Výsledky vyhledávání v sekci Sex Vztahy na dotaz v manželství

S prstenem na ruce nebo na psí knížku?

access_time29.květen 2019personRedakce

Hodně z nás zastává názor, že svatba je dnes pouze přežitek z dob dávno minulých, a tak preferujeme život na psí knížku. Počet uzavřených sňatků totiž rok od roku klesá. Proč?Příčin tohoto trendu může být hned několik. Například budování kariéry, cestování či studium jazyků. Co se týče něžného pohlaví, ženy studují, chtějí být úspěšné v zaměstnání, užívají si života a určují si, kdy založí rodinu. A co především – jsou finančně soběstačné. „Doba, kdy ženy na trhu finančních produktů žily ve stínu mužů, patří už neodvratně minulosti, “ říká Pavla Hávová, tisková mluvčí ČSOB.Rozchod je jednoduššíPokud v dnešní době vztah nefunguje, partneři se zkrátka rozejdou. Zní to jednoduše, ale rozvést manželství, rozdělit majetek a se vším se vyrovnat i emočně už tak snadné není. Nedávný průzkum Národohospodářského ústavu také ukázal, že rozvedené ženy přijdou v průměru až o 21,5 % příjmu. Nejohroženější skupinou jsou při rozvodovém řízení ženy mezi 20 až 29 lety, které si v příjmech pohorší až o 37 %.Nežijeme podle hodnot jako dřívPro sňatek existuje spousta pádných důvodů, proč ale statistiky hovoří jinak? „Velký podíl na poklesu uzavírání manželských sňatků má také vzrůstající procento mladých lidí, kteří vyrůstali v neúplné rodině, a neosvojili si tak klasický model rodiny,“ potvrzuje ze své terapeutické praxe psycholožka Tamara Svrčková a dodává: „Naše společnost také nežije podle křesťanských hodnot, je velice tolerantní k promiskuitě a i nemanželské děti jsou vnímány zcela jinak než dříve.“  K manželství pak zbývá jediný důvod, a tím je láska, což je ovšem emoce, která se v čase mění.

folder_openPřiřazené štítky

Ta druhá, ten druhý

access_time26.prosinec 2019personRudolf Hentsel

Nevěra je středem pozornosti stejně často jako láska. Neboť mezi nimi existuje závislost. Bez lásky by nemohly vzniknout obavy ze ztráty milované bytosti. Nelze být nevěrný, nejsme-li k sobě vázáni partnerským vztahem. Jinými slovy – abychom ztráceli, musíme nejdřív vlastnit. Stejné, a přece každá jiná Stejně jako existuje, řečeno slovy básníka, sto tváří lásky, i nevěra má nekonečně podob. V dnešní uvolněné době není podstatné, zda partnerský svazek je či není stvrzený slibem manželským. Charakteristické pro nevěru je, když partner či partnerka naváže další milostný vztah, aniž to „ten jejich“ ví. Kdo si potrpí na švédskou trojku/čtyřku – podle fantazie doplňte sami –, stěží bude mluvit o nevěře. I když… duše lidská je spletitá; i v absurdních propletencích se může vyskytnout utajený milenec, který nasadí hlavnímu kohoutovi na méně tradičním domácím dvorku parohy… nebo ne? Nenechme se mýlit – i ryze platonický milostný vztah k jinému muži (ženě) zavání nevěrou. Jak by se zamlouvalo vašemu partnerovi, kdyby vaše nejintimnější myšlenky patřily jinému muži? Považoval by se za podvedeného, i když byste mu nebyla nevěrná fyzicky, v běžném smyslu slova? Proč jsou si lidé nevěrní V partnerském vztahu hraje roli mnoho faktorů, a ty rozhodují i o tom, zda si lidé jsou či nejsou věrní. Důvodů k nevěře je hodně, zmiňme některé z nich. · Přelétavost. Vlastnost stejným dílem mužská jako ženská. Svědčí o nevyzrálé osobnosti (muži tomu říkají „hledání“), která nemá jasno, koho si přeje po svém boku mít. Blondýnu? Ženu-vampa? Přelétavost je typická pro egocentrické lidi, kteří jsou zaměřeni jen na sebe: partnery berou jako vhodný doplněk ke svým momentálním zájmům a společnosti, v níž se pohybují. Jejich cílem často bývá dělat na ostatní dojem: „Když jsem z klubu odešla domů s Martinem, holky zíraly, že se mi podařilo ho ulovit.“ · Zvědavost. Důvod k nevěře pro ty, kdo jsou si ve svém vztahuji jisti až moc, a sužují se touhou poměřit své sexuální zkušenosti s novým zážitkem. „Jen prstíček ohřejeme,“ tvrdí jako jezinky, aniž je napadne, že test zvědavosti nemusí skončit dobře. Nejsou v původním vztahu nespokojeni, jen je láká zjistit, jak to chodí u sousedů: „Jestlipak je Veronika taky tak sexy, jak vypadá? S tou bych asi zažil věci!“. Málokterý partner sexuálního zvědavce má pro jeho nevěru pochopení, protože je mu jasné, že se bude opakovat znova a znova. · Nedostatek sebedůvěry. Jinými slovy mindráky. Upevňovat sebevědomí se dá různě a nevěra je zrovna tak dobrý způsob jako přejídání se nebo nakupování bot ve velkém. I když se to může zdát absurdní, jsou borci, kteří si lovením další partnerky nebo partnera foukají svoje ego-bebíčka. „Možná je manželka finanční ředitelka a já jenom účetní, ale nasadil jsem jí parohy, že by neprošla dveřmi!“. · Nuda. Objevuje se u vztahu, který trvá dlouho nebo je rutinní. Geniální hláška o nadcházející manželské povinnosti „Karle, je čtvrtek!“ z filmu Kdo chce zabít Jessii je příkladnou ukázkou. · Oživení. Nevěru nemusí způsobit skutečnost, že ti dva si nemají co říct, že partnerský život je pro ně nekončící série povinností. „Nic tak neoživí manželství jako občasná nevěra“ je krédo některých mužů, kteří chovají k manželce i po dvaceti letech něžný vztah – a nehodlají kvůli věrnosti žít v hormonální tenzi. Obvykle mají jednu či více stálých partnerek, s nimiž se poklidně stýkají, aniž má kterákoli z obou zúčastněných stran touhu se rozvádět. · Důkaz věčného mládí. I na toto téma existuje dost literatury a filmu (nedávno proběhla v ČT britská Druhá míza). Partner se dopouští nevěry, aby sobě dokázal, že je v plné síle a stačí „na ty mladé vlčáky, kteří ani pořádně nevědí, co s mladou holkou dělat“. Nevěra diktovaná jako důkaz nestárnoucího sex-appealu přepadá i ženy tvrdící, že „noc strávená se zajíčkem v posteli vydá za nejlepší kosmetický salon“. · Sexuální apetence. Není žádnou výjimkou, že jeden z dvojice je sexuálně výbojnější než druhý. „Proboha, dneska ne, strašně mě bolí hlava“ – to je věta, která se dostala i do anekdot. Nicméně za sníženou sexuální apetencí mohou být různé důvody, fyzické i psychické, trvalého nebo přechodného charakteru. Mezi partnery může existovat tichá dohoda, že ten erotičtěji založený si v tichosti najde bokem „ventil“; ale obvykle se to řeší bez dohod s partnerem. Může (ale nemusí) to být kompromisní řešení pro dvojici, která se nechce kvůli vyšší hladině hormonů jednoho z nich rozcházet. · Sexuální nekompatibilita. Fakt, že to dvojici spolu v posteli neklape, se vyskytuje i v dnešní době. Bývá příčinou rozchodu a nevěra mu může předcházet jako test, „abych podruhé nenaletěl/a“. Tento motiv nevěry bývá častější u žen – mužský práskne dveřmi a ve vztahu nepokračuje, zatímco žena nerada opouští milence s vyhlídkou, že zůstane sama, než si najde někoho lepšího. · Sportovní pojetí. Typické pro některé muže, kteří věří, že sex je součást osobní hygieny, něco jako čištění zubů nebo pravidelná návštěva posilovny. Proboha, jen nic osobního! Tihle chlápci málokdy žijí v partnerském vztahu, protože by se cítili omezováni ve svých zájmech, které jim jsou nade vše. Mluvit v jejich případě o nevěře je vlastně nonsens – kdo nežije v partnerském vztahu, nemůže se dopouštět nevěry. · Pomsta. Ta bývá dost častý důvod k nevěře. Mstít se dá za domnělé i skutečné křivdy, za hádku, násilí, ponižování. Pochopitelně i za skutečnou nebo domnělou nevěru, které se dopustil partner. Těžko říci, zda metoda „zub za zub“ je specificky ženská nebo mužská. Je paradox, že notoričtí mstitelé se dopouštějí nevěry i preventivně: „Tak jsem si to na služební cestě rozdala s kolegou, protože manžel na mém místě by nezaváhal a určitě by využil situace.“ Ta druhá V drtivé většině milostných příběhů jsou ústřední postavou nevěrník + zrazená. Jen zřídkakdy je středem pozornosti „ten druhý“, „ta druhá“. V mnoha případech jde o člověka, pro kterého víkendy, svátky, dovolené (které jeho miláček tráví se svou rodinou) představují věčné čekání. Pokud „ta druhá“ vidí ve vztahu se zadaným partnerem příslib do budoucnosti, musí si uvědomit rizika, která z takového trojúhelníkového vztahu plynou. Pomineme-li chvilkový nezávazný flirt, v němž jsou si obě strany rovny, pak postavení „druhých houslí“ není moc povznášející. Co oči nevidí, to srdce nebolíNa otázku, co nevěra přináší, existuje mnoho odpovědí, ale jedna je jistá: problémy. Pokud se dopouštíte tzv. nezávazné nevěry a kvůli ní by vás ani ve snu nenapadlo opustit partnera, musíte si uvědomit, že by pro něho určitě nebylo potěšující zjistit, jak se věci doopravdy mají. Ať se tváří sebestatečněji, nevěra ho zraní. MUDr. Plzák, odborník na manželské a partnerské vztahy, na otázku, zda se přiznávat k nevěře odpovídá: „Nikdy!“ Tato možná nemorální, ale účinná rada „zapírat, zapírat a ještě jednou zapírat“ platí pořád. Čestné přiznání „Mám sice nezávazný poměr se Zuzanou/Tomášem, ale miluju jen tebe“ je hodně silná káva. Zvlášť ženy mívají potřebu na sebe vyžvanit kde co. Nevěrníci obého pohlaví se domnívají, že přiznáním se jejich nevěra anuluje. Přitom náramně dobře vědí – i když se dušují: „spali jsme spolu jen párkrát“ –, že partnerovi přiznáním ubližují. Aby je netížilo svědomí, nutí ho stát se soudcem odpovědným za budoucnost pochroumaného vztahu. Nevěřte tomu, že pravda vítězí za všech okolností. Co se týče lehkovážných bokovek, určitě se nevyplácí kápnout božskou. Rcete pravdu, jen když jste opravdu rozhodnuti spálit za sebou všechny mosty a začít s někým jiným někde jinde.

