice si zaznamená jeho osobní údaje. Pakliže klient odmítne být identifikovatelný, vystupuje u psychologa anonymně. „Na začátku každé spolupráce se vytváří takzvaný kontrakt neboli dohoda, kdy chce psycholog vědět, co od něj pacient očekává, s jakým konkrétním požadavkem přichází. My bychom mu měli být schopni ihned říct, jestli jsme schopni naplnit jeho očekávání a do jaké míry může být vzájemná spolupráce úspěšná. Na začátku si rovněž stanovíme časový horizont, v jakém se daný problém bude řešit, a vytvoříme si plán postupných kroků. Mnohdy se stává, že si po třetí konzultaci s klientem dohodneme nový kontrakt, protože je nám problém bližší a už přesně víme, jak na něj,“ představuje běžný průběh návštěv psychologa Smékal a pokračuje: „Do poradny chodí obvykle jen jeden z páru – partnera si zveme až po dohodě.Bez jejich souhlasu však nemáme právo podniknout žádné kroky. Jestliže přijdou do poradny manželé společně, vždy chceme alespoň chvíli mluvit s každýmz nich odděleně,“ dodává psycholog. Důvodem, proč by v ordinaci neměli být po celou dobu sezení přítomni oba partneři, může být například nevěra. „Může se například stát, že řešíme problém nevěry, o kterém partner neví. Není proto dobré, aby byli v ordinaci přítomni oba partneři zároveň.Je zde zbytečné něco někomu oznamovat – sdělená nevěra se totiž řeší mnohem hůř než ta nesdělená,“ říká Smékal, přičemž tvrdí: „Čím méně se o nevěře ví, tím lépe.“ Co nejčastěji narušuje partnerskou harmonii?Kdosi kdysi řekl: „Manželství je prvek s krátkým poločasem rozpadu.“ - vtip, kterému se mozek nahlas chechtá, zatímco někde hluboko v hrudním koši pláče srdce. Můžeme tomu říkat všelijak: poločas rozpadu, kopačky, rána košem, rozvod… Jedno je však jisté - častěji než často mívá rozchod podobnou příčinu. Mezi tři nejčastější důvody, proč krachují dlouholeté vztahy, patří nevěra, alkoholové i jiné závislosti a přehnaný kariérismus. „Nevěra tu byla odjakživa bez ohleduna to, ve které době žijeme. Zajímavý je spíše dnešní postoj společnosti ke drogám a alkoholu. Alkohol je tolerován – jestliže se někdo opije, okolí z něj má často srandu. Když někdo vykouří jointa, mají titíž lidé najednou oči navrch hlavy. Paradoxem je, že cigareta marihuany je několikanásobně méně škodlivá než alkohol,“ míní Smékal.  Dalším z nepříznivých vlivů,které partnerský vztah často ohrožují, je již zmiňované budování kariéry. Udržet pohromadě takzvané dvoukariérové manželství (vydělává ona i on) je přitom pořád jednodušší, než když jeden z partnerů buduje vlastní kariéru, zatímco druhý se obětuje pro rodinu. Partner v takovéto ekonomicky závislé pozici se postupem času začne cítit nepotřebný, opomíjený… Verbální narážky typu:„Vydělávám peníze, živím rodinu, co chceš víc?“ mu přitom na sebevědomí příliš nepřidají. Manželství ztroskotávají také na principech, na kterých byla původně budována. Modelovou situací může být například vztah: ona – sebejistá cílevědomá žena, on – obdivovatel ženiných dovedností. Z počátku mu imponujejejí racionalita, organizační schopnosti a dodržování režimu, na jehož základě celý vztah funguje. Ona je odjakživa určujícím hybatelem partnerského svazku,on hraje pouze jakousi vedlejší roli. Z dříve obdivované se tak jako mávnutím kouzelného proutku stane nenáviděná. Je jen otázkou času, kdy muži dojde trpělivost, sbalí si svých pět švestek a půjde se porozhlédnout jinam –někam, kde se dá svobodně dýchat. Ve středním věku si ženy rovněž stěžují na nepochopení ze strany partnera, mívají pocit citového strádání. Často je to dáno tím, že je ženské vnímání postaveno malinko jinak než mužské. „Muži jsou opravdu přesvědčeni o tom, že když vydělávají peníze a zajišťují rodinu, tak dávají ženě dost. V potřebě blízkosti a sdílení se bohužel