Jeho a její pohled na mlčení

Někdy je fajn jen jít a mlčet, ale když ten druhý z páru mlčí příliš dlouho, neznačí to nic dobrého. Na tom se shodli i Ilona a Kryštof.

Ilona (34): Obecně nesnáším, když můj muž mlčí. Značí to vždycky nějaký problém a přestože se třeba týká obou, já nikdy nejsem jeho součástí. Můj manžel totiž raději mlčí, než aby si o tom se mnou popovídal. Mlčí takhle i pět, šest dní a pak se to buď vyřeší samo a on mi jen oznámí, že je všechno dobré nebo už to nevydrží a oklikou se snaží dostat můj názor. Tohle jeho mlčení mě sužuje. U 90 % věcí se totiž nikdy nedozvím, co se vlastně stalo a u další poloviny si nejsem jistá, jestli to bylo něco vážného nebo ne.

Já naopak o problémech mluvím a mlčím většinou, když jsem naštvaná. Je ale zajímavé, že on moje mlčení jako projev mého naštvání nevnímá. Pak mi třeba řekne: „Ty se zlobíš?“ Jenže já se nezlobím. Ve mně v tu chvíli hněv bublá tak, že bych musela řvát, ale namísto toho raději mlčím, protože ani moje řvaní nic nevyřeší.

Vím ale, že jsou i muži, kteří mlčí z povahy. S mužem, který raději mlčí a kouká, než mluví, bych rozhodně být nemohla. Jsem společenská, ráda se bavím a ráda komunikuji. Jsem proto ráda i za svého věčně urýpaného muže, kterého miluju, i když okomentuje úplně všechno, co udělám.

Kryštof (31): Myslím, že rozdíl mezi tím, když mlčí žena a muž je v tom, že chlapi mlčí i jen tak. Ženy málokdy mlčí bez důvodu. Buď jsou naštvané nebo jim něco hloubá v mysli.

Říká se: „Mluviti stříbro, mlčeti zlato“. Já mám to zlato občas rád. Když přijdu z práce, chci si na chvíli sednout na gauč a užít si to ticho, kdy nikdo nic neříká. To jsem rád, když moje přítelkyně mlčí, miluju také procházky, kdy třeba neříká ani jeden z nás nic. Stačí, že jsme spolu. V tomto to máme s přítelkyní stejné. Ví, kdy potřebuju ticho – ticho nás léčí a já jí za to ticho miluju.

Já zase vím, že když je moc dlouho ticho ona, honí se jí něco hlavou, neví si s něčím rady, přemýšlí. Tohle ticho úplně rád nemám, protože se v něm neumím orientovat.

Měl jsem ale i přítelkyni, která nezavřela pusu. Jen, co jsem otevřel dveře, začala mluvit, mluvit, mluvit a přestala, až když usnula. Komentovala všechno lidi, filmy, zprávy v televizi a chtěla si po tom povídat. A když měla nějaký problém, potřebovala o něm zase mluvit. Všechno chtěla řešit. I to, co nebylo podstatné, nebo to nehořelo, nebo se to řešit vůbec nemuselo. Takže za mě jednoznačně lepší mlčení – i když se občas bojím, co se za ním skrývá.