folder_openPřiřazené štítky

O vztazích mezi mužem a ženou

access_time23.leden 2020personRadka Eliášková

Klíčové výrazy: dlouhodobá nevěra, duchovní partner, jak si udržet vztah, jak ukončit vztah, jak zachránit vztah, jak zlepšit vztah, karmické vztahy, krize vztahu, láska a vztahy, láska nebo přátelství, manželská nevěra, milenecký vztah, nevěra manžela, nevěra manželky, nevěra muže, nevěra partnera, nevěra v manželství, nevěra ve vztahu, osudový muž, paralelní vztah, partner duše, partnerské vztahy, partnerský vztah, problémy v manželství, přátelství je někdy víc než láska, rodinné vztahy, vážný vztah, vztah mezi mužem a ženou, vztah na dálku, vztah na pracovišti, vztah po nevěře, vztah se ženatým, vztah se ženatým mužem, vztahy mezi lidmi Vztahy je téma v dnešní době pro všechny aktuální. Aby ne, když se jedná o jeden ze základních vývojových nástrojů. Ve vztazích se setkávají naše vnitřní názory o světě (naše vnitřní fantazie) s realitou. Ale i zde lze nalézt určité zákonitosti.Aby byl vztah úplný, musí být rozvinutý v obou svých polovinách. V milenecké a v přátelské. Obě poloviny jdou ruku v ruce a hodně se ovlivňují. Vztah mezi mužem a ženou je většinou problém rozvinout v přátelské oblasti, za kterými se skrývají očekávání a obavy z obou stran. Tyto strachy si často už na svět přineseme, díky výchově se znovu zaktivizují a v dospělosti se s nimi pracuje. My lidé totiž dnes většinu vztahů začínáme na bázi přitažlivosti a citového vzplanutí. Druhou část na počátku nijak neřešíme. Pokud jsme se ovšem nenarodili v Indii, kde nám naši manželku vybrali rodiče.Přátelská rovina je rovina otevřená. Přátelé, pokud to jsou opravdoví přátelé, jsou schopni sdílet jakékoliv téma bez toho, aby jeden druhého posuzovali nebo odsuzovali. Nemusí spolu souhlasit, ale řeknou si otevřeně vše na rovinu a ve všem se tolerují. Tak to funguje mezi správnými kamarády. Vezměte si třeba téma krása. Pokud popisujete nějakou krásnou věc, jako třeba sportovní auto je zde ještě vše v pořádku. Pokud ale začnete popisovat nějakou krásnou kočičku, kterou jste dnes potkali s postřehy o její postavě, přestane to být u vaší partnerky věc přátelská, ale stane se z toho věc osobní. Už nesdílí váš smysl pro krásu, nepluje v přátelské neosobní rovině. Je to pro ni zásadní porušení rovnováhy a hrozba zboření celého systému. Bere celou věc osobně. Nedej bože se ještě zmínit, že je o 20 let mladší, má dokonalé „vlasy třeba…“ nebo jinou část těla a je to nová spolupracovnice, tak to jste většinou na dlouho skončili s klidem doma.To se běžně mezi muži ví, a tak se tyto zážitky doma neventilují, jen mezi přáteli a doma se pak žije v tom, co tolerance dovolí. Zde platí zásada neubližovat. Přátelská rovina je tím ale velmi okleštěná. Muži se bojí výčitek a neklidu doma, ženy zklamání. Co ale oba vždy dokáže spojit v otevřenosti, jsou děti. To je společný projekt.Mimochodem, uvědomujete si, že pokud prožíváte jakékoliv zklamání, že se jedná o obchod a ne o čistý dar? Zklamání totiž vždy znamená očekávání, že se mi vložená energie (investice) vrátí.Ženy málokdy dávají své city zadarmo. Ta zkušenost ale přijde, až když se vztah začne rozpadat.Vztah založený na obchodní bázi může fungovat, ale musí být nějak vyvážený. Takto fungovaly vztahy kdysi u našich prababiček, kdy každý z partnerů měl svou jasnou roli, např. žena domov, muž práce a ten druhý se mu do dané role nemíchal. Tyto role se setkávali jen na určitých rozhraních a výměna energie tam a zpět byla vyrovnaná.Dnes se ale vzájemné role promíchávají. Ženy se chtějí pracovně realizovat stejně jako muži, muži zase přebírají část péče o domov a děti. Protože oba mají zkušenost s tímtéž, je zde možnost srovnání obou přístupů a mohou nastat konflikty o to, který přístup je lepší. Tento systém zvyšuje daleko více tlak na toleranci toho druhého.Vývoj pokračuje i v této oblasti, tak jsem zvědavý, kam se to bude dále vyvíjet. Zajímavý byl tento článek z internetu:„Podívejte se s námi na nejoblíbenější alternativy tradičních vztahů:1. Otevřené manželství - kdy partneři spolu sice uzavřou sňatek, ale sexuální věrnost si neslíbí. Vztah tedy není založen na lži a každý z partnerů souhlasí, že si ten druhý může najít milence/milenku. Obvykle se tak ale děje za konkrétních pravidel, na kterých se partneři dopředu domluví.Podle zastánců tohoto stylu je to jedno z nejupřímnějších a přitom účinných řešení, které nenutí partnery ani po letech předstírat, že jsou monogamní, a klamat tak sami sebe.2. Manželství na zkoušku - stále oblíbenější způsob, jak si vyzkoušet, zda spolu dva lidé mohou skutečně žít. Obvykle si partneři stanoví dobu trvání tohoto vztahu, kdy si společně zhodnotí, zda má smysl spolu pokračovat a pak také, jakou formou.3. Přátelský svazek - tento vztah není o lásce jako takové a nemusí být ani o sexuální přitažlivosti. Jedná se čistě o praktickou záležitost, když dva lidé chtějí od života to stejné.Podle mnohých odborníků má dokonce toto manželství větší šanci na celoživotní svazek než to založené na intenzivní vášni. Předností tohoto vztahu je především stabilita.4. Manželství kvůli dětem - primárním účelem tohoto svazku je vychovávat děti. Jedná se o nejkřehčí vztah vůbec, jelikož kolem výchovy dětí panuje všeobecně nejvíce neshod mezi partnery a hrozí tedy i velké zklamání.5. Oddělené manželství - partneři jsou sezdáni, ale nežijí spolu, nebo jen naoko. Tento vztah vyhovuje všem, kteří chtějí mít hodně času jen pro sebe a zároveň nechtějí být úplně bez partnera. Vyhovuje tedy všem, co se vzájemně přitahují, ale osobnostně jsou si natolik vzdáleni, že by každodenní soužití nezvládli.Oba mají dostatek svobody na to, aby si dělali, co chtějí a společně jen tráví čas, který si spolu naplánují. Aby partneři takový vztah zvládli, je zapotřebí obrovské množství vzájemné důvěry.6. Manželství jako způsob ochrany - vztah postavený na vlastní bezpečnosti a vzájemném prospěchu. A je jedno, zda se jedná o emocionální stránku či tu finanční. Vždy jde o výhodný obchod, tedy něco za něco.“Každopádně dokud nenecháte partnera a nepodpoříte ho, aby svobodně projevil všechny své fantazie, vyzkoušel si to, co ho láká, do té doby nikdy nepoznáte, koho vlastně „milujete“. Nepoznáte také nikdy ve vnitřní hranice tolerance, svůj vlastní osobní vztah k partnerovi, míru svého vlastnění apod. Jen tušíte a svazují vás vnitřní strachy. Muži se jen velmi těžce nechají okrást o svou svobodu, a pokud cítí, že by byli nepochopeni, provedou čin stejně, jen tajně.Život a životní zkoušky nejsou totiž ničím jiným než hledáním a hlavně projevením své vlastní vnitřní kvality v reálném životě. Tu stejně všichni nosíme v latentní podobě v podvědomí a realita dává k jejímu projevení prostor.

folder_openPřiřazené štítky

Muži nejsou předurčeni k monogamii

access_time23.leden 2020personRadka Eliášková

Muž a monogamie - jsou to pojmy, které jsou slučitelné, nebo jde jen o naivní iluzi žen, která jim dříve či později bude vyvracená? Pojďme si říci více… Naše kultura považuje monogamii za zcela přirozenou. Jenže co když je to jen vštípená společenská nutnost? MonogamieV západní civilizace je polygamie a bigamie zakázána v manželství. Je trestná. Ovšem polygamie ve vztazích, tj. nevěry, trestné nejsou. Naopak, jsou velmi oblíbené. Zdá se, že čím dál oblíbenější. Který pár spolu prožije celý život, aniž by jeden druhého nepodvedl? Je to smutné, ale takových párů ubývá a současně se vynořuje otázka, zda je monogamie přirozená. Jak něco, od čeho se čím dál více párů odchyluje, může být v pořádku? A tak se zrodil názor, že především u mužů vyžadovat monogamii je proti přírodě. J to pravda či jen zoufalý pokus obhájit mužskou nevěru?Muži a nevěraDodnes jsou s nevěrou spojováni více muži než ženy. Jsou muži častěji nevěrní? To je nesprávně položená otázka. Spíše je nutné se dívat na to, jak na nevěru pohlíží společnost a jaké nevěry se každé pohlaví dopouštějí. Mužská a ženská nevěra se totiž mnohdy ve své podstatě odlišuje.Je prokázáno, že muž je schopen podvést, i když svou partnerku bezmezně miluje. Často je to vysvětlováno tím, že muži zkrátka v téhle oblasti jednají pudově a lásku a sex od sebe důrazně oddělují.A co ženy? Ty přece také podvádí muže. Ano, ale u většiny žen je nevěra jiná než u mužů. Ty mnohem častěji k nevěře vztahují city, do nového partnera se zamilovávají a jsou ochotni se vrhat do nových vztahů a ty původní opouštět.A jak se na monogamii (polygamie) dívá společnost? Nevěra se stává součástí běžného života a tolerance společnosti k ní neustále stoupá. Je nutné ukončovat vztah kvůli nevěře? Většina lidí odpoví, že pokud vztah do této doby fungoval, měl by být zachráněn. Pravdou zůstává, že na mužskou nevěru se společnost dívá lépe než na ženskou nevěru. Více ji akceptuje.Proč? Vysvětlení je jednoduché. Stále se vychází z toho, že žena je citovou oporou rodiny a když odchází za jiným mužem, zanedbává ji a rodina tím mnohem více strádá, než když muž odchází za milenkou.Také od počátku věků je nevěra u žen horší v tom, že hrozí neplánované otěhotnění a co když nebude vědět matka, kdo je otec dítěte? To bylo, je a snad i bude z morálního hlediska nepřípustné.Asi proto se dodnes na muže záletníka často společnost dívá jako na kasanovu, o kterého zkrátka mají ženy zájem, ale pokud je žena častěji nevěrná, je považovaná za...jak to říci...za lehkou ženu.Je třeba se smířit s tím, že mužská nevěra bude vždy společností více akceptovatelná než ženská nevěra. A jak je to s pudem, který žene muže k nevěře? Je možné, že tomu tak skutečně je, i když to nás asi neuklidní, když svého milého najdete s jinou v posteli. Co s tím uděláte, už záleží jen na vás...

folder_openPřiřazené štítky

Co znamená rozvod pro ženy a co pro muže

access_time07.únor 2020personRadka Eliášková

Rozvod manželství, zvláště pak pokud se jedná o manželství s dětmi, není pro nikoho ze zúčastněných snadnou záležitostí. I v případě člověka – muže nebo ženy – který rozvod inicioval a čeká na něj jako na vysvobození z nesnesitelné situace, přináší rozvod velkou psychickou zátěž. Většina lidí totiž stále ještě do manželství vstupuje s tím, že bude trvat celý jejich život, a jeho konec tedy znamená určité symbolické selhání, které nás nutí předefinovat si celou vlastní životní historii a význam událostí, které jsme v minulosti prožili.Radka Dudová Muži, ženy, manželství a rozvod Pro oba z partnerů, toho kdo rozvod iniciuje i toho kdo je „opouštěn“, rozchod znamená nutnost najít si nový sociální svět, ve kterém bude žít, a zároveň potřebu vybudovat si novou identitu, která již není založena na tom, že jsem partnerem a manželem. Dochází k novému uspořádání vztahu mezi přáteli a blízkými. Někdy je nutné najít si nové bydlení, zvyknout si na nové prostředí, najít si práci a kompletně přeorganizovat vztahy s dětmi. V minulosti byl řád našeho života založen na existenci rodiny a druhé osoby, která o nás věděla víc než kdokoli jiný, nyní se tento řád rozpadá a je třeba nalézt řád nový. Zároveň musíme objevit nové zdroje naší osobní identity, což znamená, že se vlastně stáváme úplně jiným člověkem. Pro toho, kdo rozvod inicioval, jsou tyto změny o něco snadnější, protože pravděpodobně o rozvodu již nějakou dobu předtím přemýšlel a již v té době si hledal své nové místo ve světě, nové přátele a koníčky – takříkajíc měl čas si na novou situaci zvyknout a připravit se na ni. Ten, pro koho je rozvod překvapením, musí řešit všechny problémy náhle a naráz a navíc je vystaven společenskému traumatu odmítnutí ze strany partnera. Existují ale specifické problémy, které rozvod přináší ženám a jiné, které přináší mužům. To je dáno tím, že postavení mužů a žen v manželství není stejné. Rozdělení rodinných rolí a dělba práce v rodině stále předpokládá, že úkolem muže je finanční zajištění a úkolem ženy je péče o potomstvo, o muže a domácnost. V roce 2003 si stále 91 % mužů a 89 % žen v České republice myslelo, že hlavním úkolem muže je finančně zabezpečit svoji rodinu, a 79 % mužů a 78 % žen se domnívalo, že péče o malé děti je převážně ženskou záležitostí. Od žen se v manželství stále více než od mužů očekává, že zapomenou na své vlastní zájmy a touhy a postaví do popředí zájmy svého manžela a dětí. Na oplátku očekávají emocionální podporu, které se jim ne vždy dostává. Jeden z důsledků těchto rozdílů se odráží ve výzkumech spokojenosti s manželským životem: ženy jsou většinou spokojeny se svým manželstvím méně než muži. Ženám obecně přináší manželský vztah méně emocionálního uspokojení než mužům, stěžují si na uzavřenost a odměřenost svých partnerů, méně často než muži je pokládají za své důvěrníky a nejlepší přátele. To je jeden z důvodů, proč ženy častěji než muži podávají žádost o rozvod. I výzkumy obyvatelstva České republiky potvrzují, že ženy jsou v manželství častěji nespokojené a jsou shovívavější k rozvodu jako řešení situace, kdy pár není schopen řešit své manželské problémy. Ekonomické důsledky rozvodu Pro ženy obecně má rozvod větší ekonomické dopady než pro muže. Vzhledem k tomu, že péče o děti a o domácnost spočívá stále ve většině českých rodin na ženě, mnoho z nich rozděluje svůj čas mezi povinnosti profesního a rodinného života. „Rodinná kariéra“ znamená pro ženu ve většině případů menší investice do profesního života. Ženy často podřizují nejen čas strávený prací, ale i geografické místo práce svým dětem a svému manželovi. Během let trvání manželství mají sice ženy přístup k příjmu a prestiži svého manžela, během rozchodu ale tento přístup ztrácejí a nezískávají zpět to, co investovaly – čas a energii strávené péčí o rodinu a emocionální a jinou podporou svých mužů.