mužský a ženský element malinko rozchází,“ upozorňuje psycholog.Někdy jsou však příčiny kolapsu vztahů víc než kuriózní a následky bohužel až tragické: „Do mé poradny kupříkladu přišla paní, která se snažila nenápadným nátlakem přimět manžela,aby k ní byl vstřícnější a uvědomil si, že dělá něco špatně. Podstrkovalamu na noční stolek knížky, kde byly zaškrtnuté pasáže, které považovala za důležité. Jemu to samozřejmě bylo protivné číst už jenom proto, že se mu to každý večer válelo na nočním stolku. Tento zdánlivě nevinný psychický nátlak nakonec vyvrcholil fyzickým násilím,“ říká psycholog, přičemž hned naváže situací ještě o něco ostřejší: „Měl jsem v ordinaci agresora - vyhrožoval manželce i dětem fyzickou likvidací. Když zjistil, že jeho přesvědčení otrestání příbuzných nesdílím, oznámil mi, že vlastní pistoli a že bych si na něj měl dávat také pozor. Rodinu terorizoval tak dlouho, dokud neskončil ve vazbě. Tam se oběsil.“ 

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Děti & Rodina na dotaz rozvod

Příběhy maminek z azylového domu

access_time08.březen 2020personSimona Chvátilová

Paní Míla se vdala po roční známosti a po dvou letech se manželům narodila dcera. Zpočátku se manželství zdálo spokojené, ale když byly dcerce 2 roky, přivedl si manžel do bytu jinou ženu a svou manželku i s dítětem vyhodil. Paní Míla odešla ke svému otci, kde zůstala 6 let. Pak si našla přítele, otěhotněla, ale byt otce nebyl dostatečně velký, aby tam mohla bydlet i se svým novým partnerem a dvěma dětmi. Proto se obrátila o pomoc na sociální odbor, který jí po narození druhého dítěte pomohl najít ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi mimo Prahu. Po půl roce našel otec druhého dítěte pro rodinu podnájem, do kterého se společně nastěhovali. Při povodni byl byt zaplaven a rodina se přestěhovala na přechodnou dobu na ubytovnu. Pak partner koupil byt, ve kterém společně bydleli asi rok. Po několika měsících soužití v novém bytě začal partner v nadměrné míře požívat alkohol, doma se choval agresivně, paní Mílu fyzicky napadal, její dcerce nadával, vyhazoval je na ulici. Když se matka opět obrátila na oddělení péče o děti, bylo jí zprostředkováno ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi, kde je dosud. Paní Míla dodnes není se svým manželem rozvedená. Dcera jí byla soudně svěřena do péče a otci vyměřeno výživné, které nikdy neplatil. Rozvodové řízení bylo zastaveno, neboť dosud nebyl vyřešen paternitní spor ohledně druhého dítěte. Vzhledem k tomu, že matka byla stále vdaná, když porodila druhé dítě, je za otce automaticky považován její manžel. Spor dosud nebylo možno uzavřít, protože ani otec dítěte, ani manžel se nedostavují k soudním jednáním. Dokud matka není rozvedená, nemůže si podat na úřadě své městské části žádost o byt, takže je odsouzena k nekonečnému stěhování po azylových domech. Manžel dosud žije se ženou, pro kterou manželku s dítětem před lety vyhodil na ulici. V bytě, který byl původně jejich společný a kde má paní Míla stále trvalé bydliště, neplatil manžel několik let nájem, takže tam vznikl dluh, pro který byl i se svou družkou soudně vystěhován. Vzhledem k tomu, že byt byl přidělen oběma manželům společně, je žaloba o úhradu dlužného nájemného včetně penále podána na oba manžele, přestože paní Míla v bytě v době vzniku dluhu dávno nebydlela. Paní Věra žila se svým manželem v bytě jeho rodičů asi jeden rok. Pak podala žádost o rozvod, protože manžel byl nespolehlivý, nepracoval, rodinu nedokázal finančně zabezpečit, a odešla bydlet ke svým rodičům na chatu. Její otec byl ale nemocen a matka tam s dítětem nemohla zůstat. Našla si proto podnájem. V této době se seznámila se svým přítelem a společně s ním a svou dcerou odešla do dalšího