folder_openPřiřazené štítky

Manželství

access_time08.únor 2020personRadka Eliášková

Když dvojice vstupuje do manželství, vstupuje do poněkud dobrodružné instituce. Zpravidla se pouští do něčeho, o čem nic neví. O tom svědčí nemalé množství rozvodů, manželských problémů ale i lidí, kteří radši svazek manželský ani neuzavírají. Ve skutečnosti se dá říct, že manželství a rodina jsou stavebními prvky celé společnosti, takže má svou hodnotu o nich něco vědět.  Manželství je v podstatě předsevzetí obou partnerů žít společný život. Ale aby bylo manželství úspěšné, musí toto předsevzetí na obou stranách trvat. Stejně jako vyhasne oheň, který neudržujeme, vyhasne i manželství, které přestáváme tvořit. CO MŮŽE STÁT ZA ROZVODY A PROBLÉMY V MANŽELSTVÍ? - TvořeníNení to o tom, že by byli lidé zlí a proto nedodržovali manželské sliby. Často je důvodem, že partneři předpokládají, že manželství bude fungovat jaksi automaticky. V době zamilovanosti dělají oba partneři všechno možné pro to, aby svého partnera získali a aby si ho udrželi. V okamžiku, kdy uzavřou svazek manželský, se jejich aktivity vytrácí, protože tak nějak předpokládají, že teď už je „hotovo“ nebo „mají své jisté“, nebo prostě jen dosáhli svého cíle a nedali si další. Někdy už tvoří jen jeden z partnerů a to nestačí. Po uzavření manželství je dalším cílem na cestě jeho tvoření. Patří sem společné aktivity, společné sny, zájem a péče o partnera a další. Takže základem udržení manželství je uvědomit si, že je to něco, co je potřeba tvořit, na čem musíme neustále pracovat. Být manželem neznamená jen mít místo, kam si přijdu odpočinout po práci a kde mám navařeno, napečeno a uklizeno. Být manželkou neznamená jen být zabezpečená, mít děti a domácnost, o kterou se mám starat. Manžel a manželka jsou role. Manželství je nejen o vzájemné lásce, ale také o vzájemné podpoře, plnění snů a cílů, společném tvoření domova a budoucnosti. Kdysi mi jedna kamarádka řekla: „Pokud nemáš za cíl o někoho pečovat, nevdávej se.“ Je na tom hodně pravdy a platí to jak pro ženu, tak pro muže. A role manželky a manžela nejsou totéž jako role matky a otce. Když přijdou děti, stále zůstáváme manželem nebo manželkou, jen si přibíráme další roli otce nebo matky.  - KomunikaceDalší důležitou oblastí, která by měla být v pořádku, aby manželství vydrželo, je komunikace. Fungující komunikace v manželství neznamená jen schopnost jeden druhému naslouchat, nebo schopnost partnerovi cokoli říct. Základem dobré komunikace v manželství je také podobná komunikační prodleva. Co to komunikační prodleva je? Je to čas, který uplyne od chvíle, kdy partnerovi položíte nějakou otázku, do chvíle než vám odpoví. Nebo čas, který uplyne od chvíle, kdy mu něco řeknete, do chvíle, kdy on na to zareaguje. Ideálně by měla být komunikační prodleva obou partnerů podobná. Když má jeden z partnerů komunikační prodlevu příliš dlouhou oproti druhému, oba tím trpí. To samé platí o rychlosti obecně. Když je jeden z partnerů při zvládání každodenního života a práce rychlý a druhý pomalý, oba ve vztahu trpí. Ale nejde jen o to. Komunikace je záležitost takzvaně dvoucestná. To znamená, že dobrá komunikace v manželství je komunikace, kdy jde o vzájemnou výměnu myšlenek, skutečnou debatu. Nejde jen o to, že jeden mluví a druhý poslouchá. Oba partneři by měli mít možnost mluvit a oba schopnost naslouchat. - ŽárlivostS komunikací v manželství souvisí také žárlivost. Žárlivost v podstatě znamená, že ten žárlivý partner omezuje komunikaci druhého partnera s okolím. Žárlivost nemusí být žádným způsobem podložená, může vycházet jen z vlastní nejistoty žárlivého partnera, který se obává, že jeho partner komunikuje skrytě s dalšími osobami, o kterých on nic neví, a snaží se takové věci zjistit nebo jim zabránit. Takže žárlivý partner se potom snaží bránit svému partnerovi v komunikaci a to samozřejmě vede k rozepřím a hádkám a snadno to může celý vztah „zabít“. - Když do vztahu zasahuje třetí osobaTaké vám může manželství ničit třetí osoba. Tchýně se nestaly předmětem mnoha vtipů tak úplně náhodou. Je pravda, že je velké množství tchýní, které jsou naprosto skvělé a úžasné. Ale existuje určité procento tchýní, které na svém synovi nebo dceři natolik lpí, že do jejich manželství neustále vnáší něco, co tam nepatří. Ale do manželství nemusí takovým způsobem zasahovat jen tchýně. Mohou to být i kamarádi, kamarádky, kolegové. Může to být pomlouvání a snižování partnera, jako „neumí vařit“, „neumí se pořádně postarat o domácnost“, „vždyť tě pořádně neuživí“, „věčně není doma a ty vlastně ani nevíš, kde je“. Takové věci samozřejmě vnáší mezi partnery určité pochybnosti, nahlodávají vzájemnou důvěru. Nebo může tchýně (všem dobrým tchýním se omlouvám) příliš zasahovat do manželského života samotného třeba tím, že do všeho mluví, musí pořád být nablízku, nenechá partnery téměř o samotě. To samozřejmě soužití partnerů narušuje. I taková věc se mezi partnery dá vyřešit jednoduše komunikací. Je třeba, aby si především oni sami vzájemně řekli, co se děje, co si myslí, případně co tchýně nebo nějaká třetí osoba říká. Potom mohou společně promluvit i s tou osobou a mohou celou situaci zvládnout. Problém nabývá velkých rozměrů ve chvíli, kdy se partner postaví na stranu své matky (nebo otce) místo toho, aby stál za svým partnerem. Dokonce i v situaci, kdy by měli rodiče v něčem pravdu a on by to vnímal podobně, když tchýně nebo tchán mluví proti jeho partnerovi, může být manželství osudným, postavit se na jejich stranu. Existuje něco, čemu se říká zodpovědnost a existuje také zodpovědnost za manželství. Převzít zodpovědnost za své manželství znamená kromě jiného „nedovolit nikomu a ničemu jinému, aby to vstoupilo mezi mě a mého partnera“. Příkladem může být situace, kdy je u vás matka na návštěvě, váš manžel přijde večer pozdě z práce a vaše matka spustí: „Myslím, že bys měl chodit domů dřív a nenechávat ji tady po večerech samotnou.“ I kdybyste to cítila stejně, je třeba tu komunikaci zastavit a minimálně matce vysvětlit, že to je mezi vámi a vy si to vyřídíte spolu. Ještě lepší by bylo se svého partnera v takové chvíli zastat. Ale v každém případě, pokud potřebujete s manželem vyřešit, že chodí domů pozdě a vadí vám to, vyřešte to s ním a jen s ním. To platí pro jakékoli podobné situace. - Nevěra a jiné „prohřešky“Hodně lidí se řídí pravidlem „zatloukat, zatloukat, zatloukat“. Je to naprosto pochopitelné. Není to jen z obavy, že se na nás partner naštve, ale i z obavy, že mu tím, že mu o své nevěře nebo jiném „prohřešku“ řekneme, ublížíme. Obvykle se také partner, který se nevěry dopustil, obává, že ho partner opustí, jakmile se to dozví. Tyto obavy mohou být i opodstatněné. Já vím, že je to těžké, ale obvykle svým klientům na rovinu říkám, že o tom měli uvažovat předtím, než do té postele vlezli. Tvrdé? Ano. Ale základem každého manželství je upřímnost a to, že je mezi partnery „čisto“. Každá zamlčená nevěra, každý prohřešek vůči partnerovi, který vás trápí, mezi partnery ve skutečnosti staví zeď nebo lépe řečeno hloubí propast. Proč tomu tak je? Nevěra může vzniknout náhodně pod vlivem alkoholu – prostě takový „úlet“, nebo může být důsledkem neřešených problémů, které ve vztahu již existují. V obou případech ale její zamlčení způsobí, že ten partner, který se jí dopustil, se ze vztahu stáhne. Jednoduše proto, že nechce ubližovat. Je to přirozený instinkt, protože nechceme tomu druhému ubližovat. A kromě toho si potřebuje svůj skutek zdůvodnit a to vede k tomu, že na svém partnerovi začne hledat chyby. Prostě, když jsem byla manželovi nevěrná, potřebuji k tomu „důvod“ a i kdyby žádný ve skutečnosti nebyl, tak si začnu říkat věci jako „on mě zanedbává“, „nedává mi dost peněz“, „už ho vůbec nezajímám“ a podobně. I kdyby ty důvody skutečně existovaly, nevěra je jen prohloubí, protože místo snahy ty věci řešit je potřebujeme vidět ještě víc, protože pak máme pravdu a měli jsme na tu nevěru naprosté právo. I když v manželství zůstaneme, bude tam pořád malá „propast“ a „Pandořina skříňka“. A té „Pandořiny skříňky“ se náš partner může kdykoli nechtě dotknout.Vezměme si příklad: manžel byl manželce nevěrný se svou novou sekretářkou. Manželka se nevině zeptá: „A jaká je ta tvá nová sekretářka?“ Manžel samozřejmě těžko zareaguje na takovou otázku v klidu, protože okamžitě nabude dojmu, že manželka možná něco ví. Takže jeho reakce bude typu: „Co tě to zajímá? Odkdy tě zajímá moje sekretářka?“ a podobně. To zase nechápe manželka. Takže pokud k nevěře došlo a skutečně chcete dát manželství do pořádku, jediná cesta je čestně komunikovat. Pokud manželství stálo na dobrých základech a není ještě na pokraji propasti, dá se taková situace zvládnout. Samozřejmě ideální je takové věci vůbec nedělat. - Dá se nevěře předejít? Určitě pro to můžeme hodně udělat. Základem je trvalé tvoření vztahu. Dále je to zájem o partnera. Pokud se totiž o partnera zajímáme, pak vidíme včas, že možná není vše optimální, že na straně partnera třeba existuje nějaká nespokojenost a můžeme ji zvládnout ještě předtím, než to skončí nevěrou. Ale zájem o partnera u něj zároveň vytváří dobrý pocit, cítí se stále žádaný a tudíž ani nemá tendenci hledat někde jinde. A samozřejmě upřímná, otevřená komunikace. Ta dává vztahu skutečnou sílu, protože buduje důvěru, vzájemné porozumění a posiluje vzájemnou lásku.  

folder_openPřiřazené štítky

Psycholog radí: Partneři, udělejte si na sebe čas!

access_time08.únor 2020personRadka Eliášková

Ony jsou prý z Venuše a neumí číst v mapách, oni zase z Marsu a nedokážou partnerkám naslouchat. O kom je řeč? O ženách a o mužích - entitách v sukních a kalhotách, prvoplánově spojených biblickoubáchorkou o vzniku ze žebra. Ano, ze žebra - kdyby však Eva vzniklaz kousku Adamova mozku, mohlo být možná na Zemi po několik dalších staletí všechno snadnější – tedy co se týče porozumění mezi muži a ženami. Své o tom ví Lubomír Smékal, psycholog a ředitel Poradenského centra sociálních služeb,který se mimo jiné řadu let zabývá problematikou manželských a partnerských svazků. „Pamatuji si na osmapadesátiletého staříka, který navštívil mou poradnu, protože žárlil na svouo dva roky mladší manželku. Vadilo mu, že chodí občas masírovat kolena jeho bratrovi,“ usmívá se psycholog a na příkladu z praxe demonstruje fakt, že klientem poradenského centra může být úplně kdokoliv, komu problémyv partnerství či rodině pomalu přerůstají přes hlavu.„Občas sem přicházejí lidé, kteří trpí nedostatkem sebevědomí a obtížně se jim hledají partneři. Kamenem úrazuje, že si tito nesebevědomí jedinci vyhlížejí stejně nesebevědomé protějšky,co by preventivní ochranu před doživotní samotou. Často mají pocit, že jim nezbývá nic jiného, než vzít za vděk prvním partnerem, který se jim takto postaví do cesty. Životnost takového vztahu bývá většinou nulová,“ přiznává Lubomír Smékal, který je jakožto ředitel Poradenského centra vázán příslibem mlčenlivosti. Sdělováním informací o současných pacientech by porušil etickýkodex lékaře, a proto pro ilustraci nejrůznějších situací používá jen obecné příklady ze své rané praxe. Jak to chodí v Poradně pro rodinu?Služby manželské poradny využívají obvykle páry ve středním věku, tedy lidé mezi třiceti až pětačtyřicetilety. Přijde-li klient s akutním problémem, jsou jej pracovníci poradny schopni vyřešit ještě tentýž den, případně v dnech nejbližších. Sociální služby pro veřejnost jsou zdarma.Před první návštěvou odborníka musí klient absolvovat vstupní pohovor se sociální pracovnicí, na jehož základě je psycholog seznámen s problémem klienta. Jestliže pacient souhlasí,sociální pracovnice si zaznamená jeho osobní údaje. Pakliže klient odmítne být identifikovatelný, vystupuje u psychologa anonymně. „Na začátku každé spolupráce se vytváří takzvaný kontrakt neboli dohoda, kdy chce psycholog vědět, co od něj pacient očekává, s jakým konkrétním požadavkem přichází. My bychom mu měli být schopni ihned říct, jestli jsme schopni naplnit jeho očekávání a do jaké míry může být vzájemná spolupráce úspěšná. Na začátku si rovněž stanovíme časový horizont, v jakém se daný problém bude řešit, a vytvoříme si plán postupných kroků. Mnohdy se stává, že si po třetí konzultaci s klientem dohodneme nový kontrakt, protože je nám problém bližší a už přesně víme, jak na něj,“ představuje běžný průběh návštěv psychologa Smékal a pokračuje: „Do poradny chodí obvykle jen jeden z páru – partnera si zveme až po dohodě.Bez jejich souhlasu však nemáme právo podniknout žádné kroky. Jestliže přijdou do poradny manželé společně, vždy chceme alespoň chvíli mluvit s každýmz nich odděleně,“ dodává psycholog. Důvodem, proč by v ordinaci neměli být po celou dobu sezení přítomni oba partneři, může být například nevěra. „Může se například stát, že řešíme problém nevěry, o kterém partner neví. Není proto dobré, aby byli v ordinaci přítomni oba partneři zároveň.Je zde zbytečné něco někomu oznamovat – sdělená nevěra se totiž řeší mnohem hůř než ta nesdělená,“ říká Smékal, přičemž tvrdí: „Čím méně se o nevěře ví, tím lépe.“ Co nejčastěji narušuje partnerskou harmonii?Kdosi kdysi řekl: „Manželství je prvek s krátkým poločasem rozpadu.“ - vtip, kterému se mozek nahlas chechtá, zatímco někde hluboko v hrudním koši pláče srdce. Můžeme tomu říkat všelijak: poločas rozpadu, kopačky, rána košem, rozvod… Jedno je však jisté - častěji než často mívá rozchod podobnou příčinu. Mezi tři nejčastější důvody, proč krachují dlouholeté vztahy, patří nevěra, alkoholové i jiné závislosti a přehnaný kariérismus. „Nevěra tu byla odjakživa bez ohleduna to, ve které době žijeme. Zajímavý je spíše dnešní postoj společnosti ke drogám a alkoholu. Alkohol je tolerován – jestliže se někdo opije, okolí z něj má často srandu. Když někdo vykouří jointa, mají titíž lidé najednou oči navrch hlavy. Paradoxem je, že cigareta marihuany je několikanásobně méně škodlivá než alkohol,“ míní Smékal.  Dalším z nepříznivých vlivů,které partnerský vztah často ohrožují, je již zmiňované budování kariéry. Udržet pohromadě takzvané dvoukariérové manželství (vydělává ona i on) je přitom pořád jednodušší, než když jeden z partnerů buduje vlastní kariéru, zatímco druhý se obětuje pro rodinu. Partner v takovéto ekonomicky závislé pozici se postupem času začne cítit nepotřebný, opomíjený… Verbální narážky typu:„Vydělávám peníze, živím rodinu, co chceš víc?“ mu přitom na sebevědomí příliš nepřidají. Manželství ztroskotávají také na principech, na kterých byla původně budována. Modelovou situací může být například vztah: ona – sebejistá cílevědomá žena, on – obdivovatel ženiných dovedností. Z počátku mu imponujejejí racionalita, organizační schopnosti a dodržování režimu, na jehož základě celý vztah funguje. Ona je odjakživa určujícím hybatelem partnerského svazku,on hraje pouze jakousi vedlejší roli. Z dříve obdivované se tak jako mávnutím kouzelného proutku stane nenáviděná. Je jen otázkou času, kdy muži dojde trpělivost, sbalí si svých pět švestek a půjde se porozhlédnout jinam –někam, kde se dá svobodně dýchat. Ve středním věku si ženy rovněž stěžují na nepochopení ze strany partnera, mívají pocit citového strádání. Často je to dáno tím, že je ženské vnímání postaveno malinko jinak než mužské. „Muži jsou opravdu přesvědčeni o tom, že když vydělávají peníze a zajišťují rodinu, tak dávají ženě dost. V potřebě blízkosti a sdílení se bohužel mužský a ženský element malinko rozchází,“ upozorňuje psycholog.Někdy jsou však příčiny kolapsu vztahů víc než kuriózní a následky bohužel až tragické: „Do mé poradny kupříkladu přišla paní, která se snažila nenápadným nátlakem přimět manžela,aby k ní byl vstřícnější a uvědomil si, že dělá něco špatně. Podstrkovalamu na noční stolek knížky, kde byly zaškrtnuté pasáže, které považovala za důležité. Jemu to samozřejmě bylo protivné číst už jenom proto, že se mu to každý večer válelo na nočním stolku. Tento zdánlivě nevinný psychický nátlak nakonec vyvrcholil fyzickým násilím,“ říká psycholog, přičemž hned naváže situací ještě o něco ostřejší: „Měl jsem v ordinaci agresora - vyhrožoval manželce i dětem fyzickou likvidací. Když zjistil, že jeho přesvědčení otrestání příbuzných nesdílím, oznámil mi, že vlastní pistoli a že bych si na něj měl dávat také pozor. Rodinu terorizoval tak dlouho, dokud neskončil ve vazbě. Tam se oběsil.“ 

folder_openPřiřazené štítky

5 tipů pro to nejlepší manželství

access_time19.únor 2020personRadka Eliášková

Konečně jste našli toho pravého, se kterým byste chtěli strávit zbytek života, milovat ho, mít s ním děti a bílý laťkový plot. Chození a manželství ale rozhodně není totéž, zatímco když s někým jenom randíte, můžete si kdykoliv zalézt někam stranou, odejít nebo doslova utéct, ale v případě manželství už ho máte na noze jako vězeňskou kouli. A už se ho nezbavíte. Od problémů tak snadno neutečete, budete je muset řešit, což někdy není zrovna snadné. Někdo v tom ale umí chodit. Buďte taky v manželství na koni vy a podívejte se na 5 tipů, jak toho docílit.1.Zajistěte si každodenní přísun „hormonu lásky/důvěry“Ano, opravdu taková látka existuje a jmenuje se oxytocin. Tento hormon se uvolňuje při stimulaci pohlavních orgánů, ale vy si ho můžete dopřát i ve slušné formě kdykoliv na veřejnosti. V menší míře se totiž vyplavuje také dotyky, hlazením, polaskáním, polibkem, držením za ruce nebo objetím. Zajistěte si jeho dávku každý den.2.Není to jenom o kompromisechŘíká se, že vztahy by měly být založeny na kompromisech. Hloupost. Kompromis je pouze řešení, které úplně nevyhovuje ani jedné straně. Žádní dva lidé se neshodnou naprosto ve všem, a proto byste na to měli být připraveni. Nebojte se ale projevit svůj názor a akceptovat rozdílný pohled vaší drahé polovičky.3.Uvědomte si svou úlohu ve vztahuMuži by hlavně měli vědět, že nemusí řešit všechno, co jim ženy říkají, naprosto totiž stačí, když budou poslouchat. Ženy chtějí být vyslyšeny, potřebují vás jako svého terapeuta a ne osobního ochránce, který za ně všechno vyřeší. Ženy by si na druhou stranu měli uvědomit, že muži potřebují víc osobního prostoru a nebrat si to moc vážně. Jednoduše od nás někdy potřebují pauzu, to je vše.4.Začínejte slovem „já“ namísto „ty“Když se vám zdá, že něco neklape a chcete si o tom promluvit, vždycky začínejte slovem „já“. „Já mám pocit, že se mi vyhýbáš.“ „Připadám si odstrčený.“ Když budete sdílet svoje pocity s tím druhým, vaše komunikace bude efektivnější a spíše se doberete nějakých výsledků, než kdybyste jeden druhého obviňovali.5.Komplimenty jsou důležitéJe důležité si říkat, jak moc se milujete, jak si sebe vzájemně vážíte a podle toho se také chovat. Nemusíte si každý den dávat kytku nebo se horoucně rozplývat a vymýšlet si milostné básničky, ale měli byste spolu mluvit, myslet na to, jak je vám spolu dobře. Skládejte si komplimenty, uznejte úspěch toho druhého, pochvalte ho za jeho práci. Uvidíte, jak vám samotným se to bude líbit.

folder_openPřiřazené štítky

Mýty o manželství

access_time07.březen 2020personRadka Eliášková

1. mýtus: Věčná láskaPartnera musíme milovat vždy, i když je protivný a chová se hloupě. Je to můj partner a musím ho respektovat ve všem. Omyl, realita je jiná. To, že partner nerespektuje nějaké moje rozhodnutí, neznamená, že nás nemiluje. Musíme si ovšem uvědomit, že to, jak se chováme k partnerovi, může vést k prohloubení citu, ale i k jejich ztrátě.  2. mýtus: Je jen jeden člověk, se kterým můžu být šťastnáLáskou můžete zahořet ke každému člověku, který Vám dá to, co chcete. Pokud Vám přestane dávat, to si přejete, přestanete ho také milovat. Můžete také milovat více lidí najednou. 3. mýtus: Manželství je absolutní toleranceOčekáváte, že Vás partner bude ve všem tolerovat a podporovat? Když Vás partner absolutně toleruje, znamená to, že Vás až tak moc nemiluje a jste mu lhostejná. Tolerance má určité hranice. 5. mýtus: Milující manžel udělá vše, co mi na očích uvidí.Aby to partner dokázal, musel by být jasnovidec a umět číst myšlenky. A protože takové schopnosti má velmi málo lidí, budete mu muset svá přání říct. Jste až příliš rozdílní, abyste mohli vědět, co kdo má rád a co nikoli. 6. mýtus: Šťastné manželstvíKaždý svého štěstí strůjcem. Nikdo Vás nemůže obvinit, že ho činíte nešťastným a stejně tak vy jeho. Každý sám si může přivodit štěstí i neštěstí. 

folder_openPřiřazené štítky

Ženy chtějí lásku, muži sex

access_time07.březen 2020personRadka Eliášková

Proč tvoříme vztahy? Co od nich čekáme a co je naší největší motivací? Je to láska, sex, založení rodiny nebo snad manželství…?Ženy a muži – v čem jsou rozdílní?Ženy i muži chtějí tvořit vztahy. Ať už v nich hledají lásku, sex, peníze nebo cokoliv jiného, většinou se i vezmou. Podle statistiky však každé druhé manželství končí rozvodem. Proč se tedy i přesto lidé berou? Jakou mají ženy a muži motivaci utvářet vztahy a zakládat manželství?Láska vs. sexPodle nedávného výzkumu vědců ze San Franciska je motivace jasná – ženy touží po lásce, muži po sexu. Ženy totiž uvedly lásku jako důvod k vytvoření vztahu až třikrát častěji než muži. Sex zase preferovali muži, a to až čtyřikrát častěji než ženy. Nevýhody života ve společné domácnosti pak ženy spatřovaly hlavně v tom, že spolužití není tak legitimní jako manželství a je tedy velmi snadné vztah rozpustit. Muži se naopak nejvíce obávali toho, že kvůli navázání nového vztahu skončí jejich svoboda a oni přijdou o výhody samostatného rozhodování.A bude svatba…Je jasné, že ve starším věku muži i ženy touží po rodině. Ženy jsou však stále více zaměřené na lásku, city a romantiku, kdežto muži zůstávají ve vztahu především kvůli snadno dostupnému sexu. Samozřejmě, že láska a city jim nejsou zcela cizí. Kdyby k ženě necítili žádnou lásku, neměli u ní pocit podpory a porozumění a byli by s ní opravdu jen kvůli sexu, tak s ní do manželství nevstoupí. Když muž vstoupí do manželství, je to proto, že svou ženu miluje a nechce ji ztratit. Prvotně ale vztah utvořil hlavně kvůli vidině sexu a na manželství se mu nelíbí ztráta možnosti mít další milenky.