podnájmu. Přítel měl prudkou povahu, občas docházelo i k fyzickému napadání matky, na dceru paní Věry byl hrubý, křičel na ni, ale nikdy ji neuhodil. Dcera se ho bála. Od narození měla problém s nočním pomočováním, prodělala různá vyšetření a léčila se. V této době se ale vše zhoršilo. Jednoho dne se dcera matce svěřila, že ji její přítel v noci i přes den, když s ním byla sama, už delší dobu (asi dva roky) osahává. Matka okamžitě situaci řešila a odstěhovala se ke své sestře. Bydlení však bylo nevyhovující, a tak zákonitě nastaly problémy. Paní Věra je vyřešila odchodem do azylového domu. Paní Helena se vdala po krátké známosti, ale manželství krátce po svatbě přestalo fungovat. Manželé žili rok odděleně, pak se k sobě opět vrátili, ale žít spolu znovu začali až po dvou letech. Bydleli u matky manžela, kde se také narodilo první dítě. Po roce se narodilo druhé dítě. Manželství fungovalo bez problémů, otec pracoval a rodinu finančně zabezpečoval. O rok později, po narození třetího dítěte, nastaly problémy. Otec začal stále častěji trávit čas mimo domov, ve zvýšené míře požíval alkoholické nápoje, začal hrát na automatech. Rodina se dostala do finančních potíží, a tak matka nastoupila do zaměstnání, aby rodinu uživila. Manžel na chod domácnosti přispíval nepravidelně, ale agresivní nikdy nebyl, proto paní Helena stále věřila v jeho nápravu. V té době se narodilo čtvrté dítě a finanční situace se neustále zhoršovala. Rodině nezbývaly prostředky na úhradu nájmu, dluhy na nájemném narůstaly a na jejich základě dostala rodina soudní výpověď z bytu. V době vystěhování byla matka již v 5. měsíci těhotenství, čekala páté dítě. Manželovo gamblerství nadále pokračovalo, proto se rozhodla podat žádost o rozvod. Našla si ubytování v azylovém domě, kam se všemi dětmi přestěhovala. Vzhledem k tíživé situaci rodiny se rozhodla, že dá dítě hned po porodu k adopci, s čímž otec nejdříve souhlasil, ale těsně před porodem matce sdělil, že k adopci souhlas nedá, neboť se domnívá, že dítě není jeho. Na základě toho matka od svého rozhodnutí ustoupila, neboť věděla, že by dítě bylo umístěno v kojeneckém ústavu až do doby vyřešení paternitního sporu. V současné době otec děti nepravidelně navštěvuje, výživné hradí jen proto, že je mu exekučně strháváno z platu a zaměstnavatelem zasíláno přímo matce. Děti byly soudně svěřeny do péče matky, ale rozvodové řízení dosud nebylo ukončeno. Paní Alenase v sedmnácti letech zamilovala, ale rodiče s její známostí nesouhlasili, proto odešla z domova a nastěhovala se ke svému příteli a jeho matce. Když se narodilo první dítě, začalo se chování partnera měnit – paní Alenu fyzicky napadal, ale ona ho tak milovala, že mu vždy znovu odpustila. Ze vztahu se narodily další dvě děti, ale agresivita partnera se stále stupňovala. Začal nadměrně pít, vyvolával hádky, partnerku napadal, ale ona se snažila vše vydržet kvůli dětem, přestože se ho bála. Matka partnera se snažila být jí oporou. Když po jednom velkém konfliktu paní Alena utekla i s jedním z dětí ke své matce, odešla z bytu i babička se zbylými dvěma dětmi, ale za dva dny se do svého bytu vrátila. Matka paní Aleny byla ochotna dceru u sebe nechat pouze samotnou, bez dětí. Ta proto odvedla dítě k jeho babičce a dohodla se s ní, že si u sebe všechny děti ponechá s tím, že k ní bude denně docházet v době nepřítomnosti otce a o své děti se bude starat. V tomto smyslu sepsaly dohodu na oddělení péče o děti s tím, že matka bude na výživu dětí přispívat. Po čase si paní Alena našla přítele, se kterým po měsíci otěhotněla, avšak on se s ní na základě toho ihned přestal stýkat. Stále bydlela u matky, která ji však vyhodila, jakmile se o jejím těhotenství dozvěděla. Nějaký čas bydlela u kamarádky a stále docházela za