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Zdraví na dotaz v manželství

Depresivní porucha

access_time06.únor 2020personRadka Eliášková

Slovníková definice Nejrozšířenější psychické poruchy v populaci. Jedná se o vážné, zneschopňující onemocnění, v jehož důsledku dochází k významné ztrátě pracovní schopnosti obyvatelstva srovnatelné se široce rozšířenými tělesnými chorobami. V medicínském slova smyslu se jedná o chorobný stav definovaný patologicky pokleslou náladou, doprovázenou ztrátou zájmů postiženého jedince o aktivity, které obvykle přinášejí potěšení, a pocity snížené energie spojenými se zvýšenou únavou. Depresivní poruchy se vyskytují jak bez přítomnosti, tak v přítomnosti tělesných poruch a při jejich léčbě. Plná definice Depresivní poruchy jsou spojeny s neurochemickými změnami a dnes již prokazatelně i neurodegenerativními procesy v centrálním nervovém systému, kdy dochází k akcelaraci apoptózy a zástavě neuroneogeneze ve specifických oblastech mozku. V nálezech moderních zobrazovacích technik jsou zjišťovány objemové změny některých důležitých neuronálních struktur. Onemocnění se tak stává přímým důkazem, že nekontrolovaný stres má významný negativní dopad na neuronální struktury a neurotransmiterový přenos, což potvrdily předchozí nálezy v animálních modelech. Charakteristická pro onemocnění je hypersekrece kortisolu, která je spojená se stresem, působící nepříznivým vlivem na řadu orgánových systémů včetně mozkových struktur. Jedinci se pravděpodobně liší v geneticky determinované schopnosti snášet stres a existuje spojení mezi mírou výskytu depresivních poruch a množstvím prožitých stresových událostí včetně přítomnosti tělesného onemocnění v závislosti na funkčním polymorfismu genu pro serotoninový transportér (transmembránová bílkovina zajišťující zpětný transport serotoninu z oblasti synaptické štěrbiny do presynaptické části neuronu).Začátek jednotlivých epizod bývá většinou spojen se zátěžovými situacemi (porod, cévní mozková příhoda, přítomnost tělesné choroby). Pro stanovení diagnózy depresivní poruchy je nezbytné, abychom u nemocného zjistili následující symptomy stanovené Mezinárodní klasifikací nemocí MKN-10. Mezi základní příznaky depresivní poruchy patří depresivní nálada, která je takového stupně, že je pro jedince naprosto nenormální, musí být přítomna po většinu dne a téměř každý den po dobu alespoň dvou týdnů, přičemž není ovlivněna okolnostmi. K dalším důležitým známkám patří ztráta zájmů a radosti z aktivit, které jedince obvykle těší, nebo je přítomen pocit snížené energie a zvýšená únavnost. V rámci diferenciální diagnózy lze za významné považovat vyloučení bipolární afektivní poruchy, protože nesprávná diagnóza může mít pro nemocného vážné následky. K častým komorbiditám, které negativně ovlivňují průběh a léčbu, patří úzkostné, somatoformní poruchy a event. syndromy závislosti na alkoholu. Mezi základní metody léčby patří především farmakoterapie antidepresivními preparáty, psychoterapie a jejich vzájemná kombinace. K dispozici je v současné době široké spektrum antidepresiv, která disponují různými mechanismy účinku. Volba antidepresiva je vždy záležitostí přísně individuální a řídí se profilem symptomů, které u nemocného zjistíme. Jde-li o první epizodu onemocnění, o staršího nemocného nebo o pacienta s tělesnou komorbiditou, jsou dnes považovány za léčbu první volby inhibitory zpětného vychytávání serotoninu. V iniciální etapě léčby lze podávání antidepresiv kombinovat s anxiolytiky a hypnotiky. Pacienta je nutné po zahájení terapie pravidelně sledovat, obzvláště v iniciálních prvních týdnech léčby, kdy je zvýšeno riziko suicidálního jednání. Léčba by měla trvat u prvních, nekomplikovaných případů 6–9 měsíců od chvíle dosažení remise. S opakujícími se epizodami je nutné léčbu vést delší časové období. Vysazování léčby je nutné pozvolně, cca o 25 % denní dávky každý týden. Epidemiologie Depresivní porucha patří mezi nejrozšířenější psychické poruchy v populaci. V medicínském slova smyslu se jedná o chorobný stav definovaný patologicky pokleslou náladou, doprovázenou ztrátou zájmů postiženého jedince o aktivity, které obvykle přinášejí potěšení, a pocity snížené energie spojenými se zvýšenou únavou. Depresivní poruchy se vyskytují jak bez přítomnosti, tak v přítomnosti tělesných poruch. V případě tělesných onemocnění mohou být jak příčinou (nebo jednou z přispívajících příčin), tak následkem somatického onemocnění nebo vznikají v terénu tělesné choroby a její léčby s depresogenním účinkem. Roční prevalence depresivní poruchy v běžné populaci dospělých osob je odhadována na 5–9 % u žen a 2–3 % u mužů. V jedné z recentních epidemiologických prací je uváděna roční prevalence v evropské populaci bez ohledu na pohlaví 6,8 % pro středně těžké a těžké depresivní epizody (18,5 milionů obyvatel EU), a přidáme-li chronickou formu mírné depresivní poruchy, tzv. dysthymii, je roční prevalence těchto afektivních poruch odhadována na 9 % (20,8 milionů obyvatel). Celoživotní riziko vzniku depresivní poruchy je 10–25 % u žen a 5–12 % u mužů. Nejvíce žen a mužů je postiženo v produktivním věku 25–44 let.Významnou skupinou nemocných, která je zatížena vyšším rizikem vzniku komorbidní depresivní poruchy, jsou somaticky nemocní. Depresivní porucha často doprovází symptomy mnoha primárně somatických onemocnění (např. kardiovaskulárních chorob v 16–23 %, cévních mozkových příhod v 32 %, epilepsie v 31 %, roztroušené sklerózy a jiných zánětlivých onemocnění CNS v 37 %, Parkinsonovy nemoci a jiných nemocí bazálních ganglií v 35– 45 %, traumat mozku v 15–50 % a míchy ve 30– 60 %, demence ve 20–80 %). Depresivní potíže mohou být vyvolány také léčbou tělesného onemocnění (kortikoidy, ACTH, H2-blokátory, klonidin, ACE-inhibitory, betablokátory, sedativní hypnotika, antipsychotika, blokátory Ca-kanálů, hormonální antikoncepce, chemoterapie, digoxin). Častěji dochází k rozvoji poruchy u žen, a to zejména v rizikových obdobích (gravidita, poporodní období, menopauza). Časté rizikové faktory pro vznik depresivní poruchy jsou uvedeny v Tab. 1.Tab. 1 – Rizikové faktory pro vznik depresivní poruchyTab. 2 – Přehled látek nejčastěji spojovaných s možným potenciálem indukce deprese u dosud zdravých jedinců.Etiologie a patogeneze Depresivní poruchy jsou vážná onemocnění, která jsou spojena s neurochemickými změnami a dnes již prokazatelně i neurodegenerativními procesy, kdy dochází k akcelaraci apoptózy a zástavě neuroneogeneze ve specifických oblastech mozku. V nálezech moderních zobrazovacích technik jsou zjišťovány objemové změny některých důležitých neuronálních struktur (hipokampus). Onemocnění se tak stává přímým důkazem, že nekontrolovaný stres má významný negativní dopad na neuronální struktury a neurotransmiterový přenos, což potvrdily předchozí nálezy v animálních modelech. U nemocných lze na počátku vzniku depresivní epizody často identifikovat působení řady stresových faktorů, z nichž k nejčastějším patří skryté nebo otevřené konflikty v manželství. Velmi specifická je patogeneze poruch nálady doprovázející tělesná onemocnění. Obecně lze říci, že u tzv. organických depresivních poruch bude část mechanismů společná a část specifická pro každou specifickou tělesnou chorobu samotnou nebo její léčbu. Neoddiskutovatelný je vliv samotné nemoci na procesy v organismu, které vedou k rozvoji deprese (např. poškození tkáně mozku při cévní mozkové příhodě, prudké zatížení volnými kyslíkovými radikály, excitotoxicita uvolněných aminokyselin, imobilizace organismu spojená s nižším průtokem krve apod.) a spolupůsobí jistě i faktory, které nalézáme u primárních depresí, tj. alterace osy hypotalamus-hypofýza-kůra nadledvin nebo změny osy hypotalamus-hypofýza-štítná žláza. Za nezanedbatelnou formu stresu lze u chronicky nemocných považovat nutnost přizpůsobit se nové kondici organismu, bolesti, ztrátě schopnosti fungovat v běžných podmínkách, ale i ztrátě dosavadních sociálních vazeb. Dochází tak k negativnímu ovlivnění hned několika zásadních sociálních determinant zdraví (nadměrně se zvyšuje míra stresu, vzrůstá sociální izolace, dochází ke ztrátě nebo přerušení práce a jedinec není aktuálně schopen dosáhnout plného uplatnění). Klinický obraz Zpočátku si nemocný může stěžovat na jeden nebo několik tělesných příznaků (únava, bolesti), případně prezentuje podrážděnost, úzkost nebo nervozitu a teprve podrobnější vyšetření odkryje pokles nálady neodpovídající okolnostem či přítomnost ztráty zájmů. Tyto změny jsou doprovázeny změnou všeobecné úrovně aktivity a většina dalších příznaků je druhotných nebo snadno srozumitelných v kontextu změn nálady a aktivity. Začátek jednotlivých epizod bývá většinou spojen se zátěžovými situacemi (porod, cévní mozková příhoda, přítomnost tělesné choroby). U většiny nemocných se setkáváme s pozvolným nástupem potíží.Lékaři všech oborů se mohou setkat s celým spektrem duševních poruch (neurózy, psychózy, poruchy osobnosti a intelektu, závislosti různého typu, psychosomatické choroby) a zejména také s jejich rozmanitou kombinací se somatickými poruchami, při kterých jsou duševní poruchy považovány za primární (hypertenze, dráždivý tračník, astma) nebo kdy tvoří sekundární doprovod závažných somatických chorob (např. diabetu, arteriosklerózy, stavů po cévních mozkových příhodách, dlouhodobějších onemocnění). Ne vždy pacient přichází s jednoznačně strukturovaným spektrem potíží, obzvláště jde-li se svými problémy k lékaři jiného oboru, a někdy si ani změnu svého stavu neuvědomuje. Mezi často primárně prezentované potíže nemocných patří především nespavost. Tento symptom si zaslouží naši zvýšenou pozornost a po „skrytých“ psychických komplikacích stojících za nespavostí je třeba cíleně pátrat! U nemocných trpících depresí je výskyt nespavosti v rámci ambulantně léčených odhadován na 65 % a u hospitalizovaných až na 90 %! Současně je nespavost pro nemocné do určité míry „neutrální“ symptom, podobně jako bolest, který se nemocný nebrání prezentovat, na rozdíl od řady psychických potíží, které mohou budit na první pohled dojem duševní choroby. Pacient si nemusí své depresivní ladění plně uvědomovat a/nebo si jej spojuje právě například s nedostatkem spánku a často prohlašuje, že kdyby se zbavil nespavosti, psychická porucha by také vymizela.Ilustrativním příkladem provázanosti mohou být kardiovaskulární onemocnění a depresivní poruchy. Sama depresivní porucha má vliv na rozvoj kardiovaskulárních onemocnění u osob dosud kardiálně zdravých, ale i na rozvoj dalších srdečních příhod u kardiologicky nemocných, a podílí se tak na vzestupu následné morbidity a mortality. Prozatím není zcela jasný časový interval rozvoje depresivní poruchy v takových případech. Vážnější je situace z pohledu rozdílu mortality depresivních a nedepresivních pacientů po infarktu myokardu, které se zvyšuje s odstupem od akutního infarktu myokardu a po 6 měsících činí 16,5 % (relativní riziko 3,10) vs. 3 %, zatímco po 18 měsících dochází k nárůstu pouze o 4 %, tj. na 20 % (relativní riziko 3,64) vs. 6 %. Lze tedy odhadovat, že případný dopad faktorů spojených s depresivní poruchou po akutním infarktu myokardu je otázkou týdnů až měsíců. Ukazuje se také, že jak časný nástup (< 6 měsíců), tak pozdní nástup (> 6 měsíců–5 let) depresivní poruchy má srovnatelný negativní vliv na přežití hodnocené po 8 letech od infarktu myokardu. Z našich klinických zkušeností vyplývá, že první depresivní symptomy se objevují ještě v průběhu akutní hospitalizace, ale výjimkou není ani oddálené trvání obtíží v řádech měsíců, kdy už však souvislost s kardiovaskulární příhodou nemusí být vnímána.Diagnostika Pro stanovení diagnózy depresivní poruchy je nezbytné, abychom u nemocného zjistili následující symptomy dle MKN-10: Mezi základní příznaky depresivní poruchy patří depresivní nálada, která je takového stupně, že je pro jedince naprosto nenormální, musí být přítomna po většinu dne a téměř každý den po dobu alespoň dvou týdnů, přičemž není ovlivněna okolnostmi. K dalším důležitým známkám patří ztráta zájmů a radosti z aktivit, které jedince obvykle těší, nebo je přítomen pocit snížené energie a zvýšená únavnost. K častým doprovodným příznakům patří ztráta sebedůvěry a sebeúcty; neoprávněné sebevýčitky nebo přehnané a bezdůvodné pocity viny; nedostatek emočních reakcí na události nebo aktivity, které normálně vyvolávají emoční odpověď; vracející se myšlenky na smrt či sebevraždu nebo jakékoliv sebevražedné jednání; snížená schopnost myslet nebo se soustředit, jako je například nerozhodnost nebo váhavost; změna psychomotorické aktivity s agitovaností nebo retardací, pro niž máme objektivní důkaz (chování nemocného při vyšetření, popis chování jinými osobami); poruchy spánku jakéhokoliv druhu (nejčastěji ranní probouzení dvě nebo více hodin před obvyklou dobou, často spojené s těžšími depresivními prožitky v ranních hodinách); změna chuti k jídlu (zvýšená nebo snížená s odpovídající změnou hmotnosti); zřetelná ztráta libida. Afektivní porucha se může vyskytnout u jedince poprvé v životě v přímé souvislosti např. s infarktem myokardu či atakou roztroušené sklerózy a potom hovoříme o organické depresivní poruše (dle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10 – F 06.32). Při druhé možnosti mnohočetné faktory tělesného onemocnění vyvolají depresivní potíže u jedince, který již v minulosti depresivní epizodu alespoň jednou prodělal nebo se pro ni léčí. Potom poruchu spíše označíme jako exacerbaci periodické depresivní poruchy (F 33) a somatické onemocnění chápeme jako provokující faktor již anamnesticky přítomné psychické choroby. Nabízí se pochopitelně myšlenka, že jedinci, kteří mají s afektivní poruchou zkušenost, jsou v rámci nově vzniklého tělesného onemocnění vulnerabilnější ke vzniku depresivních epizod, ale důkazy prozatím chybí. Ze studií s velkým počtem probandů vyplynulo, že například závažnost kardiovaskulárního onemocnění neovlivňuje stupeň závažnosti depresivní epizody, ale oproti tomu závažnost depresivní epizody ovlivňuje riziko mortality v důsledku onemocnění. Riziko mortality je dvojnásobné u těžší depresivní epizody oproti mírné, bez ohledu na přítomnost kardiovaskulárního onemocnění na začátku sledování, a současně riziko mortality z důvodu kardiovaskulárního onemocnění je třikrát vyšší při přítomnosti než při absenci choroby při zahájení sledování.Za maximální zjednodušení detekce přítomnosti depresivních poruch zejména u ohrožených jedinců, což jsou především somaticky nemocní, považují někteří autoři dvě otázky: „Cítil jste se v průběhu posledního měsíce na dně, depresivní, bez nálady nebo beznadějně?“ a „Ztratil jste v průběhu posledního měsíce zájem nebo potěšení z aktivit, které vám je obvykle přinášely?“. Pozitivní odpovědi na tyto dvě otázky vykazují senzitivitu (96 %) a specificitu (57 %) pro diagnózu depresivní poruchy.V České republice bývá často používána k diagnostice tzv. autoevaluační Zungova sebeposuzovací stupnice deprese (SDS). Tento jednoduchý dotazník je určen k hodnocení populace dospělých trpících depresivní poruchou střední a lehké intenzity. Dotazník může předložit pacientovi k vyplnění i střední zdravotnický pracovník. Doba vyplnění a hodnocení je odhadována na 10–15 minut. Vypočtený tzv. SDS index udává míru maximálně vyjádřených depresivních příznaků zachytitelných stupnicí (vyjadřuje procento maximální míry deprese měřitelné stupnicí). Chceme-li však tuto stupnici využít k diagnostickým účelům, musíme respektovat nezbytnost přítomnosti základních příznaků depresivní poruchy, tak jak je definována MKN-10. K moderním trendům, zejména po zjištění, jak vysoká je prevalence duševních poruch, je snaha ze strany psychiatrů poskytovat lékařům somaticky zaměřených oborů takové nástroje, které by jim usnadnily často složitou diagnostiku komorbidity. Příkladem může být Prime MD, což je vcelku jednoduchý nástroj, který dokáže lékaře upozornit na problematické oblasti psychické kondice nemocného a neomezuje se pouze na depresivní symptomy, ale zahrnuje například i projevy úzkosti, poruchy příjmu potravy, somatizační, hypochondrickou poruchu a závislost na alkoholu. Je dostupný i ve velmi přehledné počítačové verzi, která vyplněný dotazník okamžitě vyhodnocuje, čímž může mimo jiné lékaři ušetřit čas i ulehčit dilema, zda odeslat či neodeslat pacienta ke specialistovi.Diferenciální diagnóza Nejen z pohledu výběru a vedení dalších terapeutických metod lze za významné považovat vyloučení bipolární afektivní poruchy, protože nesprávná diagnóza může mít pro nemocného vážné následky. Celoživotní riziko sebevraždy u nemocných trpících bipolární afektivní poruchou je 25–50 % a smrtí končí 10–15 % pacientů. Pacienti mohou být nesprávně zvoleným léčebným postupem poškozeni nejen tím, že jim není podáván stabilizátor nálady, ale i účinkem samostatně podávaných antidepresiv, která se mohou podílet na vzniku tzv. rychlého cyklování. Bipolární afektivní porucha je onemocnění, během něhož prochází postižená osoba obdobím nadměrně zlepšené nálady, obdobím deprese a obdobím, kdy je její nálada normální. Existují čtyři různé druhy epizod, které se při bipolární afektivní poruše objevují, podle typu a intenzity příznaků mluvíme o epizodách hypomanických (mírná forma; „hypo“ = řecká předpona s významem „pod“), manických, depresivních nebo smíšených. Hypománie je charakteristická trvale nadnesenou náladou, nadměrnou energií a zvýšenou aktivitou a subjektivním pocitem dobré pohody a dobré celkové kondice. Člověk v hypománii bývá velmi hovorný, snadno navazuje kontakt s ostatními lidmi, je nenucený, komunikuje bez zábran, hýří nápady. Zvýšení aktivity se projevuje často i v sexuální oblasti, nezřídka dochází k lehkomyslnému navazování známostí a střídání partnerů (i u jedinců, kteří jsou obvykle zdrženliví). Potřeba spánku je snížená, po pár hodinách se člověk cítí odpočinutý, čilý a další setrvávání v posteli je pro něj marněním času. Začátek bývá obvykle náhlý. Tyto epizody jsou většinou jedincem snášeny dobře a někteří dokonce v tomto stadiu přestanou navštěvovat lékaře a užívat léky. Jinými slovy, po těchto symptomech je třeba cíleně pátrat, sám nemocný o nich spontánně nehovoří. Mánií rozumíme nepřiměřeně zvýšenou náladu provázenou nárůstem aktivity. Při mánii je nálada výrazně zvýšená zcela nezávisle na okolnostech. Současně je též neúměrně zvýšená aktivita a energie. Z pohledu diagnostiky depresivních poruch je problematický fakt, že 35–60 % nemocných má zkušenost s tím, že první epizodou před nástupem mánie je právě deprese. U mužů je pravděpodobnější, že se onemocnění projeví manickou epizodou, u žen to bývá depresivní epizoda. V průměru, bez léčby, trvají manické nebo hypomanické epizody od několika dnů po několik měsíců, zatímco deprese trvá většinou více než 6 měsíců. Někteří jednotlivci se mezi epizodami úplně zotaví a několik dalších let se u nich neobjevují žádné symptomy. Jiní však trpí i nadále depresí mírné intenzity nebo dochází ke kolísání nálady. Dalším diagnostickým problémem s roční prevalencí shodnou s depresivní poruchou (tj. 7 %!) jsou tzv. somatoformní poruchy neboli rozmanité tělesné symptomy bez zjistitelných typických anamnestických údajů, laboratorních abnormalit nebo odchylek v pomocných vyšetřeních. Nemocný si stále stěžuje na měnlivé tělesné potíže, žádá rozmanitá lékařská vyšetření, a to navzdory opakovaně potvrzeným negativním nálezům a ujišťování lékaře, že příznaky nemají žádný tělesný podklad. Jestliže existují nějaké tělesné potíže, pak nevysvětlují povahu a rozsah symptomů nebo tíseň a starost pacienta. I když začátek a trvání symptomů má úzkou souvislost s nepříjemnými životními událostmi, obtížemi nebo konflikty, obvykle pacient odmítá pokusy diskutovat o možnosti