svými dětmi. Byla rozhodnuta dát dítě k adopci, ale když byla v porodnici, navštívil ji tam její otec a přemluvil ji, aby si dítě nechala, že může bydlet u něj a jeho družky. Ta ji však po dvou měsících požádala, aby se odstěhovala. Paní Alena tedy odešla i s dítětem ke své matce, která ji zprvu nechtěla přijmout, ale pak ji k sobě vzala s podmínkou, že si najde azylové ubytování, nebo dá dítě do Klokánku. Po nastěhování do azylového domu si paní Alena ihned požádala o svěření dětí do své péče a po dohodě s jejich babičkou si je brzy převzala. Paní Annase po krátké známosti provdala za muže tuniské národnosti. Zpočátku manželé bydleli u její matky v bytě 3+1. Manželství nějakou dobu po svatbě fungovalo, ale od počátku jej ovlivňovalo muslimské náboženství manžela. Již dva měsíce po svatbě začalo docházet k fyzickému násilí ze strany manžela, které se průběžně stupňovalo. Rok po svatbě byl manžel odsouzen na dva roky odnětí svobody za ublížení na zdraví (nešlo o napadení manželky). Po propuštění z výkonu trestu se k manželce vrátil a společně se přestěhovali do podnájmu, kde násilí pokračovalo. Manžel pracoval načerno, na chod domácnosti přispíval pouze příležitostně. Po roce byl opět odsouzen, tentokrát na tři roky za držení a distribuci drog. V té době byla paní Anna těhotná a porodila syna. Protože zůstala bez jakýchkoli finančních prostředků, rozhodla se svým čtyřměsíčním synem odjet do Tunisu k rodině svého manžela. V Tunisu strávila tři roky a po návratu do vlasti podala žádost o rozvod. S manželem v té době nebyla v kontaktu, proto se vrátila ke své matce a začala brigádně pracovat. Přitom nadále udržovala kontakt s rodinou manžela v Tunisu, která jí pravidelně posílala peníze na dítě. Po půl roce se manžel k rodině vrátil a společně se přestěhovali do podnájmu. Asi devět měsíců bylo manželství v pořádku, ale pak opět došlo k surovému napadení. Paní Anna podala na manžela trestní oznámení a následoval rozvod. Po rozvodu se i s dítětem vrátila zpět ke své matce a spolu si pronajaly rodinný domek. Po nějaké době se však kvůli exekuci na majitele domu musely vystěhovat. Paní Anna neměla s bývalým synem kam jít, bývalý manžel o dítě nejevil zájem, proto si našla ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi. Nadále udržuje kontakt s rodinou v Tunisu a v nejbližší době nastoupí do zaměstnání. Paní Daně a jejímu manželovi se po třech letech manželství narodilo první dítě, u kterého se však během několika prvních měsících projevilo vrozené mentální postižení. Do dvou let se jim narodilo druhé dítě. Prvních 6 – 7 let bylo manželství spokojené a rodina fungovala – otec pracoval a rodinu finančně zabezpečoval, matka se starala o děti – vzhledem k postižení staršího dítěte, které je nevzdělavatelné a vyžaduje celodenní péči, nemohla do žádného zaměstnání nastoupit. Když manžel přišel o stálé zaměstnání, začal pracovat krátkodobě u různých firem, na chod domácnosti přispíval nepravidelně, často se zdržoval mimo domov a požíval ve větší míře alkohol. Paní Dana začala uvažovat o rozvodu a podala si žádost o úpravu poměrů nezletilých dětí. Děti jí byly soudem svěřeny do péče a otci stanoveno výživné. Poté se situace zlepšila, manžel začal opět pracovat, více se zdržoval doma a omezil požívání alkoholu. Toto zlepšení však vydrželo jen dva roky, pak manžel opět přestal pracovat a stále více propadal alkoholu, na domácnost přispíval minimálně, o děti nejevil zájem. Paní Dana chtěla pro děti zachovat úplnou rodinu, proto opakovaně manželovi domlouvala a snažila se ho přimět, aby se alespoň více věnoval dětem. Navrhla mu, aby se staral o děti, zatímco ona by nastoupila do zaměstnání. Tuto možnost ale manžel striktně odmítl a rodina tak žila jen ze sociálních dávek a