psychologických příčin (často i přes zjevnou přítomnost depresivních nebo úzkostných symptomů). Řada těchto nemocných má za sebou dlouhou, komplikovanou historii styku jak s primárními, tak se specializovanými lékařskými službami. Symptomy se mohou týkat kterékoliv části těla nebo orgánového systému a mezi nejobvyklejší patří gastrointestinální potíže (bolest, říhání, pálení, zvracení, nauzea), abnormální pocity na kůži (svědění, pálení, znecitlivění apod.), četné formy kardiovaskulárních potíží (palpitace, bolest na hrudi), bolesti různé lokalizace a charakteru (oblast zad, klouby, svaly apod.), ale také únava nebo nespavost. U této skupiny nemocných je minimální pravděpodobnost, že bude efektivní pouze podané antidepresivum, a vždy je třeba nabídnout psychoterapeutickou intervenci. Lze samozřejmě předpokládat, že jedinec trpící somatoformní poruchou má v důsledku prožívaného utrpení také vyšší riziko vzniku komorbidní depresivní poruchy s potřebou adekvátní léčby. KomorbiditaDiagnostické potíže může způsobit současný výskyt více typů duševních poruch nebo jejich vzájemná kombinace se somatickým onemocněním. Ukazuje se, že až 50 % těchto chorob je komorbidních, tzn. že výskyt „čisté“ formy deprese nebo úzkostné poruchy je spíše výjimečný. Nejčastěji se společně vyskytují deprese a úzkostné poruchy, úzkostné poruchy a závislosti nebo somatoformní nebo depresivní poruchy. Tato komorbidita má významný vliv na způsoby léčby, ale je spojena i s klinickou závažností a celkovým dopadem onemocnění. Úzkost není podle MKN-10 součástí klinického obrazu depresivní poruchy, a chceme-li vyhovět současnému diagnostickému systému, je třeba označit i další diagnózu (nejčastěji generalizovanou úzkostnou poruchu, organickou úzkostnou poruchu aj.). Z klinického hlediska je třeba mít na paměti, že tito nemocní se vyznačují vyšší mírou závažnosti potíží, delším trváním epizod s tendencí k dlouhodobému průběhu, závažnějším funkčním narušením (sociální oblast, zaměstnání), pomalejším nástupem odpovědi na léčbu, snížením odpovědi na léčbu (zejména na monoterapii antidepresivy), ale také významným zvýšením rizika suicidia. Intenzivně je zkoumán vztah depresivních a úzkostných symptomů a naopak. Prozatím je zřejmé, že depresivní potíže jsou doprovázeny úzkostí ve 2/3 případů (nejčastější je obava z budoucnosti). Z pohledu časového sledu nástupu symptomů se zdá, že úzkostná porucha často přechází v depresivní poruchu a dále ji může, ale nemusí doprovázet. Po první manifestaci depresivní poruchy se však zřídka objeví úzkostná porucha.Hlavními obecnými symptomy úzkostných poruch jsou úzkost a strach, které patří za normálních okolností k běžným emocím, jež mají nezastupitelný ochranný význam. Úzkostné poruchy by se daly zjednodušeně definovat jako různé kombinace tělesných a psychických projevů úzkosti, které nejsou vyvolány žádným reálným nebezpečím. Úzkostné poruchy se vyznačují záchvatovými nebo kontinuálně fluktuujícími stavy, při kterých se bez vazby na reálné nebezpečí objevují nadměrné tělesné a psychické projevy úzkosti nebo strachu. Úzkost je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu nelze definovat. Z hlediska časového může tedy úzkost „volně plynout“ bez vazby na okolnosti (generalizovaná úzkostná porucha – podle MKN-10 F 41.1) nebo se projevit náhle v záchvatech (podle MKN-10 panická porucha F 41.0), což také slouží jako diagnostický marker. Typicky postižení popisují stavy obav, „jako by se něco mělo stát“, ale nevědí, co by to mělo být, a stav připomíná určitou připravenost na nebezpečí. Dalším definovaným emočním prožitkem je strach, který již bývá reakcí na konkrétní nebezpečí charakterizovanou emoční a fyziologickou reakcí. Strach má na rozdíl od úzkosti konkrétní příčinu (specifická sociální situace, prostor, výška, zvířata, nemoc, krev aj.). Intenzita úzkosti a strachu může kolísat od mírné nepohody až po stavy hrůzy a paniky spojené s pocitem blízké smrti. Vše je doprovázeno aktivací autonomního nervového systému (tachykardie, pocení, třes apod.). Úzkostné poruchy by se tedy daly zjednodušeně definovat jako různé kombinace tělesných a psychických projevů úzkosti, které nejsou vyvolány žádným reálným nebezpečím. Záchvaty náhle vzniklé úzkosti přicházejí bez ohlášení a očekávání dalšího záchvatu budí trvalou úzkost a napětí. Někteří lidé trpí záchvaty úzkosti ve specifických situacích, jako je např. cesta autobusem, v davu, ale také na místech, jako jsou mosty, a hovoříme o tzv. agorafobii. Lidé se „citlivým“ místům vyhýbají, často se izolují od druhých a ve vysokém procentu případů se k této poruše přidružuje depresivní nálada. Výhodou je, pokud je nemoc včas diagnostikována a také řádně léčena. Nemocní získávají svůj život opět pod kontrolu a příznaky panické poruchy již neovlivňují jejich život jako dosud. Nemocní trpící panickou poruchou tvoří 10–15 % klientely kardiologů a k psychiatrovi se dostávají v 99 % případů po vyšetření nejméně dvěma lékaři somatických oborů. Záchvat paniky, který bývá často předmětem vyšetřování v rámci ambulantní péče, je období intenzivního strachu nebo výrazné nepohody, při které se náhle vyvinily 4 nebo více z následujících příznaků: zrychlené dýchání, pocení, pocity dušení se, zalykání se, bolest na hrudi, nevolnost, pocit na zvracení, točení hlavy, závratě, bušení srdce, pocit nereálnosti okolí, svět je vzdálený jako film, třes těla i končetin, strach ze ztráty kontroly nad sebou samým, strach ze smrti, návaly horka nebo chladu, brnění nebo svrbění končetin. Léčba Mezi základní metody léčby patří především farmakoterapie antidepresivními preparáty a podpůrná, nespecifická psychoterapie. Psychoterapie nemusí být vedena ortodoxním metodickým postupem. Povědomí a využití základních technik obecných psychoterapeutických principů jsou však nezbytným předpokladem úspěšného vedení všech pacientů a u těch depresivních to platí obzvláště.Základním psychofarmakologickým prostředkem pro léčbu depresivních poruch jsou antidepresiva a při jejich výběru se řídíme několika základními zásadami: 1) Pokud pacient v minulosti reagoval dobře na určitý lék, měl by být tento použit znovu. Podobným způsobem je možné postupovat v případě pozitivní terapeutické reakce u přímých příbuzných.2) Jde-li o první epizodu onemocnění, staršího nemocného nebo o pacienta s tělesnou komorbiditou, jsou dnes považovány za léčbu první volby SSRI. Rozhodneme-li se, po zvážení možného interakčního potenciálu, pro jeden z nich, zahajujeme v prvních několika dnech u nemocných s přítomnou úzkostí léčbu poloviční dávkou, abychom se vyhnuli prudkému iniciálnímu zvýšení anxiety. U starších pacientů kontrolujeme v průběhu léčby parametry vnitřního prostředí. Zcela nezbytné je monitorování suicidálního rizika v iniciální etapě léčby obzvláště u mladších nemocných. 3) U nemocných s výraznou úzkostnou složkou nebo nespavostí bývá také výhodné užití kombinované léčby antidepresiva s anxiolytiky nebo hypnotiky. Existují vhodná antidepresiva, která dokážou upravit poruchy spánku, např. mirtazapin a trazodon.4) Léčbu zahajujeme pouze jedním antidepresivem! Užitím kombinací se neúměrně zvyšuje riziko vzniku nežádoucích účinků. Složitější dávkovací schéma úzce souvisí s mírou spolupráce. 5) Pacient by měl lék užívat denně s tím, že zlepšení stavu lze očekávat za 2–3 týdny po zahájení léčby. 6) Nežádoucí účinky se mohou objevit v úvodu léčby, ale obvykle vymizí v průběhu 7–10 dní. 7) V etapě akutní léčby je nutné pacienta kontrolovat jednou týdně po dobu 1. měsíce léčby (v indikovaných případech zpočátku léčby i denně), každé dva týdny ve 2. měsíci léčby. V pokračovací a udržovací etapě léčby je doporučeno pacienta sledovat v závislosti na klinickém stavu s frekvencí jednou za 4–6 týdnů (v některých případech i častěji) až jednou za 2–3 měsíce.8) Účinné antidepresivum je vhodné vysazovat až po 6–9měsíčním bezpříznakovém období. 9) Užíval-li nemocný terapeutickou dávku 3 měsíce a déle, mají se všechna antidepresiva vysazovat postupně. Náhlé vysazení tricyklických antidepresiv může způsobit syndrom z vysazení (závratě, pocení, chřipkovité potíže, nauzeu, vomitus, nechutentsví, parestézie, ataxii, třes, zvýšenou iritabilitu, akatizii, insomnii a děsivé sny, senzorickou hypersenzitivitu, cefalgie, únavnost, nesoustředivost, agresivitu a suicidální úvahy) a cholinergní rebound fenomén, proto by vysazování mělo být pozvolné (o 25 % dávky každý týden). Syndrom z vysazení SSRI je nejčastější po paroxetinu a fluvoxaminu a výjimečně jej způsobuje odnětí citalopramu a setralinu, minimální potenciál má v tomto ohledu fluoxetin. Příznaky vymizí do 24 hodin po opětovném nasazení SSRI, neléčené trvají 7–14 dní. Prevencí vzniku po výskytu je jen postupné vysazování preparátů (snižování o 20–30 % dávky každých 6–8 týdnů). Tab. 3 – Přehled léků užívaných k terapii depresivní poruchyKombinace s anxiolytiky Především u úzkostných forem depresí je vhodné již od počátku léčby antidepresivem přidávat anxiolytikum, které urychlí nástup antidepresivního účinku a kromě toho potlačí iniciální tenzi a nespavost. Jejich podávání podle možností omezujeme na krátké období při akutní léčbě a nemocného s tímto faktem předem seznámíme. Anxiolytika jsou sama o sobě jen velmi málo účinná v léčbě depresí (ač jsou některá nazvána na obalu antidepresivem) a je považováno za chybu, léčíme-li depresi jen těmito preparáty. Výhodnějšími bývají krátkodobě působící anxiolytika (např. oxazepam). Vždy je třeba zvážit interakční potenciál. Kombinace s hypnotiky Hypnotikum ordinujeme tehdy, jestliže mezi hlavní příznaky depresivní poruchy patří také některá z forem insomnie nebo došlo k indukci insomnie (nejčastěji při léčbě SSRI). Lze použít jak skupinu benzodiazepinovou, tak i nebenzodiazepinová hypnotika III. generace. Jejich podávání bychom měli omezit, podobně jako podávání anxiolytik, jen na akutní etapu léčby.

folder_openPřiřazené štítky

Výsledky vyhledávání v sekci Děti & Rodina na dotaz v manželství

Příběhy maminek z azylového domu

access_time08.březen 2020personSimona Chvátilová

Paní Míla se vdala po roční známosti a po dvou letech se manželům narodila dcera. Zpočátku se manželství zdálo spokojené, ale když byly dcerce 2 roky, přivedl si manžel do bytu jinou ženu a svou manželku i s dítětem vyhodil. Paní Míla odešla ke svému otci, kde zůstala 6 let. Pak si našla přítele, otěhotněla, ale byt otce nebyl dostatečně velký, aby tam mohla bydlet i se svým novým partnerem a dvěma dětmi. Proto se obrátila o pomoc na sociální odbor, který jí po narození druhého dítěte pomohl najít ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi mimo Prahu. Po půl roce našel otec druhého dítěte pro rodinu podnájem, do kterého se společně nastěhovali. Při povodni byl byt zaplaven a rodina se přestěhovala na přechodnou dobu na ubytovnu. Pak partner koupil byt, ve kterém společně bydleli asi rok. Po několika měsících soužití v novém bytě začal partner v nadměrné míře požívat alkohol, doma se choval agresivně, paní Mílu fyzicky napadal, její dcerce nadával, vyhazoval je na ulici. Když se matka opět obrátila na oddělení péče o děti, bylo jí zprostředkováno ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi, kde je dosud. Paní Míla dodnes není se svým manželem rozvedená. Dcera jí byla soudně svěřena do péče a otci vyměřeno výživné, které nikdy neplatil. Rozvodové řízení bylo zastaveno, neboť dosud nebyl vyřešen paternitní spor ohledně druhého dítěte. Vzhledem k tomu, že matka byla stále vdaná, když porodila druhé dítě, je za otce automaticky považován její manžel. Spor dosud nebylo možno uzavřít, protože ani otec dítěte, ani manžel se nedostavují k soudním jednáním. Dokud matka není rozvedená, nemůže si podat na úřadě své městské části žádost o byt, takže je odsouzena k nekonečnému stěhování po azylových domech. Manžel dosud žije se ženou, pro kterou manželku s dítětem před lety vyhodil na ulici. V bytě, který byl původně jejich společný a kde má paní Míla stále trvalé bydliště, neplatil manžel několik let nájem, takže tam vznikl dluh, pro který byl i se svou družkou soudně vystěhován. Vzhledem k tomu, že byt byl přidělen oběma manželům společně, je žaloba o úhradu dlužného nájemného včetně penále podána na oba manžele, přestože paní Míla v bytě v době vzniku dluhu dávno nebydlela. Paní Věra žila se svým manželem v bytě jeho rodičů asi jeden rok. Pak podala žádost o rozvod, protože manžel byl nespolehlivý, nepracoval, rodinu nedokázal finančně zabezpečit, a odešla bydlet ke svým rodičům na chatu. Její otec byl ale nemocen a matka tam s dítětem nemohla zůstat. Našla si proto podnájem. V této době se seznámila se svým přítelem a společně s ním a svou dcerou odešla do dalšího podnájmu. Přítel měl prudkou povahu, občas docházelo i k fyzickému napadání matky, na dceru paní Věry byl hrubý, křičel na ni, ale nikdy ji neuhodil. Dcera se ho bála. Od narození měla problém s nočním pomočováním, prodělala různá vyšetření a léčila se. V této době se ale vše zhoršilo. Jednoho dne se dcera matce svěřila, že ji její přítel v noci i přes den, když s ním byla sama, už delší dobu (asi dva roky) osahává. Matka okamžitě situaci řešila a odstěhovala se ke své sestře. Bydlení však bylo nevyhovující, a tak zákonitě nastaly problémy. Paní Věra je vyřešila odchodem do azylového domu. Paní Helena se vdala po krátké známosti, ale manželství krátce po svatbě přestalo fungovat. Manželé žili rok odděleně, pak se k sobě opět vrátili, ale žít spolu znovu začali až po dvou letech. Bydleli u matky manžela, kde se také narodilo první dítě. Po roce se narodilo druhé dítě. Manželství fungovalo bez problémů, otec pracoval a rodinu finančně zabezpečoval. O rok později, po narození třetího dítěte, nastaly problémy. Otec začal stále častěji trávit čas mimo domov, ve zvýšené míře požíval alkoholické nápoje, začal hrát na automatech. Rodina se dostala do finančních potíží, a tak matka nastoupila do zaměstnání, aby rodinu uživila. Manžel na chod domácnosti přispíval nepravidelně, ale agresivní nikdy nebyl, proto paní Helena stále věřila v jeho nápravu. V té době se narodilo čtvrté dítě a finanční situace se neustále zhoršovala. Rodině nezbývaly prostředky na úhradu nájmu, dluhy na nájemném narůstaly a na jejich základě dostala rodina soudní výpověď z bytu. V době vystěhování byla matka již v 5. měsíci těhotenství, čekala páté dítě. Manželovo gamblerství nadále pokračovalo, proto se rozhodla podat žádost o rozvod. Našla si ubytování v azylovém domě, kam se všemi dětmi přestěhovala. Vzhledem k tíživé situaci rodiny se rozhodla, že dá dítě hned po porodu k adopci, s čímž otec nejdříve souhlasil, ale těsně před porodem matce sdělil, že k adopci souhlas nedá, neboť se domnívá, že dítě není jeho. Na základě toho matka od svého rozhodnutí ustoupila, neboť věděla, že by dítě bylo umístěno v kojeneckém ústavu až do doby vyřešení paternitního sporu. V současné době otec děti nepravidelně navštěvuje, výživné hradí jen proto, že je mu exekučně strháváno z platu a zaměstnavatelem zasíláno přímo matce. Děti byly soudně svěřeny do péče matky, ale rozvodové řízení dosud nebylo ukončeno. Paní Alenase v sedmnácti letech zamilovala, ale rodiče s její známostí nesouhlasili, proto odešla z domova a nastěhovala se ke svému příteli a jeho matce. Když se narodilo první dítě, začalo se chování partnera měnit – paní Alenu fyzicky napadal, ale ona ho tak milovala, že mu vždy znovu odpustila. Ze vztahu se narodily další dvě děti, ale agresivita partnera se stále stupňovala. Začal nadměrně pít, vyvolával hádky, partnerku napadal, ale ona se snažila vše vydržet kvůli dětem, přestože se ho bála. Matka partnera se snažila být jí oporou. Když po jednom velkém konfliktu paní Alena utekla i s jedním z dětí ke své matce, odešla z bytu i babička se zbylými dvěma dětmi, ale za dva dny se do svého bytu vrátila. Matka paní Aleny byla ochotna dceru u sebe nechat pouze samotnou, bez dětí. Ta proto odvedla dítě k jeho babičce a dohodla se s ní, že si u sebe všechny děti ponechá s tím, že k ní bude denně docházet v době nepřítomnosti otce a o své děti se bude starat. V tomto smyslu sepsaly dohodu na oddělení péče o děti s tím, že matka bude na výživu dětí přispívat. Po čase si paní Alena našla přítele, se kterým po měsíci otěhotněla, avšak on se s ní na základě toho ihned přestal stýkat. Stále bydlela u matky, která ji však vyhodila, jakmile se o jejím těhotenství dozvěděla. Nějaký čas bydlela u kamarádky a stále docházela za svými dětmi. Byla rozhodnuta dát dítě k adopci, ale když byla v porodnici, navštívil ji tam její otec a přemluvil ji, aby si dítě nechala, že může bydlet u něj a jeho družky. Ta ji však po dvou měsících požádala, aby se odstěhovala. Paní Alena tedy odešla i s dítětem ke své matce, která ji zprvu nechtěla přijmout, ale pak ji k sobě vzala s podmínkou, že si najde azylové ubytování, nebo dá dítě do Klokánku. Po nastěhování do azylového domu si paní Alena ihned požádala o svěření dětí do své péče a po dohodě s jejich babičkou si je brzy převzala. Paní Annase po krátké známosti provdala za muže tuniské národnosti. Zpočátku manželé bydleli u její matky v bytě 3+1. Manželství nějakou dobu po svatbě fungovalo, ale od počátku jej ovlivňovalo muslimské náboženství manžela. Již dva měsíce po svatbě začalo docházet k fyzickému násilí ze strany manžela, které se průběžně stupňovalo. Rok po svatbě byl manžel odsouzen na dva roky odnětí svobody za ublížení na zdraví (nešlo o napadení manželky). Po propuštění z výkonu trestu se k manželce vrátil a společně se přestěhovali do podnájmu, kde násilí pokračovalo. Manžel pracoval načerno, na chod domácnosti přispíval pouze příležitostně. Po roce byl opět odsouzen, tentokrát na tři roky za držení a distribuci drog. V té době byla paní Anna těhotná a porodila syna. Protože zůstala bez jakýchkoli finančních prostředků, rozhodla se svým čtyřměsíčním synem odjet do Tunisu k rodině svého manžela. V Tunisu strávila tři roky a po návratu do vlasti podala žádost o rozvod. S manželem v té době nebyla v kontaktu, proto se vrátila ke své matce a začala brigádně pracovat. Přitom nadále udržovala kontakt s rodinou manžela v Tunisu, která jí pravidelně posílala peníze na dítě. Po půl roce se manžel k rodině vrátil a společně se přestěhovali do podnájmu. Asi devět měsíců bylo manželství v pořádku, ale pak opět došlo k surovému napadení. Paní Anna podala na manžela trestní oznámení a následoval rozvod. Po rozvodu se i s dítětem vrátila zpět ke své matce a spolu si pronajaly rodinný domek. Po nějaké době se však kvůli exekuci na majitele domu musely vystěhovat. Paní Anna neměla s bývalým synem kam jít, bývalý manžel o dítě nejevil zájem, proto si našla ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi. Nadále udržuje kontakt s rodinou v Tunisu a v nejbližší době nastoupí do zaměstnání. Paní Daně a jejímu manželovi se po třech letech manželství narodilo první dítě, u kterého se však během několika prvních měsících projevilo vrozené mentální postižení. Do dvou let se jim narodilo druhé dítě. Prvních 6 – 7 let bylo manželství spokojené a rodina fungovala – otec pracoval a rodinu finančně zabezpečoval, matka se starala o děti – vzhledem k postižení staršího dítěte, které je nevzdělavatelné a vyžaduje celodenní péči, nemohla do žádného zaměstnání nastoupit. Když manžel přišel o stálé zaměstnání, začal pracovat krátkodobě u různých firem, na chod domácnosti přispíval nepravidelně, často se zdržoval mimo domov a požíval ve větší míře alkohol. Paní Dana začala uvažovat o rozvodu a podala si žádost o úpravu poměrů nezletilých dětí. Děti jí byly soudem svěřeny do péče a otci stanoveno výživné. Poté se situace zlepšila, manžel začal opět pracovat, více se zdržoval doma a omezil požívání alkoholu. Toto zlepšení však vydrželo jen dva roky, pak manžel opět přestal pracovat a stále více propadal alkoholu, na domácnost přispíval minimálně, o děti nejevil zájem. Paní Dana chtěla pro děti zachovat úplnou rodinu, proto opakovaně manželovi domlouvala a snažila se ho přimět, aby se alespoň více věnoval dětem. Navrhla mu, aby se staral o děti, zatímco ona by nastoupila do zaměstnání. Tuto možnost ale manžel striktně odmítl a rodina tak žila jen ze sociálních dávek a nepravidelných příspěvků otce na děti. Pro paní Danu začínalo být problémem finančně zvládnout všechny potřeby rodiny včetně nájemného za družstevní byt, na kterém tak vznikl dluh, proto se s manželem dohodla, že se pokusí byt vyměnit za obecní, nižší kategorie. Jednou rodinu navštívili dva muži, kteří manželům nabídli zprostředkování výměny s tím, že uhradí vzniklý dluh. Podmínkou byla rekonstrukce obou bytů, proto rodinu na vlastní náklady přestěhovali do podnájmu, který podle smlouvy měli po dobu rekonstrukce platit. Nájem však platili pouze tři měsíce a pak zmizeli neznámo kam. Rodina zjistila, že jejich byt byl mezitím prodán novému majiteli. V pronajatém bytě činil nájem částku, kterou rodina žijící ze sociálních dávek nebyla schopna uhradit. Proto si paní Dana našla pro sebe a děti ubytování v azylovém domě pro matky s dětmi a podala žádost o rozvod. Osud jejich bytu je předmětem trestního stíhání. Paní Alicepochází z malé vesnice. Když se na učilišti se špatnou partou dostala do problémů, pomohla jí maminka. Alice začala pracovat. Když otěhotněla, přestěhovala se s přítelem do Prahy. Narodil se jim syn. Alice pracovala načerno a neplatila si zdravotní a sociální pojištění. Přítel měl dluhy na výživném a Alice si vzala půjčku, aby mohl dluhy splatit. Záhy se však rozešli. S dalším partnerem Alice čekala dvojčata. O jedno dítě ale přišla a když se vrátila z nemocnice, přítel ji opustil. Alice bydlela v motelu, starala se sama o syna a přitom pracovala jako pokojská. Majitelka motelu ji ale brzy vyhodila a Alice se ocitla v azylovém domě. V 6. měsíci těhotenství se jí narodila holčička, která vážila necelé dva kilogramy. Alice je snaživá – vzorně se stará o své dvě velmi nemocné děti (syn je navíc retardovaný), chodí uklízet, aby si vydělala nějaké peníze. Každý den vstává ve tři hodiny ráno, aby se vrátila dřív, než se děti vzbudí. Jenže jsou tu dluhy – neplacené pojistné, penále za nesplacenou půjčku. S největší pravděpodobností Alici čeká exekuce na rodičovský příspěvek. Alice je v azylovém domě už přes rok a všichni se jí tu snaží maximálně pomoci, na rozdíl od její matky, která jí pomocnou ruku podruhé už odmítla podat. Paní Marcelamá 3 děti. Nejstarší dcera bydlí u prarodičů, kde také navštěvuje nedalekou střední školu. Marcela s mladší dcerou a synem už rok žije v azylovém domě. Našli zde útočiště poté, co se prokázalo, že otec všechny své tři děti zneužívá… Marcelin smutný příběh začal výměnou malého bytu za větší, na který si nakonec manželé vzali hypotéku a koupili ho. Jenže manžel paní Marcely byl neúspěšný podnikatel, zadlužil se a byt v Praze brzy bez vědomí manželky prodal. Ujistil ji však, že koupil krásný dům u Žatce a svou rodinu tam odvezl. Paní Marcela si určitě ani v nejčernějším snu nedovedla představit, v jakých podmínkách bude v následujícím období s dětmi přežívat, zatímco její manžel bude podnikat v Praze a bude za nimi jezdit jen příležitostně. Bohužel Marcela nenašla ani přímou spojitost s manželovými příjezdy a nočním pomočováním dětí, záchvaty pláče a nočními děsy. Až jednou hledala nějaké doklady a v manželových věcech objevila fotografie, na kterých byl v choulostivých pozicích se svými dětmi… Po čase se zjistilo, že na dům je exekuce a Marcela i s dětmi musela do azylového domu. Získala zde nejen střechu nad hlavou a psychologickou pomoc především pro své děti, které si prožité trauma odnášejí do života, ale pracovníci azylového domu jí pomohli najít zaměstnání a snaží se vyřešit její tíživou životní situaci. Otec dětí je sice odsouzený na 6 let odnětí svobody, ale dokud nebudou manželé rozvedeni, nemůže Marcela požádat o byt – manžel by na něj měl nárok. Soud v Lounech však na urgence nereaguje…  

folder_openPřiřazené štítky