nepravidelných příspěvků otce na děti. Pro paní Danu začínalo být problémem finančně zvládnout všechny potřeby rodiny včetně nájemného za družstevní byt, na kterém tak vznikl dluh, proto se s manželem dohodla, že se pokusí byt vyměnit za obecní, nižší kategorie. Jednou rodinu navštívili dva muži, kteří manželům nabídli zprostředkování výměny s tím, že uhradí vzniklý dluh. Podmínkou byla rekonstrukce obou bytů, proto rodinu na vlastní náklady přestěhovali do podnájmu, který podle smlouvy měli po dobu rekonstrukce platit. Nájem však platili pouze tři měsíce a pak zmizeli neznámo kam. Rodina zjistila, že jejich byt byl mezitím prodán novému majiteli. V pronajatém bytě činil nájem částku, kterou rodina žijící ze sociálních dávek nebyla schopna uhradit. Proto si paní Dana našla pro sebe a děti ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi a podala žádost o rozvod. Osud jejich bytu je předmětem trestního stíhání. Paní Alicepochází z malé vesnice. Když se na učilišti se špatnou partou dostala do problémů, pomohla jí maminka. Alice začala pracovat. Když otěhotněla, přestěhovala se s přítelem do Prahy. Narodil se jim syn. Alice pracovala načerno a neplatila si zdravotní a sociální pojištění. Přítel měl dluhy na výživném a Alice si vzala půjčku, aby mohl dluhy splatit. Záhy se však rozešli. S dalším partnerem Alice čekala dvojčata. O jedno dítě ale přišla a když se vrátila z nemocnice, přítel ji opustil. Alice bydlela v motelu, starala se sama o syna a přitom pracovala jako pokojská. Majitelka motelu ji ale brzy vyhodila a Alice se ocitla v azylovém domě. V 6. měsíci těhotenství se jí narodila holčička, která vážila necelé dva kilogramy. Alice je snaživá – vzorně se stará o své dvě velmi nemocné děti (syn je navíc retardovaný), chodí uklízet, aby si vydělala nějaké peníze. Každý den vstává ve tři hodiny ráno, aby se vrátila dřív, než se děti vzbudí. Jenže jsou tu dluhy – neplacené pojistné, penále za nesplacenou půjčku. S největší pravděpodobností Alici čeká exekuce na rodičovský příspěvek. Alice je v azylovém domě už přes rok a všichni se jí tu snaží maximálně pomoci, na rozdíl od její matky, která jí pomocnou ruku podruhé už odmítla podat. Paní Marcelamá 3 děti. Nejstarší dcera bydlí u prarodičů, kde také navštěvuje nedalekou střední školu. Marcela s mladší dcerou a synem už rok žije v azylovém domě. Našli zde útočiště poté, co se prokázalo, že otec všechny své tři děti zneužívá… Marcelin smutný příběh začal výměnou malého bytu za větší, na který si nakonec manželé vzali hypotéku a koupili ho. Jenže manžel paní Marcely byl neúspěšný podnikatel, zadlužil se a byt v Praze brzy bez vědomí manželky prodal. Ujistil ji však, že koupil krásný dům u Žatce a svou rodinu tam odvezl. Paní Marcela si určitě ani v nejčernějším snu nedovedla představit, v jakých podmínkách bude v následujícím období s dětmi přežívat, zatímco její manžel bude podnikat v Praze a bude za nimi jezdit jen příležitostně. Bohužel Marcela nenašla ani přímou spojitost s manželovými příjezdy a nočním pomočováním dětí, záchvaty pláče a nočními děsy. Až jednou hledala nějaké doklady a v manželových věcech objevila fotografie, na kterých byl v choulostivých pozicích se svými dětmi… Po čase se zjistilo, že na dům je exekuce a Marcela i s dětmi musela do azylového domu. Získala zde nejen střechu nad hlavou a psychologickou pomoc především pro své děti, které si prožité trauma odnášejí do života, ale pracovníci azylového domu jí pomohli najít zaměstnání a snaží se vyřešit její tíživou životní situaci. Otec dětí je sice odsouzený na 6 let odnětí svobody, ale dokud nebudou manželé rozvedeni, nemůže Marcela požádat o byt – manžel by na něj měl nárok. Soud v Lounech však na urgence nereaguje…  

folder_openPřiřazené štítky